Místo války oslavuji mír

Vypráví Dorothy Horleová

Narodila jsem se v roce 1919 v italské katolické rodině, která žila ve Wilmingtonu ve státě Delaware v USA. Rodiče nikdy nechodili do kostela, ale mě a moje dvě sestry tam posílali. Impozantní kostely s nádhernou architekturou, sochami a pompou na mě působily silným dojmem.

POSTUPEM doby jsem zájem o katolicismus ztratila. Církev nezdůrazňovala Bibli, kterou měl můj otec v úctě a kterou pravidelně četl. Vadilo mi, že církevní bulletin jmenovitě uváděl ty, kdo přispěli, a rovněž výši obnosu, který dali. Šířilo se také hodně zpráv o špatném jednání kněží. V patnácti letech jsem přestala být aktivní katoličkou. Měla jsem tudíž více času věnovat se umění.

Umělecká dráha

V roce 1940, kdy mi bylo 21 let, jsem si vzala Williama Horleho, mladého muže, který rád kreslil vše, co souviselo s armádou — letadla, vojáky, střelné zbraně i lodě. Můj manžel byl moc rád, že i já jsem umělecky zaměřená, a koupil mi mou první sadu olejových barev. Začala jsem se učit techniky starých mistrů.

Asi po dvou letech manželství začal Bill dělat vojenské miniatury z olova. Vojáčci na hraní? V žádném případě. Chtěl vytvářet skutečná umělecká díla. Jiní řemeslníci pracovali s umělou hmotou, dřevem nebo sádrou, ale můj manžel byl vyučený mechanik, takže olovo pro něj bylo ideálním materiálem.

Sám si navrhl postavičku, vytvořil formu a z olova potom figurku odlil. Časem získal velkou zručnost v sestavování odlitých částí, v jejich spojování, obrušování a leštění. Později začal místo forem z pálené sádry používat formy vyrobené z dentistické směsi. To mu umožnilo propracovat jemnější detaily.

Když odlitý kovový kousek ztuhl, měla jsem za úkol jej dokončit. Provedli jsme důkladný výzkum a našli jsme popisy starých vojenských uniforem — včetně odznaků, prýmků, označení hodnosti na výložkách a barev.

Pod zvětšením jsem nanášela olejové barvy, které měly takové složení, aby držely na kovu. Díky tomu naše figurky vypadaly jako živé. V našem malém suterénu v pensylvánské Philadelphii jsme vytvářeli Indiány, vojáky z americké občanské války, americké námořníky, napoleonské koně s jezdci, egyptské mameluky, alžírské zuávy a další figurky.

Bill potom dostal od americké námořní pěchoty pozvání, aby zpodobnil první jízdní námořní jednotku, jež byla před rokem 1939 detašovaná v čínském Pekingu. Pracovali jsme na tom nepřetržitě a v roce 1954 jsme výsledek naší práce přinesli k posouzení do  Smithsonian Institution ve Washingtonu. Za několik let nás prezident Lyndon Johnson požádal, zda by bylo možné naše dílo přestěhovat do Bílého domu. Pochopitelně jsme souhlasili.

Naše figurky jsme nikdy neprodávali, ale Bill jich stovky rozdal. V mnoha knihách pojednávajících o modelech vojáčků se o nás objevily příznivé zmínky. V roce 1965 bylo naše dílo vystaveno na světovém veletrhu ve Flushing Meadow v newyorském Queensu. O naše modely měla zájem i muzea. Vojenský historik Bruce Catton použil několik našich dioramatických obrazů a figurek k ilustraci svých knih.

Přibývá otázek týkajících se života

Přibližně v době, kdy mi bylo čtyřicet let, se u mě něco změnilo. Začala jsem přemýšlet o Bohu. Na Štědrý den uhořelo v jedné katolické rodině pět dětí, a to v době, kdy jejich rodiče byli v kostele. Říkala jsem si: ‚Jak mohl Bůh připustit, aby se něco takového stalo v den jeho narozenin?‘ Viděla jsem knihu, která podrobně popisovala zvěrstva židovského holocaustu. Tyto a další hrozné události ve světě mě vedly k otázce: ‚Kde je Bůh? Vždyť nedělá to, co by dělat měl!‘

Na základě příkladu, který mi v dětství dal otec, jsem cítila, že odpověď musí být v Bibli. Šla jsem tedy na katolickou faru v blízkosti našeho bydliště ve Philadelphii a domluvila jsem si s knězem rozhovor o Bibli. Čekala jsem dlouho, ale on se neobjevil. Čtyři týdny po sobě jsem chodila na faru, ale nikdy jsem s knězem nemluvila.

Jednou večer jsem v hlubokém zoufalství hleděla k nebi a modlila se: „Nevím, kdo jsi. Nevím, s jakým náboženstvím jsi spojen, ale vím že tam jsi. Prosím, dej mi to vědět.“ Krátce nato přišli k mým dveřím svědkové Jehovovi.

Občas jsem svědky vídala, jak zaparkovali auto, vystoupili z něj a šli k různým dveřím. I když jsem nevěděla nic o nich ani o tom, proč chodí za lidmi, jejich poslání mě zaujalo.

Toho dne v roce 1961, kdy mě svědkové navštívili, jsem byla v depresi, protože moje hledání Boha nikam nevedlo. Když jsem uklízela před domem, vystoupila po schodech na verandu žena středního věku, která se jmenovala Marge Brionová, a pozdravila mě. Nejdřív jsem se ani neotočila. Když však mluvila o tom, že země bude přeměněna v krásný ráj, velmi pozorně jsem sledovala každé její slovo. Nakonec se mě zeptala: „Posloucháte mě?“

Zopakovala jsem jí všechno, co říkala, včetně biblického textu u Izajáše 55:11, který  citovala. Potom jsem se otočila, chytila ji za ruku a řekla: „Pojďte dovnitř.“ Dostala jsem od ní svou první Bibli a biblickou studijní pomůcku Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému. Nabídla mi také pravidelné biblické rozhovory — přesně ten typ studia, který jsem očekávala od katolické církve.

Setkávaly jsme se dvakrát týdně, a tak jsem v biblickém studiu dělala rychlé pokroky. Za krátkou dobu mi bylo jasné, že jsem našla pravdu. Velmi silným citovým zážitkem pro mě bylo to, když jsem se dozvěděla Boží jméno Jehova. (Žalm 83:18) Představte si to — byl to ten Bůh, kterého jsem toužila poznat již od svého dětství. Dověděla jsem se také, že Boží Syn, Ježíš Kristus, není částí záhadného trojjediného božstva. (Jan 14:28) Zanedlouho jsem začala chodit na křesťanská shromáždění svědků Jehovových a toužila jsem být celodobou kazatelkou biblického poselství.

Dělám závažná rozhodnutí

Nyní byla přede mnou nejtěžší zkouška. Opustím umělecký tým Williama a Dorothy Horleových? Jak bych ale mohla sloužit Bohu pokoje a jeho Synu, Knížeti pokoje, když bych oslavovala válku? (Izajáš 9:6) Neslíbil snad Jehova, že způsobí, aby „války ustaly až do nejzazšího konce země“? (Žalm 46:9) Proč tedy zvěčňovat to, co Bůh ukončí? A neprorokoval snad Izajáš, že Boží lid ‚překová své meče v radlice‘ a nebude se již učit válce? (Izajáš 2:4) Dlouho jsem intenzivně přemýšlela a modlila se. „Už je nemohu malovat,“ rozhodla jsem se. Dne 25. dubna 1964 jsem svou oddanost Jehovovi Bohu symbolizovala křtem ve vodě.

Bill často říkal, jak mu je líto, že jednou nás smrt rozdělí. Když jsem začala studovat Bibli, říkala jsem mu: „Bille, můžeme spolu žít věčně v Božím novém světě.“ (Izajáš 25:8; Zjevení 21:4, 5) Myslel si, že jsem se zbláznila. Když jsem mu vysvětlila, proč již nemohu s čistým svědomím malovat vojenské figurky, rozzlobil se a pohrozil mi, že mě opustí. A později to udělal.

Mnoho let dělal Bill vojenské figurky sám. Neodstěhoval se však daleko a vždy podporoval mě i našeho syna Craiga, který se narodil v roce 1942. V roce 1988 se Bill ke mně vrátil a byli jsme spolu deset let až do jeho smrti.

Mezitím jsem v roce 1966 dosáhla svého cíle stát se průkopnicí. Od té doby jsem se již nikdy neohlížela zpět. Měla jsem výsadu studovat Bibli se svou starší sestrou. Přijala biblické nauky a je až dodnes aktivním svědkem. I otec naslouchal biblickému poselství a během dvou týdnů začal chodit na shromáždění do sálu Království. Ve věku 75 let byl pokřtěn a věrně sloužil Bohu do své smrti v 81 letech. Také maminka přijala Jehovu za svého Boha, ale zemřela před tím, než se mu zasvětila. Bylo jí skoro 94 let.

Během těch let mi Jehova, Bůh pokoje, velmi žehnal. Nyní mi je 81 let a stále sloužím jako průkopnice, i když mi chůze působí problémy. Cítím se jako apoštol Pavel, který napsal: „Jsem vděčný Kristu Ježíši, našemu Pánu, který mi předal sílu, protože mě uznal za věrného tím, že mi přidělil službu.“ (1. Timoteovi 1:12) Je to opravdu nádherná služba. Desítky lidí, s nimiž jsem studovala Bibli, musely přinést mnohé oběti, aby mohli našemu milosrdnému Bohu sloužit.

Je mi upřímně líto, že na biblickou pravdu nereagovala celá moje rodina. Možná, že časem jich bude víc. V mém případě se však prokázala jako pravdivá Ježíšova slova, že jeho učedníci ‚nyní, v tomto časovém období dostanou stonásobně domů a bratrů a sester a matek a dětí‘. (Marek 10:30) Jehova mě skutečně obohatil. Bylo pro mě skutečnou poctou a radostí, že jsem vyměnila slávu a válku za Boha a mír.

[Obrázek na straně 22]

S generálem L. C. Shepherdem ml. v roce 1954

[Podpisek]

Foto Defense Dept. (Marine Corps)

[Obrázek na straně 23]

(Skutečná velikost)

[Obrázek na straně 24]

Je mi 81 let a průkopnicí jsem více než 30 let