Katedrály — Monumenty k oslavě Boha, nebo lidí?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FRANCII

V MOSKVĚ došlo k něčemu, co by se dalo nazvat vzkříšení. Katedrála Krista Spasitele, kterou Stalin v roce 1931 srovnal se zemí, byla znovu postavena a její zlaté kopule opět odrážejí jas ruské oblohy. Na katedrále ve městě Évry blízko Paříže dělníci doladili poslední detaily. Tato katedrála byla ve Francii jako jediná postavena ve 20. století. Došlo k tomu jen několik let po vysvěcení almudenské katedrály v Madridu. Ani New York nezůstal pozadu a má katedrálu nazvanou St. John the Divine (sv. Jana Božského). Ta bývala často nazývána St. John the Unfinished (sv. Jana Nedokončeného), protože se stavěla více než 100 let. Nicméně zabírá plochu asi 11 000 čtverečních metrů a je to jedna z největších katedrál na světě.

Ohromné katedrály křesťanstva vévodí panoramatu mnoha měst. V očích věřících jsou to monumenty víry v Boha. I nevěřící lidé si jich mnohdy cení jako uměleckých děl a ukázky architektonické brilantnosti. Existence těchto propracovaných a často neuvěřitelně nákladných budov pro uctívání však vyvolává závažné otázky: Proč a jak byly stavěny? Co je jejich účelem?

Co je to katedrála?

Po Kristově smrti se jeho učedníci zorganizovali do sborů. Mnohé z nich se scházely v soukromých domech. (Filemonovi 2) Po desetiletí o tyto sbory pečovali duchovně ‚starší muži‘. (Skutky 20:17, 28; Hebrejcům 13:17) Avšak po smrti apoštolů došlo k odpadnutí od pravého křesťanství. (Skutky 20:29, 30) Časem se stalo to, před čím Ježíš varoval. Řada starších se vyvýšila nad ostatní a začalo se na ně pohlížet jako na biskupy, kteří mají dohled nad několika sbory. (Matouš 23:9–12) Řecké slovo ek·kle·siʹa, jímž křesťané původně nazývali sami sebe, se pak začalo používat i na pojmenování místa, kde uctívali Boha — na budovu samotnou. Zanedlouho někteří biskupové usilovali o to, aby měli ekklésii, která by odpovídala jejich postavení. Pro odlišení biskupovy ekklésie byl tedy vytvořen nový výraz — katedrála.

Tento výraz pochází z řeckého slova kathedra, jež znamená „sedadlo“. Katedrála tedy byla biskupským trůnem, symbolem biskupovy moci na zemi. Ze své katedrály biskup řídil určitý správní obvod neboli diecézi.

„Věk katedrál“

V roce 325 n. l. koncil v Nikaji formálně uznal jmenování biskupů ve městech. Nyní za státní podpory Říma si biskupové často opatřovali rozsáhlé pozemky jako dary od vrchností. Také převzali mnoho pohanských míst uctívání. Když se Římská říše rozpadla, církevní uspořádání přetrvalo a postupně se stalo nejvlivnější silou středověku. Brzy  přišlo období, které francouzský historik Georges Duby nazval „Věk katedrál“.

Od 7. do 14. století se počet obyvatel v Evropě ztrojnásobil. To prospělo především městům, ve kterých díky tomuto demografickému nárůstu došlo k hospodářskému rozvoji. Tím nejpříznivějším místem pro vznik obrovských katedrál byla proto ta nejbohatší sídelní města biskupů. Jak to? Těmto velkolepým projektům se totiž mohlo dobře dařit jen tam, kde byl stálý přísun peněz.

Jinou okolností, která podpořila stavbu katedrál, bylo uctívání Panny Marie a náboženských relikvií, které v 11. a 12. století dosáhlo svého největšího rozkvětu a stalo se velmi oblíbeným. Biskupové toto uctívání rozšířili, a tím vzrostla i popularita jejich katedrál. Ve Francii začal v té době zdobit katedrály titul Notre-Dame (Naše Paní). „Které město jí nezasvětilo kostel a často také svou katedrálu?“ ptá se katolická encyklopedie Théo. A tak byla katedrála Saint-Étienne v Paříži zasvěcena „Naší Paní“. Katedrála Notre-Dame v Chartres ve Francii se stala jednou z nejpřednějších svatyní v Evropě. „Žádná jednotlivá postava, dokonce ani [postava] samotného Krista, neměla takový vliv na život a myšlení stavitelů katedrál jako Panna Marie,“ uvádí The Horizon Book of Great Cathedrals (Přehled o velkých katedrálách).

„Budeme stavět katedrály tak velké...“

Proč ale bylo mnoho těchto budov tak obrovských? Již ve čtvrtém století katedrály v Trevíru v Německu a v Ženevě ve Švýcarsku zabíraly ohromnou plochu, ačkoli tam bylo poměrně málo věřících. Rozlehlou katedrálu v německém Špýru, která byla postavena v 11. století, nebyli tehdejší obyvatelé města schopni zaplnit. Kniha The Horizon Book of Great Cathedrals tedy činí závěr, že „velikost a přepych [katedrál] odhaluje řadu zcela světských důvodů pro jejich stavbu“. Jedním z nich byla „arogantní domýšlivost biskupů nebo opatů, pod jejichž patronátem se měla budova stavět“.

Katedrály budované ve 12. a 13. století měřily v průměru 100 m, přičemž byla snaha, aby jejich výška i délka byly stejné. Winchesterská katedrála v Anglii, jež je 169 metrů dlouhá, a Milánský dóm v Itálii, který je 145 metrů dlouhý, jsou svými rozměry mimořádné. „Budeme stavět katedrály tak velké, že ti, kdo je uvidí dokončené, si budou myslet, že jsme ztratili rozum,“ prohlásil v roce 1402 v Seville jeden španělský církevní hodnostář. A skutečně, sevillská katedrála je se svou vznešenou, 56 metrů vysokou klenbou považována za druhou největší katedrálu na světě. Věž štrasburské katedrály ve Francii měří 142 metrů, což je výška čtyřicetipodlažní budovy. V 19. století vyrostla věž gotické münsterské katedrály v Ulmu v Německu do výše 161 metrů a stala se tak nejvyšší kamennou věží na světě. „Žádné požadavky kladené na uctívání nemohou ospravedlnit takové gigantické rozměry,“ tvrdí historik Pierre du Colombier.

Během 12. a 13. století zakladatelé katedrál využili ještě jiného ‚světského důvodu pro stavbu‘ — totiž městského patriotismu. Dílo Encyclopædia Britannica uvádí: „Města mezi sebou soutěžila, kdo postaví tu nejvyšší katedrálu.“ Městští radní, obyvatelé měst a cechy udělali z katedrál symbol svého města.

Byly drahé včera, jsou drahé i dnes

Jeden spisovatel popsal stavební projekty katedrál jako „bezednou finanční propast“. Vzniká tedy otázka, jak byly tyto stavby, jež jsou i dnes udržovány jen za cenu obrovských nákladů, financovány v minulosti? V některých případech je preláti, například Maurice de Sully z Paříže, platili ze své vlastní kapsy. Někdy účty  zaplatil panovník, jako například aragonský král Jakub I. Obecně vzato však katedrály byly financovány z příjmů diecéze. Ty se skládaly z feudálních daní a výnosu z majetku. Například jen boloňský biskup vlastnil 2 000 zemědělských usedlostí! K tomu se přidaly náboženské příjmy ze sbírek, odpustků a pokut za hříchy. Ti, kdo si ve francouzském Rouenu koupili právo jíst během velikonočního půstu výrobky z mléka, zaplatili takzvanou „máslovou věž“ katedrály.

Někteří neobvykle štědří dárci byli poctěni tím, že se v chrámu zachovala jejich socha nebo jejich portrét v barevném okenním skle. Na zásadu anonymního křesťanského dávání se očividně zapomnělo. (Matouš 6:2) Útraty často přesáhly původní odhad, a tak bylo potřeba zajistit stálý přísun peněz. Není tedy divu, že zanícení pro získávání stále více peněz často vedlo ke zpronevěrám a vydírání. Někomu například mohl být zabaven majetek v důsledku toho, že byl obviněn z kacířství. To otevřelo cestu k rabování majetku údajných kacířů, jako například katarů, čímž bylo financováno několik církevních stavebních projektů. *

Není třeba zdůrazňovat, že bylo potřeba stálého nátlaku církve, aby se příliv peněz zachoval. Nebylo to tak, jak tvrdí někteří historikové, že tyto impozantní stavby byly postaveny díky spontánnímu rozhodnutí mas lidu. Historik Henry Kraus říká: „Přestože ve středověku byli lidé velice zbožní, stavět chrámy pro ně nebylo prvořadou záležitostí.“ Mnoho historiků proto církvi její marnotratnost vytýká. Kniha The Horizon Book of Great Cathedrals uznává: „Peníze vynaložené církví na stavby mohly být využity k nasycení hladovějících lidí ... nebo na podporu nemocnic a škol. Lze tedy říci, že katedrály stály statisíce lidských životů.“

Jak byly stavěny?

Katedrály jsou dokladem lidského důmyslu. Skutečně budí úžas, že při stavbě takových obrovských budov byly použity pouze primitivní pracovní postupy. Nejprve se nakreslily detailní plány budovy. V kamenolomu se pomocí šablon zajišťovala jednotnost ozdobných prvků a správná velikost kamenných kvádrů. Pak byly kvádry pečlivě označeny, aby se přesně určilo jejich umístění ve stavbě. Doprava byla velmi pomalá a nákladná. Přesto podle francouzského historika Jeana Gimpela ‚Francie vytěžila v období let 1050 až 1350 více kamene než starověký Egypt‘.

Přímo na staveništi dělníci dosáhli velkých výkonů pomocí primitivního zdvižného zařízení té doby — kladkostroje a zdviže, které často poháněli muži chodící uvnitř dřevěného mlýnského kola. Stavitelé tehdy neznali matematické vzorce, které inženýři používají dnes. Museli se spoléhat na cit a zkušenost. Není tedy divu, že došlo k mnoha vážným nehodám. Například v roce 1284 se kvůli svým příliš velkým rozměrům zřítila klenba katedrály v Beauvais ve Francii. Zavedly se však nové prvky, jako opěrný pilíř, opěrný oblouk, žebrová klenba a fiála neboli nástavcová věžička, které umožnily stavitelům dosáhnout nových výšek.

Doba trvání výstavby katedrál byla různá — od 40 let v případě těch nejrychleji postavených (v Salisbury v Anglii) až po několik staletí. Některé z nich, jako například katedrály v Beauvais a ve Štrasburku ve Francii, nebyly dokončeny nikdy.

„Chybný žebříček hodnot“

Tyto ‚krásné, a tudíž nákladné stavby‘, jak se o nich vyjádřil papež Honorius III., od počátku vzbouzely polemiku. Uvnitř církve se ozývaly hlasy proti těmto projektům a proti neuvěřitelným sumám, které se do nich vložily. Pierre le Chantre, prelát katedrály Notre-Dame v Paříži, který žil ve 13. století,  prohlásil: „Je hříšné stavět chrámy tak, jak se to dělá nyní.“

Dokonce i dnes katedrála v Évry, když se zmíníme alespoň o jedné, vyvolává ostrou kritiku. Jak uvedly francouzské noviny Le Monde, mnoho lidí se domnívá, že v katedrálách se zrcadlí „chybný žebříček hodnot“ a že církve „by měly investovat spíše do lidí a evangelizace než do kamenů a výzdoby“.

Nepochybně mnozí z těch, kdo se na stavbě těchto impozantních budov podíleli, upřímně milovali Boha. Takoví lidé zjevně měli „horlivost pro Boha“, ale nebylo to „podle přesného poznání“. (Římanům 10:2) Ježíš Kristus nikdy nedal pokyn k tomu, aby jeho následovníci stavěli pečlivě propracované domy pro uctívání. Pravé ctitele vybídl, aby ‚uctívali duchem a pravdou‘. (Jan 4:21–24) Mohutné katedrály křesťanstva, ačkoli jsou krásné, jsou v rozporu s touto zásadou. Možná jsou to monumenty k oslavě lidí, kteří je postavili, ale Boha tyto stavby rozhodně neoslavují.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 13]

Katedrála v Santiagu de Compostela ve Španělsku

[Obrázky na straně 15]

Úplně nahoře: Rozetové okno s barevným sklem v katedrále Notre-Dame v Chartres ve Francii

Nahoře: Detail kameníka v pařížské Notre-Dame

[Obrázek na straně 15]

Pařížská katedrála Notre-Dame postavená ve 12. století

[Obrázek na straně 15]

Vnitřek katedrály Notre-Dame v Amiens. Se svou 43 metrů vysokou klenbou je to největší náboženská budova ve Francii