Zápasím s vysilující nemocí

VYPRÁVÍ TANYA SALAYOVÁ

Ještě před několika lety jsem byla velmi energická matka, která v malém městě Luverne ve státě Alabama sloužila jako celodobá kazatelka. Život zde plyne poklidným tempem. Zdálo se, že mně, mému manželu Dukeovi a synu Danielovi se vše dobře daří. Jednoduchá operace však potom způsobila v našem životě velkou změnu.

 NAŠE problémy začaly v roce 1992, když jsem si nechala odstranit dělohu. Krátce nato jsem začala pociťovat trvalou nesnesitelnou bolest a často jsem močila (50 až 60krát za den). Ženská lékařka ve snaze zjistit, co je příčinou těchto potíží, mě nakonec poslala k urologovi.

Šla jsem do nemocnice na vyšetření. Urolog stanovil již při první návštěvě diagnózu — intersticiální cystitida neboli vysilující zánět močového měchýře. Určit diagnózu nebylo snadné, protože tato choroba má podobné příznaky, jaké jsou i u ostatních onemocnění močového měchýře. Navíc ke zjištění intersticiální cystitidy neexistuje žádné jednoznačné vyšetření. Než se lékaři rozhodnou pro tuto diagnózu, musí proto vyloučit všechny ostatní poruchy.

Lékař bez obalu řekl, že vzhledem k neúčinnosti léčby mi nakonec budou muset močový měchýř vyoperovat. Vyjádřil se, že existují i jiné formy léčby, ale všechny jsou neúčinné. Není třeba říkat, že to pro nás byl pořádný šok. Do té doby jsem byla poměrně zdravá. Já a Duke jsme svědkové Jehovovi a řadu let jsme byli v celodobé službě. A teď mi bylo řečeno, že mi budou muset vyoperovat močový měchýř. Ocenila jsem, že mi manžel byl velkou oporou.

Rozhodli jsme se, že vyhledáme jiného urologa. Zkusili jsme několik lékařů. Žel, o intersticiální cystitidě tehdy lékaři věděli jen velmi málo. Mnozí urologové ještě navíc měli na toto onemocnění své vlastní teorie, takže každý doporučoval něco jiného. Jeden lékařský časopis uvádí: „Tato choroba má tendenci probíhat chronicky.“ Jiný časopis říká: „Na intersticiální cystitidu zatím vědci nenašli léčbu, ani nedokážou dopředu určit, kdo bude na určitou léčbu nejlépe reagovat. ... Lékaři nevědí, co intersticiální cystitidu vyvolává, a léčba se proto zaměřuje na zmírnění příznaků.“

Měla jsem velmi bolestivé křeče a velice často jsem močila, takže jsem byla ochotna zkusit cokoli, co mi lékaři doporučí. Vyzkoušela jsem více než 40 různých léků a léčivých bylin, akupunkturu, obstřiky nervových kořenů, injekce lokálního anestetika do míšního kanálu a transkutánní elektrickou stimulaci nervů, kdy se do těla zavádějí slabé elektrické pulsy po dobu několika minut až hodin. Provedla jsem co nejrozsáhlejší výzkum, což mi pomohlo alespoň trochu porozumět tomu, co se děje.

V současné době beru kromě Metadonu, což je lék proti bolesti, dalších šest léků. Pravidelně chodím také na kliniku pro léčení bolesti, kde mi do míšního kanálu obvykle aplikují anestezii spolu se steroidy, a to mi pomáhá bolest zvládnout. Kvůli problémům s častým močením chodím každé tři až čtyři měsíce do nemocnice na proceduru označovanou jako hydrodistenze, kdy se pomocí tekutiny roztáhne močový měchýř jako balon. Dělali mi to už několikrát. Vždy se mi na několik měsíců uleví. V posledních letech jsem byla již 30krát v nemocnici.

A jak je to s poslední možností léčby — odstraněním močového měchýře? Jedna publikace říká: „Většina lékařů s touto operací váhá, protože u jednotlivých pacientů nelze s jistotou říci, jaký bude výsledek, a u některých lidí problémy přetrvávají i po operaci.“ V současné době proto o této možnosti neuvažuji.

Bolest je někdy tak silná a vytrvalá, že člověk by snadno podlehl zoufalství. Dokonce mě i napadlo, abych to vše skončila. Nedokázala jsem ale snést pomyšlení na to, jakou pohanu takové jednání vrhne na Jehovovo jméno. Vidím, jak důležitá je modlitba a osobní studium, ale také jak důležité je to, aby si člověk vytvořil blízký vztah k Jehovovi, protože nikdy nevíte, kdy vás může potkat něco, co změní váš život. Během nemoci mi vztah k Bohu doslova zachránil život, protože vím, že jinak bych si na život sáhla.

Když se ohlédnu zpět na těch devět let, vidím, jak rychle se může život změnit. Oceňuji slova u Kazatele 12:1, kde se říká: „Pamatuj tedy na svého Vznešeného Stvořitele za dnů  svého jinošství, dříve než přijdou neblahé dny nebo nadejdou léta, kdy řekneš: ‚Nemám v nich potěšení.‘“ Jsem velmi vděčná, že jsem s celodobou službou začala, když mi bylo patnáct let, a skoro dvacet let jsem dokázala takto sloužit. Během té doby jsem si k Jehovovi vytvořila blízký vztah.

Jsem Jehovovi vděčná za manžela i za syna Daniela, kteří jsou mi velkou oporou. Velmi mě také povzbudí, když mi spolukřesťané ze sboru zavolají nebo se zastaví na návštěvu. V zimě je pro mě těžké chodit ven, protože chladem se moje křeče zhoršují. V tomto období vydávám svědectví po telefonu a díky kázání je pro mě naděje na ráj trvalá a skutečná. Těším se na dobu, kdy nemoci a utrpení budou věcí minulosti a ani si na ně nevzpomeneme. (Izajáš 33:24)