Čelí životním ranám tím, že si stanovuje cíle

WILLIAM (Bill) Meiners a jeho žena Rose bydlí nedaleko newyorského letiště LaGuardia. Rose, laskavá hostitelka, které je přes sedmdesát let, zde radostně vítá svého hosta. V bytě si člověk uvědomí, že její optimistická povaha je jasně patrná i v útulném obývacím pokoji. Půvabně naaranžované květiny v blízkosti vstupních dveří a barevné obrazy na stěnách navozují pocit radosti a chuti do života.

Vedle obývacího pokoje je světlý pokoj, kde v posteli leží sedmasedmdesátiletý Bill a opírá se o nastavitelnou matraci. Když spatří návštěvníka, jeho laskavé oči se rozsvítí a na jeho rtech se objeví široký úsměv. Rád by vstal, potřásl mu rukou a objal ho, ale nemůže. Až na levou ruku je Bill od krku dolů ochrnutý.

Vzhledem k tomu, že se Bill potýká se zdravotními problémy od svých šestadvaceti let, dostal otázku, co mu pomohlo, aby se dokázal s nemocí vyrovnávat více než půl století. Bill a Rose se na sebe pobaveně podívají. „Nevíme o nikom, kdo by tu byl nemocný,“ říká Rose a srdečně se rozesměje. Bill s potěšením mrká, pochechtává se a souhlasně přikyvuje hlavou. „Tady není nikdo nemocný,“ říká přerušovaně chraplavým hlasem. Rose a Bill si vymění několik dalších žertovných poznámek a zanedlouho se místnost naplní smíchem. Je zřejmé, že láska, kterou k sobě Bill a Rose pocítili, když se v září roku 1945 setkali, je stále velmi silná. Bill znovu dostane otázku: „Ale vážně, s jakými překážkami jsi se setkal? A co ti pomohlo, aby ses s nimi vyrovnal a zachoval si radostný náhled na život?“ Po několika jemných pobídnutích Bill souhlasí, že svůj příběh bude vyprávět. Následují výňatky z několika rozhovorů, které redaktor Probuďte se! vedl s Billem a jeho manželkou.

První životní rány

V říjnu roku 1949, tedy tři roky potom, co se Bill oženil s Rose, a tři měsíce po narození jejich dcery Vicki, se Bill dozvěděl, že má na jedné hlasivce zhoubný nádor. Ten mu  byl odstraněn. Za několik měsíců si lékař všiml, že u Billa došlo k recidivě — rakovina zachvátila celý hrtan. „Bylo mi řečeno, že pokud si nenechám udělat laryngektomii — to je odstranění celého hrtanu —, zbývají mi jen dva roky života.“

Billovi a Rose bylo řečeno, k čemu tato operace povede. Hrtan, tedy místo, kde se tvoří hlas, sahá od kořene jazyka až po vstup do průdušnice. Uvnitř hrtanu jsou dva hlasivkové vazy. Při výdechu vzduch prochází těmito vazy, které se rozkmitají a vytvářejí mluvené hlásky. Po odstranění hrtanu je horní část průdušnice trvale připojena k otvoru, jenž se vytvoří v přední části krku. Po operativním zákroku pacient tímto otvorem dýchá, ale ztratí hlas.

„Když jsem slyšel toto vysvětlení, zmocnil se mě hněv,“ říká Bill. „Měli jsme malou dcerku, já měl dobré zaměstnání, měli jsme slibné vyhlídky do budoucnosti, a nyní byly všechny naše naděje ty tam.“ Avšak vzhledem k tomu, že laryngektomie mohla Billovi zachránit život, souhlasil s operací. „Po operaci jsem nemohl polykat,“ vypráví Bill, „nemohl jsem říct ani slovo. Byl jsem němý.“ Když za ním Rose přišla na návštěvu dorozumíval se s ní pouze tím, že psal slova do poznámkového bloku. Byla to těžká doba. Aby se s touto překážkou vyrovnali, museli si stanovit nové cíle.

Němý a nezaměstnaný

Po operaci Bill nejenže nemohl mluvit, ale byl také bez zaměstnání. Pracoval původně ve strojnické dílně, ale protože nyní mohl dýchat pouze otvorem v krku, znamenal prach a výpary určité nebezpečí pro jeho plíce. Potřeboval si najít jiné zaměstnání. Nemohl mluvit, a proto se přihlásil do školy, aby se vyučil hodinářství. „Připomínalo mi to moje původní zaměstnání,“ říká Bill. „Uměl jsem sestavovat části strojů a v hodinářství také dáváte dohromady jednotlivé součástky. Jenomže tyto součástky neváží pětadvacet kilogramů.“ Hned po dokončení školy si našel práci jako hodinář. Jednoho cíle dosáhl.

Mezitím začal Bill také chodit na výuku mluvení jícnem. V tomto případě se zvuk nevytváří hlasivkovými vazy, ale chvěním jícnu, což je trubice, kterou prochází potrava z hrdla do žaludku. Nejdřív se člověk musí naučit spolknout vzduch a zatlačit jej do jícnu. Potom tento vzduch regulovaným způsobem ‚říhá‘ ven. Unikající vzduch rozechvěje stěny jícnu. Tím vzniká jícnový hlas, který lze ústy a rty artikulovat, aby vznikla řeč.

„Dříve jsem říhal jenom tehdy, když jsem se přejedl,“ říká Bill s úsměvem, „ale potom jsem se musel naučit říhat nepřetržitě. Zpočátku jsem dokázal říct pokaždé jen jedno slovo, asi takhle: ‚[nadechne se, polkne a říhne] Jak [nadechne se, polkne, říhne] se [nadechne se, polkne, říhne] máte?‘ Nebylo to snadné. Učitel mi potom řekl, abych pil hodně zázvorového piva, protože tento šumivý nápoj mi říhání usnadní. A tak, kdykoli Rose šla s Vicki na procházku, já jsem pil a říhal a pil a říhal. Pracoval jsem na tom opravdu tvrdě.“

Asi 60 procent pacientů, kterým byla provedena laryngektomie, se nikdy mluvit jícnem nenaučí, Bill však dělal pokroky. Nevědomky ho v tom podporovala i Vicki, které  tehdy byly skoro dva roky. Bill to vysvětluje: „Vicki mi něco řekla, potom se na mě podívala a čekala odpověď. Nezmohl jsem se však ani na jediné slovo. Mluvila na mě dál, ale opět žádná odpověď. Vicki se rozladěně obrátila na mou manželku a řekla: ‚Řekni tátovi, ať se mnou mluví!‘ Tato slova mě silně zasáhla a upevnila mě v odhodlání znovu mluvit.“ K radosti Vicki, Rose a druhých lidí se to Billovi povedlo. Dosáhl dalšího cíle.

Dopadá jiná rána

Koncem roku 1951 stáli Bill a Rose před novým dilematem. Lékaři se obávali, že rakovina by se mohla objevit znovu, a proto Billovi doporučili, aby podstoupil léčbu ozařováním. Bill s tím souhlasil. Když tato léčba skončila, Bill se těšil, že znovu začne normálně žít. Vůbec netušil, že se již blíží další rána, která na jeho zdraví dopadne.

Uplynul asi rok. Bill jednoho dne zjistil, že necítí prsty. Potom nemohl sejít ze schodů. Brzy nato při chůzi upadl a nedokázal se znovu postavit na nohy. Při vyšetření se zjistilo, že léčba ozařováním, kterou podstoupil (jež tehdy nebyla tak přesná jako dnes), mu poškodila míchu. Řekli mu, že se jeho stav bude zhoršovat. Jeden lékař mu dokonce řekl, že jeho šance přežít „je nulová“. Bill a Rose byli otřeseni.

Přesto se ale Bill snažil této ráně čelit, a tak nastoupil do nemocnice k šestiměsíční fyzikální terapii. Jeho tělesný stav se sice léčbou nezměnil, ale pobyt v nemocnici změnil jeho život — a tato změna ho nakonec přivedla k tomu, že poznal Jehovu. Jak k tomu došlo?

Pochopení příčiny životních ran je posilou

Těch šest měsíců Bill ležel v židovské nemocnici a na pokoji bylo devatenáct ochrnutých mužů, kteří byli vesměs ortodoxní Židé. Tito muži každé odpoledne rozebírali Bibli. Bill, v té době aktivní baptista, jen poslouchal. Na základě toho, co slyšel, dospěl v době odchodu z nemocnice k závěru, že Všemohoucí Bůh je jen jedna osoba a že nauka o Trojici je v rozporu s Biblí. Bill proto již nikdy nešel do kostela. Cítil však potřebu duchovního vedení, aby se dokázal s životními ranami vypořádat. „Stále jsem prosil Boha o pomoc,“ říká Bill, „a moje modlitby byly vyslyšeny.“

Jednu sobotu v roce 1953 přišel na návštěvu bývalý soused Roy Douglas. Tento starší muž se doslechl, co Billa postihlo. Roy, který byl svědek Jehovův, se Billa zeptal, zda by s ním studoval Bibli, a Bill s tím souhlasil. To, co se Bill dočetl v Bibli a v knize Bůh budiž pravdivý *, mu otevřelo oči. Vyprávěl Rose o tom, co se dověděl, a ona se ke studiu také připojila. Rose vzpomíná: „V kostele nám říkali, že nemoc je trest od Boha, ale studium Bible nám ukázalo, že to není pravda. Cítili jsme velkou úlevu.“ Bill dodává: „Když jsme z Bible poznali příčinu všech těžkostí včetně mé nemoci a zjistili jsme, že má přijít lepší  budoucnost, pomohlo nám to vyrovnat se s mým stavem.“ V roce 1954 dosáhli Bill a Rose dalšího cíle. Oba byli pokřtěni jako svědkové Jehovovi.

Další úpravy

Bill mezitím ochrnul do té míry, že již nemohl pracovat. Aby měli z čeho žít, Bill a Rose si vyměnili role — Bill zůstal doma s Vicki a Rose začala pracovat v hodinářském podniku a tuto práci pak dělala třicet pět let.

„Moc mě těšilo starat se o dceru,“ vypráví Bill. „Malé Vicki se to také líbilo. Hrdě říkávala každému, koho jsme potkali: ‚Já se starám o tatínka.‘ Když potom chodila do školy, pomáhal jsem jí s domácími úkoly a často jsme hráli hry. Měl jsem navíc skvělou příležitost poskytovat jí biblické poučování.“

Dalším zdrojem radosti pro Billa a jeho rodinu byla shromáždění v sále Království. Ačkoli mu trvalo hodinu, než ze svého bytu pomalu došel do sálu Království, shromáždění nevynechával. Když se později přestěhovali do jiné části města, koupili si malé auto, a Rose je do sálu vozila. I když Bill mohl mluvit vždy jen krátce, přihlásil se do školy teokratické služby. Bill k tomu říká: „Proslov jsem napsal a jiný bratr jej přednesl. Po proslovu mi dozorce školy dal radu k obsahu.“

Různí křesťané ve sboru Billovi také pomáhali, aby se pravidelně účastnil kazatelské služby. A ti, kdo pozorovali jeho oddanost, nebyli překvapeni, že byl ve sboru jmenován služebním pomocníkem. Potom mu přestaly sloužit nohy a ochrnutí ještě postoupilo — nemohl již vycházet z bytu a nakonec byl upoután na lůžko. Dokáže překonat i tuto ránu?

Uspokojující rozptýlení

„Byl jsem celý den doma, a proto jsem hledal nějaké rozptýlení,“ říká Bill. „Než jsem ochrnul, rád jsem fotografoval. Uvažoval jsem tedy o tom, že bych maloval obrázky, přestože jsem to nikdy v životě nezkoušel. Jsem navíc pravák, ale celou pravou ruku a dva prsty na levé ruce jsem měl ochrnuté. Rose mi přesto koupila hromadu knih o malířských technikách. Prostudoval jsem je a začal jsem malovat levou rukou. Mnoho mých obrazů skončilo v odpadcích, ale nakonec mi to přece jen začalo jít.“

Billův a Rosin byt nyní zdobí krásná sbírka akvarelů, které jsou dokladem toho, že Billovi se malování dařilo nad očekávání dobře. „Asi před pěti lety, se mi začala levá ruka třást do té míry, že jsem musel s malováním nadobro skončit,“ dodává Bill, „ale mnoho let to byl můj koníček, který mi přinášel velké uspokojení.“

Zbývající cíl

Bill vzpomíná: „Od doby, co začaly moje zdravotní problémy, uplynulo více než padesát let. Dosud mi přináší útěchu čtení Bible, zvláště Žalmy a kniha Job. Rád čtu také publikace Watch Tower Society. Velkým povzbuzením jsou pro mě návštěvy a povzbuzující zkušenosti členů sboru a cestujících dozorců. Navíc mám telefonické spojení se sálem Království, takže mohu poslouchat shromáždění a dostávám videonahrávky sjezdových programů.

Jsem vděčný za to, že mám takovou milující manželku. Po celá ta léta byla mou blízkou společnicí. Zdrojem radosti je také naše dcera, která nyní slouží Jehovovi s celou svou rodinou. Zvláště děkuji Jehovovi za to, že mi pomáhá, abych mu byl blízko. Dnes, když slábne mé tělo i můj hlas, často myslím na slova apoštola Pavla: ‚Nevzdáváme se, ale i když člověk, jímž jsme zevně, chřadne, člověk, jímž jsme uvnitř, je jistě den za dnem obnovován.‘ (2. Korinťanům 4:16) Ano, cílem, který mi zbývá, je být duchovně bdělý tak dlouho, dokud žiji.“

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 12]

„Po operaci jsem nemohl polykat, nemohl jsem říci ani slovo. Byl jsem němý“

[Obrázek na straně 13]

Bill a Rose dnes