Není snad vězení součástí problému?

„Ponižování a demoralizování vězňů je ten nejhorší způsob, jak je připravit na vnější svět.“ — ÚVODNÍK V NOVINÁCH THE ATLANTA CONSTITUTION

V MNOHA případech slouží vězení pouze k určitému omezení svobody, a to jen dočasně. Jestliže je vězeň nakonec propuštěn na svobodu, vyvážil tím skutečně svůj čin? * A co oběti nebo ti,  kteří je milovali? „Jsem matka zavražděného chlapce,“ dovolávala se spravedlnosti Rita, když usvědčený vrah jejího šestnáctiletého syna byl po odpykání pouhých tří let propuštěn na svobodu. „Prosím, pozastavte se nad tím na chvilku a uvažujte. Umíte si vůbec představit, co to pro mě znamená?“ Z Ritina případu je patrné, že tragédie často na lidi doléhá ještě dlouho potom, co skončilo soudní řízení a utichl zájem novinářů.

Tato otázka zneklidňuje nejen ty, jejichž život poznamenal zločin, ale i všechny ostatní. Koneckonců to, zda se propuštění vězni polepšili nebo zda se za mřížemi ve svých postojích pouze zatvrdili, přímo souvisí s vaším pokojem mysli, ne-li dokonce s vaší vlastní bezpečností.

Zločinecká škola

Vězeňský systém nedokáže páchání trestné činnosti vždy potlačit. „Jestliže se peníze investují do budování nových vězeňských cel místo do přetvoření náhledu vězňů na sebe sama, často to vede k dalším a ještě horším zločinům,“ píše Jill Smoloweová v časopise Time. Výrok Petra, * který strávil za mřížemi čtrnáct let, to potvrzuje: „Většina mých spoluvězňů začala malými delikty, potom přešli k majetkovým trestným činům a nakonec postoupili k násilným trestným činům. Vězení je pro ně jakýmsi učilištěm. Vycházejí z vězení horší, než tam přišli.“

Uvězněním sice zločinec na chvíli zmizí z ulic, ale zdá se, že pro to, aby se z dlouhodobého hlediska zabránilo páchání trestných činů, se tím udělá jen velmi málo — pokud vůbec něco. Chlapci a mladí muži z chudých čtvrtí často pokládají uvěznění za jakýsi oficiální vstup do mužného věku. Velmi často se z nich nakonec stávají otrlí zločinci. „Vězení vás rozhodně nenapraví,“ říká Larry, který většinu svého života strávil střídavě ve vězení a na svobodě. „Když ti lidé vyjdou ven, zase dělají stejné věci.“

Tento mechanismus ‚otáčecích dveří‘ možná vysvětluje, proč podle jedné studie 50 procent všech závažných trestných činů ve Spojených státech spáchalo jen asi 5 procent zločinců. „Jestliže vězni nemají možnost konstruktivně využívat svůj čas,“ píše časopis Time, „tráví dlouhé hodiny obvykle tím, že v sobě živí zášť — nemluvě o snůšce zločineckých triků, které ... si odtud odnesou zpátky na ulici.“

Tato situace není typická jen pro Spojené státy. John Vatis, lékař ve vojenské věznici v Řecku, říká: „Naše věznice velmi úspěšně produkují lidi, kteří jsou nebezpeční, násilní a podlí. Většina vězňů si po propuštění na svobodu chce se společností ‚vyrovnat účty‘.“

Výdaje společnosti

Krize vězeňství se přímo dotýká i vaší peněženky. Odhaduje se, že například ve Spojených státech daňoví poplatníci ročně zaplatí za každého vězně 21 000 dolarů. V případě vězňů, kterým je přes šedesát let, se tyto výdaje mohou zvýšit trojnásobně. V mnoha zemích klesá důvěra v trestní systém ještě  z dalších důvodů. Lidé mají obavy z předčasného propouštění zločinců, ale také z toho, že některým delikventům se podařilo úplně uniknout trestu odnětí svobody díky některým právním kličkám, které objevil jejich vychytralý právní zástupce. Oběti zločinu se obvykle cítí nedostatečně chráněné před dalším násilím a v soudním procesu jim sotva kdo věnuje pozornost.

Znepokojení veřejnosti roste

K důvěře veřejnosti ve vězeňský systém nepřispívají ani nehumánní podmínky, v nichž vězni žijí, jak to popisuje průvodní rámeček. Vězni, s nimiž se při výkonu trestu zachází nespravedlivě, se sotva změní k lepšímu. Mnohé skupiny na ochranu lidských práv jsou navíc znepokojeny tím, že ve vězení je nepoměrně vyšší počet příslušníků menšin. Diskutují o tom, zda je to náhoda, nebo výsledek rasové diskriminace.

Zpráva agentury Associated Press v roce 1998 upozornila na špatnou situaci bývalých vězňů v holmesburském vězení v Pensylvánii (USA), kteří žádali o odškodné za to, že ve vězení sloužili jako pokusní králíci, když na nich byly údajně prováděny chemické experimenty. A jak je možné, že ve Spojených státech bylo znovu zavedeno spoutávání skupin trestanců dohromady řetězem? Organizace Amnesty International uvádí: „Skupiny vězňů spoutaných navzájem řetězem pracují 10 až 12 hodin, často na žhavém slunci, mají jen velmi krátké přestávky k napití a hodinu na oběd. ... Jediným záchodem pro takto spoutané trestance je přenosný nočník za provizorní plentou. Když tito vězňové chtějí vykonat potřebu, zůstávají i v tomto případě spoutáni. Jestliže nočník není k dispozici, nezbývá jim nic jiného, než se posadit na bobek a vykonat potřebu veřejně.“ Samozřejmě, že ne všichni vězni žijí v takových podmínkách. Nicméně takové nelidské zacházení v konečném důsledku vede k odlidštění nejen těch, kdo byli odsouzeni, ale i těch, kdo s vězni takto zacházejí.

Slouží to zájmům společnosti?

Většina obcí se pochopitelně cítí bezpečněji, když jsou nebezpeční zločinci za mřížemi. Určité obce však pohlížejí na věznice příznivě i z jiných důvodů. Když měla být věznice v malém australském městě Cooma zavřena, lidé protestovali. Proč? Protože obyvatelům tohoto města, které mělo ekonomické problémy, poskytovala věznice zaměstnání.

V poslední době některé vlády z úsporných důvodů prodaly věznice soukromým podnikům. Je smutné, že více vězňů a delší tresty jsou obchodně výhodné. Spravedlnost se tedy může mísit s komercialismem.

V podstatě však základní otázka zůstává: Jsou nápravná zařízení skutečně nápravná? Odpověď bývá často negativní, a proto budete možná překvapeni, že se někteří vězňové změnili, když dostali pomoc. Podívejme se jak.

[Poznámky pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 6 a 7]

Nahlédnutí za mříže

PŘEPLNĚNÍ: Věznice v Británii jsou velmi přeplněné a není divu. V celé západní Evropě má tato země druhý nejvyšší počet vězňů na jednoho obyvatele, to znamená 125 vězňů na každých 100 000 obyvatel. V São Paulu v Brazílii bylo největší vězení postaveno pro 500 vězňů. Nyní jich tam žije 6 000. V Rusku mělo být v určitých celách 28 vězňů, ale mají jich tam 90 až 110. Problém je tak velký, že vězni musí spát na směny. V jedné asijské zemi je v celách o třech čtverečních metrech natěsnáno 13 až 14 vězňů. V Západní Austrálii zase úřady řeší nedostatek místa tím, že k ubytování vězňů používají přepravní kontejnery.

NÁSILÍ: Podle německého časopisu Der Spiegel brutální vězni v německých vězeních zabíjejí a mučí jiné vězně, protože „soupeřící kliky válčí mezi sebou kvůli ilegálnímu obchodu s alkoholem a narkotiky nebo kvůli sexu a lichvě“. Násilí ve věznicích často vzplane kvůli etnickému napětí. „Jsou zde odsouzenci 72 národností,“ uvádí Der Spiegel. „Nevyhnutelně tedy dochází ke třenicím a konfliktům.“ Správa jednoho jihoamerického vězení řekla, že každý měsíc je zde zabito průměrně dvanáct vězňů. „Vězni však tvrdili, že tento počet je dvojnásobný,“ uvedly londýnské noviny Financial Times.

POHLAVNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ: Noviny The New York Times v článku „Pohlavní zneužívání za mřížemi“ uvádějí, že podle střídmého odhadu je ve Spojených státech „každý rok ve vězení pohlavně zneužito více než 290 000 mužů“. Zpráva pokračuje: „Otřesné zážitky spojené s pácháním sexuálního násilí nejsou jen jednorázovou záležitostí, ale často se stávají každodenním problémem.“ Jedna organizace odhaduje, že v amerických věznicích dojde každý den asi k 60 000 nechtěných pohlavních styků.

ZDRAVÍ A HYGIENA: Rychlost, s jakou se pohlavní nemoci šíří mezi vězni, je dobře doložena. Celosvětově je známo, že vězni v Rusku a v některých afrických zemích mají tuberkulózu a že mnoho vězňů na celém světě trpí kvůli nedostatečné hygieně, výživě a lékařské péči.

[Obrázek]

Přeplněná věznice v São Paulu v Brazílii

[Podpisek]

AP Foto/Dario Lopez-Mills

[Obrázek na straně 4 a 5]

Věznice s nejvyšší ostrahou v La Santé v Paříži, Francie

[Podpisek]

AP Foto/Francois Mori

[Obrázek na straně 6]

Vězeňkyně v Managui, Nikaragua

[Podpisek]

AP Foto/Javier Galeano