Tvář novodobé války

UPRCHLICKÝ tábor pro 1 548 běženců, kteří nečekaně dorazili ze sousední africké země, byl postaven ve spěchu. Stany v barvě modré a khaki stály na rozbahněné mýtině uprostřed palmového lesa. Žádná elektřina ani postele, žádná tekoucí voda ani záchody. Pršelo. Pomocí holí se běženci snažili vyhloubit mělké příkopy, aby voda nezaplavila stany. Dvě humanitární organizace se horečně snažily zlepšit životní podmínky v táboře.

Země, odkud běženci pocházeli, byla již léta zmítána občanskou válkou. Jim se podařilo uprchnout díky tomu, že využili příležitost nastoupit na polorozpadlou nákladní loď. Tato válka nebyla vedena tankovými jednotkami ani těžkými bombardéry. Začala tím, že do země bezohledně vtrhlo asi sto padesát vojáků vyzbrojených útočnými puškami. Během následujících let vojáci obsazovali jednu vesnici za druhou. Od civilistů vymáhali tribut, násilím získávali další vojáky a zabíjeli každého, kdo se jim postavil na odpor. Nakonec ovládli celou zemi.

Mezi běženci v táboře byla i mladá žena jménem Esther. „Nejhorší v mém životě bylo to, že jsem v téhle válce přišla o manžela,“ řekla. „Zastřelili ho. Všichni se tam bojí. Slyšíte někoho křičet a myslíte si, že někdo vás jde zabít. Kdykoli vidíte někoho se střelnou zbraní, myslíte si, že vás chce připravit o život. Neustále jsem byla v napětí. Teprve tady mohu v noci spát. Doma jsem spát nemohla. Tady spím jako nemluvně.“

„I v těchto promáčených stanech?“ zeptal se redaktor časopisu Probuďte se!

 Esther se zasmála. „I kdybych musela spát v tomhle blátě, spalo by se mi lépe než tam, odkud jsem přišla.“

Desetiletý Ambrose strávil velkou část svého života tím, že s členy své rodiny utíkal z válečných zón. „Chtěl bych, aby byl mír a mohl jsem jít zpátky do školy,“ řekl Ambrose. „Vždyť za chvíli budu velký.“

Kpana, které je devět let, má krásné hnědé oči. Na otázku, co je úplně první věc, na kterou si pamatuje, odpovídá bez váhání: „Válka. Boj.“

Ten typ války, před kterou tito lidé utíkají, je v posledních letech běžný. Jeden zdroj uvádí, že od roku 1990 došlo ke 49 velkým konfliktům a z toho jich 46 bylo vedeno výlučně lehkými zbraněmi. K účinnému boji mečem a kopím potřeboval mít člověk dovednost a sílu, avšak malými zbraněmi mohou ve válce bojovat profesionálové stejně jako amatéři. * Těmi, kdo jsou naverbováni a nuceni drancovat, mrzačit a zabíjet, jsou často mladiství, a dokonce i děti.

Mnohé z těchto konfliktů probíhají ne mezi zeměmi, ale uvnitř nich. Války vedou ne vycvičení vojáci na bojišti, ale převážně civilisté ve městech, městečkách a vesnicích. Vzhledem k tomu, že většina těch, kdo bojují, nemá žádnou vojenskou průpravu, nedělají si žádné starosti s dodržováním tradičních bojových zásad. Běžně tudíž dochází k podlým útokům na neozbrojené muže, ženy a děti. Panuje názor, že více než 90 procent obětí v dnešních válkách jsou civilisté. Hlavní roli v těchto válkách hrají malé a lehké zbraně.

Samozřejmě, že konflikt jako takový nevyvolávají střelné zbraně — vždyť lidé bojovali dávno před tím, než byl vynalezen střelný prach. Nicméně velké zásoby střelných zbraní mohou přece jen podněcovat spíše k boji než k vyjednávání. Zbraně mohou války prodlužovat a zvětšovat krveprolévání.

V dnešních válkách se sice používají lehké zbraně, ale následky, které způsobují, jsou těžké. Těmito zbraněmi bylo zabito během devadesátých let 20. století přes čtyři miliony lidí. A více než 40 milionů dalších lidí se stalo uprchlíky nebo vysídlenci. Malé zbraně mohou za to, že válkou zmítané společnosti byly poškozeny po stránce politické, sociální, ekonomické a ekologické. Pomoc v podobě humanitárních akcí, péče o uprchlíky, udržování mírových podmínek a vojenské zásahy stojí mezinárodní společenství desítky miliard dolarů.

Proč v novodobých konfliktech začaly hrát malé zbraně tak významnou roli? Odkud pocházejí? Co lze dělat pro to, aby se jejich smrtící dopad omezil nebo odstranil? O těchto otázkách budeme uvažovat v následujících článcích.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 3]

FOTO OSN 186797/J. Isaac