Jak náboženství přetrvalo

KDYŽ v červnu 1941 nacistické Německo vtrhlo do Ruska, sovětský režim již dosáhl toho, že ruská pravoslavná církev téměř úplně přestala existovat. Sovětská vláda však po nacistické invazi začala svůj postoj k náboženství měnit. Co ji k tomu podnítilo?

Richard Overy, profesor novodobé historie z londýnské King’s College, to ve své knize Russia’s War—Blood Upon the Snow (Ruská válka — krev na sněhu) vysvětluje: „Přesně v den německé invaze se nejvyšší představitel církve, metropolita Sergij [Sergius], obrátil na věřící s prosbou, aby udělali vše pro dosažení vítězství. V následujících dvou letech vydal nejméně dvacet tři epištol, ve kterých své stádo vyzýval, aby bojovalo za bezbožný stát, v němž žili.“ Profesor Overy dále uvedl, že ‚Stalin připustil, aby náboženství opět vzkvétalo‘.

V roce 1943 nakonec Stalin souhlasil s tím, že pravoslavnou církev uzná a novým patriarchou jmenoval Sergije. „Církevní autority reagovaly tím, že od věřících vybíraly  peníze na financování sovětských ozbrojených kolon,“ uvedl Overy. „Kněží a biskupové vybízeli své sbory, aby se podřídily víře v Boha a ve Stalina.“

Ruský religionista Sergej Ivaněnko toto období ruských dějin popisuje takto: ‚Oficiální publikace ruské pravoslavné církve Žurnal Moskovskoj Patriarchii chválil Stalina jako největšího vůdce a učitele všech dob a všech národů, který je poslán Bohem, aby národ zachránil od útisku, velkostatkářů a kapitalistů. Vyzýval věřící, aby do poslední kapky krve bránili SSSR před jeho nepřáteli a aby všechno věnovali budování komunismu.‘

‚KGB si jich vysoce cenila‘

Také po skončení druhé světové války v roce 1945 byla pravoslavná církev pro komunisty ještě užitečná. Kniha The Soviet Union: The Fifty Years (Padesát let Sovětského svazu), kterou redigoval Harrison Salisbury, ukázala, proč to tak bylo: „Když válka skončila, církevní představitelé podpořili požadavky Stalinovy zahraniční politiky, která vedla ke studené válce.“

Nedávno vyšla kniha The Sword and the Shield (Meč a štít), která popisuje, jak církevní představitelé sloužili sovětským zájmům. Vysvětluje, že patriarcha Alexij I., který se v roce 1945 stal patriarchou po Sergijovi, „vstoupil do Světové rady míru, formální organizace, která byla založena z iniciativy Sovětského svazu v roce 1949“. Kniha také uvádí, že Alexije I. a metropolitu Nikolaje „si KGB [sovětský Výbor státní bezpečnosti] vysoce cenila jako vlivných agentů“.

Je zajímavé, že v roce 1955 patriarcha Alexij I. prohlásil: „Ruská pravoslavná církev podporuje jednoznačně mírovou zahraniční politiku naší vlády, ne proto, že by snad církev údajně neměla svobodu, ale proto, že sovětská politika je spravedlivá a je v souladu s křesťanskými ideály, které káže církev.“

V londýnských novinách The Guardian z 22. ledna 2000 je uveden výrok disidentského kněze Georgije Edelshteina, který řekl: „Všichni biskupové byli pečlivě vybíráni tak, aby spolupracovali se sovětskou vládou. Všichni byli agenty KGB. Je dobře známo, že patriarchu Alexije vybralo KGB a měl krycí  jméno Drozdov. Dodnes používají stejnou politiku jako před 20 nebo 30 lety.“

Služka sovětského státu

O vztahu pravoslavné církve k sovětskému režimu se v časopise Life ze 14. září 1959 psalo: „Stalin udělal vzhledem k náboženství určité ústupky, a církev s ním za to jednala jako s carem. Spolupráci s pravoslavím zajišťuje zvláštní ministerstvo, a komunisté již od té doby používají církev jako nástroj sovětského státu.“

Matthew Spinka, odborník na církevní záležitosti v Rusku, napsal v roce 1956 knihu The Church in Soviet Russia (Církev v sovětském Rusku), ve které potvrdil existenci těsného vztahu mezi církví a státem. „Současný patriarcha Alexij záměrně udělal ze své církve nástroj vlády,“ napsal Spinka. Pravoslavná církev se skutečně udržela jen díky tomu, že se stala služkou státu. ‚Je to ale tak odsouzeníhodné?‘ zeptáte se možná. Zamysleme se tedy nad tím, jak se na tyto otázky dívají Bůh a Kristus.

O svých pravých následovnících Ježíš Kristus řekl: „Nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa.“ A Boží slovo se trefně ptá: „Cizoložnice, nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem?“ (Jan 15:19; Jakub 4:4) Podle toho, jak to předkládá Bible, se církev stala náboženskou nevěstkou, s níž „smilnili králové země“. Prokázala se jako součást toho, co Bible nazývá „Velký Babylón, matka nevěstek a ohavností země“. (Zjevení 17:1–6)

Jak to přestáli svědkové Jehovovi

Ježíš naproti tomu ukázal, jak bude možné poznat jeho pravé následovníky, když řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) V bývalém Sovětském svazu byla tato láska klíčovým faktorem pro přežití svědků, jak to vyplývá z následující zprávy v knize The Sword and the Shield. „Jehovisté poskytovali pomoc všem příslušníkům svého náboženství, kteří byli v [pracovních] táborech nebo ve vnitrostátním vyhnanství tím, že jim dodávali peníze, potravu a oblečení.“

K ‚potravě‘, kterou dostávali ti ve vězeňských táborech, patřil i duchovní pokrm — Bible a biblická literatura. Písmo obsahuje ‚Boží výroky‘, o kterých Ježíš řekl, že jsou nezbytné k udržení duchovního života. (Matouš 4:4) Ti, kdo tuto literaturu do táborů pašovali, se vystavovali velkému osobnímu riziku, protože každý, kdo byl při tom přistižen, byl velmi přísně potrestán.

Helene Celminaová z Lotyšska byla v letech 1962 až 1966 vězněna v Potmě, což byl trestní tábor v Rusku. Napsala knihu Women in Soviet Prisons (Ženy v sovětských věznicích), kde uvedla: „Mnoho svědků Jehovových dostalo deset let nucených prací jen za  to, že měli v bytě několik výtisků časopisu Strážná věž. Jestliže jsou lidé vězněni za to, že měli tyto spisy doma, pak obavy a vztek místního vedení kvůli tomu, že tato literatura je v táboře, jsou zcela pochopitelné.“

Riskovat osobní svobodu a bezpečnost kvůli duchovní pomoci bylo určitě dokladem křesťanské lásky. I když tento faktor byl pro přežití svědků důležitý, bylo zde něco ještě důležitějšího. „Nikdo nemohl pochopit, jak do tohoto prostoru obehnaného ostnatým drátem, kde je lidský kontakt velmi omezený, může zakázaná literatura proniknout,“ uvedla Helene Celminaová. Zdálo se to nemožné, protože každý, kdo vstupoval do vězení, byl důkladně prohlédnut. „Bylo to, jako by v noci přeletěli nad táborem andělé a seslali to tam,“ napsala tato autorka.

Bůh vskutku slíbil, že svůj lid neopustí neboli nezanechá. Svědkové Jehovovi v bývalém Sovětském svazu to stejně jako biblický žalmista ochotně uznávají: „Pohleď, Bůh je můj pomocník.“ (Žalm 54:4; Jozue 1:5) Aby svědkové v bývalém Sovětském svazu vytrvali, byla Boží pomoc opravdu důležitá.

Jak se okolnosti změnily

Dne 27. března 1991 se svědkové Jehovovi v Sovětském svazu stali právně uznanou organizací s právními stanovami, které obsahují toto prohlášení: „Účelem náboženské organizace je vykonávání náboženského díla, při němž je oznamováno jméno Jehovy Boha a jeho láskyplná opatření pro lidstvo, která poskytuje prostřednictvím svého nebeského království pod Ježíšem Kristem.“

Stanovy uvádějí, že ke způsobům, jak je toto náboženské dílo vykonáváno, patří veřejné kázání a navštěvování lidí doma, vyučování biblickým pravdám ty, kdo chtějí naslouchat, dále vedení bezplatných biblických studií za pomoci biblických studijních pomůcek a rozšiřování Biblí.

Tento dokument byl podepsán před více než deseti lety, ale potom se Sovětský svaz rozpadl a náboženská situace v bývalých patnácti sovětských republikách se od té doby zásadně změnila. Co lze říci o budoucnosti náboženství zde i po celém světě?

[Rámeček na straně 11]

Kolaborace církve se sovětským režimem

Edmund Stevens ve své knize Russia Is No Riddle (Rusko není záhadou) z roku 1945 napsal: „Církev se velmi snažila vycházet svým chlebodárcům vstříc. Plně si uvědomovala, že odměnou za poskytnutou přízeň stát očekává, že církev plně podpoří režim a bude působit jen v rámci určitých mezí.“

Stevens dále vysvětluje: „V pravoslavné církvi byla po staletí hluboce zakořeněná tradice, že je státním náboženstvím, a tudíž velmi přirozeně vklouzla do své nové role v podobě úzké kolaborace se sovětskou vládou.“

Organizace Keston Institute důkladně zkoumala dřívější kolaboraci Alexije II., dnešního patriarchy ruské pravoslavné církve, se sovětskými úřady. Závěrem je ve zprávě tohoto institutu uvedeno: „Alexijova kolaborace nebyla ničím neobvyklým. Téměř všichni vysocí představitelé oficiálně uznaných náboženství — včetně katolíků, baptistů, adventistů, muslimů a buddhistů — byli agenty KGB. A výroční zpráva, která popisuje výběr patriarchy Alexije II., uvádí také řadu dalších agentů, z nichž někteří patří do estonské luteránské církve.“

[Rámeček a obrázek na straně 12]

Jak se dostala do táborů

Lotyšský novinář Viktors Kalnins strávil velkou část svého desetiletého trestu (1962–1972) v mordovianském komplexu táborů, který leží asi 400 kilometrů jihovýchodně od Moskvy. V interview, které v březnu 1979 poskytl redaktorovi Probuďte se!, dostal otázku: „Věděli internovaní svědkové o tom, co se v jejich organizaci děje ve Spojených státech nebo v jiných zemích?“

„Věděli to díky literatuře, kterou dostávali. ... Dokonce mi své časopisy ukazovali,“ odpověděl Kalnins. „Nevěděl jsem, kde tu literaturu schovávali, místo se čas od času měnilo. Ale každý věděl, že je v táboře. ... Stráže a svědkové Jehovovi byli jako Tom a Jerry — jedni se snažili literaturu ukrýt a druzí se ji snažili najít.“

Na otázku: „Snažili se svědkové Jehovovi mluvit s vámi o své víře?“ Kalnins odpověděl: „Samozřejmě! Byli tím známi. O Armagedonu jsme věděli všechno... Hodně mluvili o tom, že skončí nemoci.“

[Obrázek]

Svědkové v mordovianských táborech odvážně mluvili o biblických pravdách

[Obrázek na straně 8 a 9]

Vovčukovi byli v roce 1951 deportováni do Irkutska na Sibiři a jsou až dodnes věrnými křesťany

[Obrázek na straně 10]

Stalin dovolil, aby náboženství přechodně vzkvétalo, protože církev během druhé světové války podporovala sovětský režim

[Podpisek]

Foto U.S. Army

[Obrázek na straně 10]

Patriarcha Alexij I. (1945–1970) řekl: ‚Sovětská politika odpovídá křesťanským ideálům, které káže církev‘

[Podpisek]

Ústřední státní archiv filmových, fotografických a zvukových dokumentů, Sankt Petěrburg