Konečná stanice Botany Bay

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

„TU KNIHU jsem našel, jak ležela na cestě,“ doprošoval se mladý Job. Tento pihovatý devatenáctiletý mladík byl zatčen, když přecházel jednu londýnskou ulici, a byl obviněn z krádeže knihy. Jaká byla její cena? Osmdesát centů! Soudce, na kterého mladíkova obhajoba nijak nezapůsobila, jej odsoudil na sedm let do trestanecké kolonie.

Na druhé straně zeměkoule, v oblasti dnes známé jako Québec v Kanadě, byl zajat jeden gentleman jménem François-Maurice Lepailleur. Byl odsouzen k smrti za účast v neúspěšném ozbrojeném povstání proti britské vládě. Soud se však v jeho případě rozhodl pro alternativní formu trestu.

Tito dva mladí muži měli společného více než jen to, že se dostali do konfliktu s britským zákonem. Oba se ocitli na lodích, které pluly do místa zvaného Austrálie a do nové trestanecké kolonie Botany Bay.

Co znamenalo být trestancem v Austrálii? Kolik lidí tam bylo posláno? A proč tito dva mladí muži skončili tak daleko od domova?

Proč Austrálie?

V roce 1718 se britská vláda rozhodla svou přebujelou vězeňskou populaci snížit vývozem zločinců. Do roku 1770 už vyvážela tisíc vězňů ročně, většinou do svých kolonií v Marylandu a Virginii. Po roce 1783 následkem boje za nezávislost, který probíhal v Severní Americe, Britové tyto kolonie jakožto cílové stanoviště pro své zločince ztratili. Do té doby tam však dopravili už více než 50 000 trestanců.

Alternativním místem určení byla vyprahlá země na druhé straně zeměkoule. O 13 let dříve námořní důstojník James Cook zmapoval východní pobřeží tohoto kontinentu, které bylo prohlášeno za britský majetek. Spolu s Cookem se plavil jistý Joseph Banks, který navrhl, že by tato země mohla být ideální konečnou stanicí pro nežádoucí živly Britského impéria. V květnu 1787 tedy vyrazila první flotila jedenácti malých lodí na plavbu dlouhou 26 000 kilometrů směrem k Botany Bay. V průběhu dalších 80 let do roku 1868 bylo do Austrálie posláno celkem 158 829 trestanců.

 Výpravná plavba přes oceán

V roce 1833 doplul mladý Job a jeho 300 spolucestujících do Sydney Cove v Port Jacksonu. Ačkoli kolonie byla známa jako Botany Bay, záliv, který nese toto jméno, je ve skutečnosti několik kilometrů na jih od místa, kde byla osada nakonec založena.

Samotná cesta byla pro některé odsouzené krutým trestem. Výňatek z deníku Françoise Lepailleura nám dává nahlédnout do života na lodi: „V roce 1840 jsme míjeli [jihoafrický] mys Dobré naděje v podpalubí lodi Buffalo, která byla nejodpornější kvůli neustálé tmě, přísným pravidlům, jež se musela dodržovat, vedru a obtížné havěti, která nás neustále sužovala — a vrcholem našeho trápení byl hlad.“

Je ironií, že trestanecké lodě byly ve své době jedny z nejlepších, co se týče zdraví a bezpečnosti cestujících v námořní dopravě. Díky opatřením britské vlády na nich byla celková úmrtnost od roku 1788 do roku 1868 méně než 1,8 procenta. Naproti tomu, od roku 1712 do roku 1777 zahynulo na otrokářských lodích během cesty 3 až 36 procent nešťastných cestujících. Dokonce i lodě, které převážely svobodné emigranty z Evropy do Ameriky, měly vyšší procento úmrtnosti než trestanecké lodě!

Různorodá společnost

Jedním z důvodů pro vysoké procento přežijících bylo to, že trestanci byli mladí. François byl jakožto třicátník mezi trestanci poměrně starý. Většina z nich byla ve věku od 16 do 25 let, některým bylo pouhých jedenáct let. Počet mužů mezi trestanci převyšoval počet žen poměrem šest ku jedné.

Většina transportovaných byla ze Spojeného království. Více než polovinu tvořili Angličané, třetina byli lidé z Irska a několik tisíc zločinců bylo ze Skotska. Někteří, jako například François, pocházeli z tak vzdálených končin Britského impéria, jako je dnešní Kanada, Indie, Malajsie, Srí Lanka, a dokonce z maličkého ostrova Malta.

Tito nedobrovolní imigranti si s sebou nesli ohromnou škálu vloh a dovedností. Byli mezi nimi řezníci, kotláři, slévači mosazi, tesaři, kuchaři, kloboučníci, krejčí a tkalci. V oficiálních záznamech je zachyceno na tisíc odlišných povolání, což představuje průřez britské pracovní síly.

Zdá se, že trestanci byli vzdělanější než pracující třída v jejich zemi. Tři čtvrtiny těch, kdo dorazili do Nového Jižního Walesu, uměly číst a psát. Ve srovnání s nimi pouze o něco málo více než polovina populace v Británii byla schopna podepsat oddací list.

Únos, vražda a pobuřování byly skutky, kterými si někdo mohl ‚vydělat‘ na lístek do Botany Bay, ale k tomu, aby byl člověk transportován, stačilo mnohem méně. Provozování zábavního podniku v neděli, krádež kapesníku nebo pouhý rozhovor o Svatém Písmu mohly skončit cestou na jižní polokouli.

Život v nové zemi

Hrubé bití, neustálé drsné zacházení a život v nelidských podmínkách jsou nejčastější představy o životě prvních trestanců v Austrálii. Pro některé to skutečně takové bylo, avšak z mnoha přistěhovalců se nakonec stali bohatší lidé, než jakými byli v zemi, kterou opustili.

Byl vyvinut systém, díky němuž mohli být trestanci pověřeni prací pro svobodné osadníky a úředníky, nebo dokonce pracovali samostatně. A tak místo toho, aby byli po celou dobu svého trestu spoutáni v řetězech spolu s pracovní četou při stavbě silnic, mohli pracovat ve svém řemesle nebo se naučit nové. Job byl například pověřen, aby pracoval pro jednoho bohatého, ale laskavého statkáře, a naučil se práci dobytkáře na jednom ze statkářových pozemků na okraji Sydney.

Trestanci byli pověřeni prací na pět a půl dne neboli na 56 hodin každý týden. Je zajímavé, že to bylo méně, než kolik v té době musela pracovat většina továrních dělníků, kteří se lopotili od svítání do setmění každý den. Trestanci si mohli účtovat jakoukoli práci, kterou dělali mimo tuto nařízenou pracovní dobu, a často ve volném čase provozovali malé živnosti, například prodej sena jako krmivo pro dobytek.

 Ačkoli se poměrně často používal bič, jedna studie ukazuje, že 66 procent trestanců v Novém Jižním Walesu nebylo během svého trestu nikdy bičováno. To znamená, že nebyli biti častěji než muži sloužící v britské armádě nebo námořnictvu.

Tyto skutečnosti spolu s vyhlídkou, že trestanci mohli na konci svého trestu obdržet svou vlastní půdu, způsobily, že někteří odsouzení toužili po tom, aby byli transportováni. V roce 1835 se W. Cope, ředitel neblaze proslulé věznice Newgate Prison v Londýně, o vězních, kterým hrozil transport, vyjádřil: „Devatenáct ze dvaceti je rádo, že jdou.“ A dozorce jiného vězení o svých vězních řekl: „Devadesát devět ze sta si velmi přeje jít.“

Stinná stránka

Pro ty, kdo nadále opovrhovali zákonem, to mohl být život velmi trpký. Jedna zpráva uvedla: „Transport není jen jediný trest, ale spíše série trestů, která zahrnuje všechny druhy lidského utrpení.“ Jedním z trestů byl šlapací mlýn. François popisuje jeden takto: „Je to mlýn na mletí obilí a je poháněn trestanci. V kole neustále šlape 18 mužů, kteří svou vahou pohybují kolem i mlýnem. Tito muži mají často jen jeden pár okovů na nohou, ale někdy mají na nohou až tři nebo čtyři páry a jsou donuceni pracovat stejně jako ostatní, a když ne, jsou nemilosrdně zbičováni.“

Trestankyně, které se špatně chovaly, musely nosit železný límec. Byla to železná obruč se dvěma výběžky, z nichž každý byl minimálně 30 cm dlouhý. Tyto těžké a hrozné nástroje byly považovány za jediný prostředek, jak zajistit, aby se ženy chovaly řádně.

Trestní zařízení jako například Port Arthur východně od Hobartu na Tasmánii byla určena k tvrdým trestům pro recidivisty. Drsnost těchto míst je patrná z jedné oficiální zprávy, která uváděla: „Někteří trestanci ... raději volili smrt než další věznění a páchali takové zločiny, aby byli popraveni.“

Pro některé vězně ve vyhnanství bylo nejhorším trestem odloučení od rodiny. François napsal: „Moje drahá rodino, kterou tak něžně miluji, má se to stát, že mě toto vyhnanství na dlouhý čas vzdálí od vás, od všeho, co miluji? Ach, jak smutné a bolestné je to odloučení! Oddělit člověka od křehké ženy a malých dětí, které nepoznaly něžnost milujícího otce! Drahá rodino, často pozvedám svého ducha a své srdce k nebesům, aby snad Bůh zlomil řetězy, které mě poutají k tomuto místu, a aby ukončil mé vyhnanství a dovolil mi vrátit se k mé drahé rodině, tomu jedinému, po čem mé srdce touží.“

Přínos trestanců

V roce 1837 guvernér Bourke řekl: „S pomocí trestanců proměnili v období padesáti let přičinliví a zruční osadníci v Novém Jižním Walesu divočinu v prvotřídní a vzkvétající kolonii.“ Do té doby byly více než dvě třetiny mužské pracovní síly trestanci nebo bývalí trestanci, kteří pomáhali zbývající populaci svobodných přistěhovalců provést tento neobyčejný úkol. Na základě volby nebo okolností se Austrálie stala domovem více než 90 procent trestanců.

Mladý Job se také stal jedním z těchto stálých usedlíků, a tak když získal svobodu, oženil se, usadil se a nakonec se stal předkem stovek obyvatel Austrálie a Nového Zélandu. François byl na druhé straně jedním z těch mála lidí, kteří byli po svém propuštění schopni vrátit se do své domoviny ke své milované rodině.

Od těchto dávných dní pokračovaly změny zrychlujícím se tempem a za pouhé tři generace vyrostla ‚prvotřídní a vzkvétající kolonie‘ v národ mnoha kultur. Tisíce lidí z Asie, Kanady a Evropy, včetně Británie, dnes každý rok dobrovolně navštěvují Austrálii nebo zde žádají o pobyt. Když přijedou, nacházejí betonové výškové budovy stojící na půdě, kterou zušlechtili trestanci, a široké dlážděné komunikace vedoucí po cestách, které trestanci zakládali. Staré kamenné budovy však i uprostřed ruchu australských moderních ulic nesou svědectví o námaze těchto nedobrovolných průkopníků, kteří se ocitli v konečné stanici Botany Bay.

[Mapa a obrázky na straně 20]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

BOTANY BAY

[Obrázky]

JAMES COOK

JOSEPH BANKS

[Podpisky]

Cook: Podobizna od Johna Webera/Dictionary of American Portraits/Dover; Banks: W. Dickinson. Portrét Sira Josepha Bankse z doby, kdy byl panem Banksem. Rex Nan Kivell Collection; NK10667. Se svolením National Library of Australia; pohled na záliv: James Fittler. Sydney, Nový Jižní Wales, vstup do přístavu Port Jackson. Se svolením National Library of Australia

 [Obrázek na straně 23]

(Nahoře) Central Business District v Sydney vyrostl na místě, které bylo kdysi známé jako trestanecká kolonie Botany Bay

[Obrázek na straně 23]

Stará nemocnice v Sydney, nyní State Mint Museum, byla postavena trestanci

[Podpisek]

Image Library, State Library of New South Wales

[Obrázek na straně 23]

Kasárna Hyde Park, vězení navržené a postavené trestanci

[Podpisek]

Hyde Park Barracks Museum (1817). Historic Houses Trust of New South Wales, Sydney, Austrálie

[Obrázek na straně 23]

The Great North Road. Tuto silnici, dlouhou 264 kilometrů, vedoucí přes pískovcové kopce vybudovali trestanci. Spojovala Sydney s Hunterovým údolím u Newcastlu a byla jedním z největších činů stavebního inženýrství v kolonii

[Podpisek]

Pod správou National Parks and Wildlife Service, N.S.W.