Co se můžeme naučit z minulosti?

„Pro historika není nic tak důležité jako vymezení příčiny a následku.“ — (GERALD SCHLABACH, DOCENT HISTORIE)

HISTORIKOVÉ se často ptají: Jak a proč k určité události došlo? Z historie například víme, že Římská říše se rozpadla. Ale proč k tomu došlo? Bylo to kvůli zkaženosti a požitkářství? Začala být říše příliš velká a její armády značně nákladné? Nebo bylo zkrátka nepřátel Říma příliš mnoho a byli velmi mocní?

V nedávné době se komunistický režim ve východní Evropě, který byl kdysi považován za hrozbu pro Západ, zdánlivě přes noc zhroutil v jedné zemi za druhou. Ale proč? A jaké poučení si z toho můžeme vzít? Na otázky tohoto typu se historikové snaží najít odpověď. Do jaké míry je však jejich úsudek ovlivněn osobní zaujatostí?

Můžeme historii důvěřovat?

Historikové jsou spíše detektivové než vědci. Zkoumají, prověřují a zpochybňují záznamy z minulosti. Snaží se zjistit pravdu, ale jejich cíl je často nejasný. Částečně je to proto, že jejich práce se týká převážně lidí, a historikové nemohou číst jejich myšlenky — zvláště ne myšlenky mrtvých. Historikové mohou také mít již dopředu vytvořený určitý názor a předsudek. A tak je někdy i to nejlepší historické dílo v podstatě jen interpretace na základě autorova vlastního pohledu.

Pochopitelně to, že historikové mají svůj vlastní úhel pohledu, neznamená nutně, že jejich práce je nepřesná. V biblických knihách Samuelových, Královských a Paralipomenon jsou souběžné zprávy, které zapsalo pět různých lidí, a přesto lze vidět, že neobsahují žádné významné rozpory nebo nepřesnosti. Totéž platí o čtyřech evangeliích. Mnozí bibličtí pisatelé dokonce zaznamenali i své vlastní přestupky a pošetilé chyby — což je ve světských dílech vidět jen zřídka. (4. Mojžíšova 20:9–12; 5. Mojžíšova 32:48–52)

Kromě případných předsudků jsou dalším důležitým činitelem, který je třeba při čtení historie vzít v úvahu, pohnutky pisatele. „Ke  každému historickému záznamu, který vyprávějí ti, kdo se dostali k moci, nebo ti, kdo o moc usilují, či jejich přátelé, musíme přistupovat s nejvyšší opatrností,“ říká Michael Stanford v knize A Companion to the Study of History (Průvodce ke studiu dějin). Pochybné pohnutky signalizuje i to, když historické dílo náznakem, či dokonce zjevně propaguje nacionalismus a patriotismus. Je smutné, že někdy se tento rys objevuje ve školních učebnicích. Vládní výnos v jedné zemi uváděl poměrně otevřeně, že záměrem výuky dějepisu je „posílení nacionalistického a patriotického cítění v srdci lidí ... protože znalost národní minulosti patří k nejdůležitějším motivům patriotického chování“.

Falšování dějin

Dějiny jsou někdy nejen zkreslené, ale dokonce zfalšované. Bývalý Sovětský svaz například „odstranil jméno Trockého z dějinných záznamů, takže tento komisař úplně přestal existovat,“ říká se v knize Truth in History (Pravda v dějinách). Kdo byl Trockij? Byl to vůdce ruské bolševické revoluce a byl nejmocnějším člověkem hned po Leninovi. Když Lenin zemřel, Trockij se dostal do rozporu se Stalinem, byl vyloučen z komunistické strany a později zavražděn. Jeho jméno bylo vymýceno dokonce i ze sovětských encyklopedií. Podobné pokřivení dějin do té míry, že byly páleny i knihy, které neodpovídaly novému trendu, bylo běžným zvykem mnoha diktátorských režimů.

Avšak falšování dějin je starověkým zvykem, který sahá přinejmenším až do Egypta a Asýrie. Pyšní a ješitní faraónové, králové i císaři si zajišťovali, aby historický záznam o nich byl lichotivý. A tak jejich úspěchy byly běžně zveličovány, kdežto vše trapné a ponižující, jako například porážka ve válce, bylo bagatelizováno, vymazáno, anebo to dokonce vůbec nebylo zaznamenáno. V ostrém protikladu k tomu dějiny Izraele zaznamenané v Bibli popisují selhání i přednosti nejen králů, ale i jejich poddaných.

Jak historikové ověřují přesnost starých spisů? Porovnávají tyto spisy s takovými věcmi, jako jsou staré zápisy o placení daní, zákoníky, oznámení o dražbě otroků, obchodní i soukromé dopisy a záznamy, nápisy na hliněných střepech, lodní deníky a předměty nalezené v hrobkách a v hrobech. Tento různorodý  materiál často vrhne na oficiální záznamy dodatečné či odlišné světlo. Pokud informace zcela chybí či pokud jsou v nějaké věci nejasnosti, dobrý historik to obvykle přizná, a to i v případě, že by tuto mezeru mohl zaplnit vlastní teorií. Jestliže čtenář chce získat vyváženou představu o historických událostech, je každopádně moudré, aby nahlédl do více než jen jedné odborné publikace.

Přes všechny tyto obtíže, s nimiž se historik potýká, může být jeho práce zdrojem užitečných informací. Jedna historická kniha vysvětluje: „Je sice velmi těžké písemně zachytit ... dějiny světa, ale ty jsou pro nás důležité, dokonce nezbytné.“ Dějiny nám nejen umožňují nahlédnout do minulosti, ale díky nim můžeme i lépe porozumět současné situaci lidstva. Brzy například zjistíme, že lidé ve starověku měli stejné vlastnosti jako lidé dnes. Tyto opakující se rysy měly na některé historické události zásadní vliv, a snad proto se říká, že historie se opakuje. Je ale takové zevšeobecnění správné?

Opakuje se historie?

Můžeme na základě minulosti přesně předpovědět budoucnost? Určité typy událostí se skutečně opakují. Bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger řekl: „Každá civilizace, která existovala, se nakonec zhroutila.“ A dodal: „Dějiny jsou zprávou o snahách, které selhaly, a ambicích, které se nikdy neuskutečnily. ... A tak je-li člověk historikem, musí žít s pocitem, že tragédie je neodvratná.“

Žádné dvě říše neskončily stejným způsobem. Médové a Peršané dobyli v roce 539 př. n. l. Babylón přes noc. Řecko se po smrti Alexandra Velikého rozpadlo na několik království a nakonec ustoupilo Římu. Zánik Říma je však sporný. Historik Gerald Schlabach se ptá: „Kdy Řím vlastně padl? A padl vůbec? V letech 400 až 600 n. l. se v západní Evropě cosi změnilo. Ale mnohé pokračovalo dál.“ * Je zřejmé, že některé stránky dějin se opakují, ale jiné nikoli.

Jedno poučení z dějin, které se stále opakuje, je to, že lidské panování selhalo. Dobrá lidská vláda byla v každé epoše zkažena sobectvím, krátkozrakostí, chamtivostí, korupcí, protežováním příbuzných, a zvláště vášnivou touhou získat moc a udržet si ji. Proto je minulost plná závodů ve zbrojení, nedodržených smluv, válek, sociálních nepokojů a násilí, nespravedlivého rozdělování bohatství a zhroucených hospodářství.

Všimněte si například, co o vlivu západní civilizace na zbytek světa říká kniha The Columbia History of the World: „Když si lidé v západní Evropě díky Kolumbovi a Cortesovi uvědomili, jaké možnosti existují, výrazně vzrostla jejich touha obracet druhé lidi na víru i jejich touha po zisku a slávě. Tak byla západní civilizace zavedena převážně násilím skoro po celé zeměkouli. Díky lepším zbraním a kvůli neukojitelné touze rozpínat se dokázali tito dobyvatelé udělat ze zbytku světa nedobrovolný přívěsek velkých evropských mocností... Národy na těchto kontinentech [Afrika, Asie a Amerika] byly stručně řečeno oběťmi krutého, neúprosného vykořisťování.“ Jak pravdivá jsou slova zapsaná v Bibli u Kazatele 8:9: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“

Možná právě tato politováníhodná skutečnost přiměla jistého německého filozofa k výroku, že z dějin poznal jedinou věc — totiž, že lidé se z historie ničemu nenaučili. Jeremjáš 10:23 prohlašuje: „Pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ Tato neschopnost řídit své kroky by nás dnes měla zvláště zajímat. Proč? Protože nás postihují problémy, které jsou co do počtu i rozsahu nebývalé. Poradíme si s nimi?

 Nebývalé problémy

V dějinách lidstva ještě nikdy celá země nebyla ohrožena kombinací tolika jevů — odlesňováním, erozí půdy, rozšiřováním pouští, hromadným vymíráním rostlinných i živočišných druhů, narušením ozonové vrstvy v atmosféře, znečištěním, globálním oteplováním, odumírajícími oceány a prudkým růstem lidské populace.

„Dalším náročným problémem, s nímž se současná společnost potýká, je obrovská rychlost změn,“ říká se v knize A Green History of the World (Zelené dějiny světa). Ed Ayres, který rediguje časopis World Watch, napsal: „Stojíme před něčím, co je natolik vzdálené naší kolektivní zkušenosti, že to v podstatě nevidíme, i když doklady toho jsou ohromující. To ‚něco‘, je prudký příval mimořádných biologických a fyzikálních změn světa, který nás udržuje při životě.“

Vzhledem k těmto a podobným problémům historik Pardon E. Tillinghast prohlašuje: „Směry, kterými se společnost ubírá, začaly být nesrovnatelně spletitější a pro mnohé z nás představují děsivá dilemata. Jaké rady dnes mohou erudovaní historikové zmateným lidem dát? Zdá se, že jich není příliš mnoho.“

Profesionální historikové jsou možná bezradní, pokud jde o to, co dělat nebo co poradit, ale to určitě neplatí o našem Stvořiteli. On vlastně v Bibli předpověděl, že v posledních dnech bude svět zažívat „kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat“. (2. Timoteovi 3:1–5) Bůh však šel ještě dále a udělal něco, co historikové udělat nemohou — ukázal východisko, jak uvidíme v následujícím článku.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 5]

„Ke každému historickému záznamu, který vyprávějí ti, kdo se dostali k moci, ... musíme přistupovat s nejvyšší opatrností.“ — MICHAEL STANFORD, HISTORIK

[Obrázek na straně 4]

Císař Nero

[Podpisek]

Řím, Musei Capitolini

[Obrázky na straně 7]

V každém období „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“

[Podpisky]

„Vítězové“ od Pierre Fritela. Na tomto obrázku jsou (zleva doprava): Ramesse II., Attila, Hannibal, Tamerlán, Julius Caesar (uprostřed), Napoleon I., Alexandr Veliký, Nebukadnecar a Karel Veliký. Z knihy The Library of Historic Characters and Famous Events, sv. III, 1895; letadla: Foto USAF