Přejít k článku

Přejít na obsah

Kam se všechna ta voda poděla?

Kam se všechna ta voda poděla?

Kam se všechna ta voda poděla?

Čérápuňdží, město v Indii, je jedno z nejvlhčích míst na zemi. V monzunovém období spadne na jeho kopce na úpatí pohoří Himálaj 9 000 milimetrů dešťových srážek. Může to sice znít neuvěřitelně, ale Čérápuňdží také trpí nedostatkem vody.

JELIKOŽ tam zůstalo málo vegetace, která by vodu zadržela, voda se řítí pryč téměř stejnou rychlostí, s jakou padá z nebe. Dva měsíce po tom, co monzunové deště přestanou, vody začíná být nedostatek. Robin Clarke před lety ve své knize Water: The International Crisis (Voda: Mezinárodní krize) popsal Čérápuňdží jako „nejvlhčí poušť na zemi“. *

Hlavní nápor vody, jež po monzunech odtéká přes vodopády z odlesněných indických a nepálských svahů, dolehne na Bangladéš, hustě obydlenou, nízko položenou zemi ležící po proudu řeky nedaleko Čérápuňdží. Někdy bývají zaplaveny až dvě třetiny Bangladéše. Ale potom, co voda opadne, se z řeky Gangy pozvolna stane potůček a země vyprahne. Tomuto hroznému každoročnímu cyklu záplav a sucha zde čelí přes 100 milionů lidí. Situaci ještě zhoršuje to, že voda ve studních byla znečištěna arzenikem, kterým se již otrávily možná miliony lidí.

V uzbeckém městě Nukus nedaleko Aralského jezera není problémem arzenik, ale spíše sůl. Bílý škraloup soli obalí místní bavlníky a zabrání jim v růstu. Sůl se dostává na povrch z promáčené vrstvy půdy pod povrchem. Tento problém, nazývaný salinizace půdy, není ničím novým. Před čtyřmi tisíci lety přesně ze stejného důvodu začalo upadat mezopotamské zemědělství. Nadměrné zavlažování spolu se špatným odvodňováním jsou příčinou toho, že se soli na povrchu půdy hromadí. Aby pak byla sklizeň dostatečně velká, musí se používat čím dál tím více vody. Pro příští generace se však půda nakonec stane zcela nevyužitelnou.

Kam se všechna ta voda ztrácí?

Žel, mnoho dešťů padá ve formě prudkých lijáků. Ty nejen působí záplavy, ale také mají za následek, že voda rychle odteče do moře. A na některých místech prší hodně, zatímco na jiných málo. Čérápuňdží je známé tím, že tam bylo zaznamenáno více než 26 000 milimetrů srážek za jeden rok, kdežto na poušti Atakama v severním Chile nemusí spadnout téměř žádné srážky po několik let.

Většina lidí na naší planetě navíc žije v oblastech, kde vody mnoho není. V tropických oblastech Afriky a Jižní Ameriky prší sice hojně, ale žije tam poměrně málo lidí. Ohromná řeka Amazonka chrlí do Atlantského oceánu 15 procent veškeré vody, která každý rok vteče do moří, ale protože oblast Amazonky je řídce osídlena, lidé spotřebují vody jen velmi málo. Naproti tomu v Egyptě, kde prší minimálně, žije kolem 60 milionů lidí a prakticky všechna voda, kterou potřebují, se musí brát ze zdevastované řeky Nil.

Takové rozdíly v zásobách vody nepůsobily před lety žádné vážné problémy. V roce 1950 podle jednoho průzkumu žádná oblast na zemi netrpěla vážným nebo extrémním nedostatkem vody. Ale časy, kdy vody byla hojnost, jsou ty tam. V suchých oblastech severní Afriky a střední Asie množství dostupné vody na jednoho obyvatele kleslo ve srovnání s rokem 1950 na desetinu.

Kromě růstu počtu obyvatel a nízkých dešťových srážek v hustě obydlených oblastech poptávka po vodě vzrostla ještě z jiných důvodů. V dnešním světě jdou pokrok a hospodářský rozvoj ruku v ruce se spolehlivými zásobami vody.

Poptávka po vodě roste

Jestliže žijete v průmyslové zemi, pak jste si nepochybně všimli, že továrny se soustřeďují kolem důležitých řek. Důvod je jednoduchý. Průmysl potřebuje vodu k výrobě prakticky všeho, od počítačů po sponky na papír. Překvapivé množství vody se používá také při zpracovávání potravin. Neukojitelnou spotřebu vody mají elektrárny, a proto se nacházejí na březích jezer a řek.

V zemědělství se vody spotřebuje dokonce ještě více. Na mnoha místech buď prší málo, nebo je to tak, že srážky jsou příliš nespolehlivé, než aby bylo možné získat dobrou úrodu. A tak se umělé zavlažování zdálo být ideálním řešením toho, jak hladovou planetu nasytit. Lidé potřebují plodiny, které jsou vypěstovány pomocí umělého zavlažování, a proto právě zemědělství spotřebovává největší část zásob vody na zemi.

Navíc roste spotřeba vody v domácnostech. V devadesátých letech tohoto století potřebovalo náležitou kanalizaci a přístup k nezávadné vodě ohromujících 900 milionů nových obyvatel měst. Tradiční zdroje vody, tedy řeky a studny, již velkým městům nestačí. Například Mexico City musí nyní vodovodním potrubím přivádět vodu z míst vzdálených více než 125 kilometrů a čerpat ji přes horské hřebeny, které se zvedají do výše 1 200 metrů nad úroveň města. Ve své zprávě Water: The Life-Giving Source (Voda: Životodárný zdroj) Dieter Kraemer uvádí, že situace „připomíná chapadla chobotnice, která vycházejí z města a snaží se získat vodu“.

Všichni — lidé v průmyslu, zemědělství i městských oblastech — se tedy hlasitě dožadují více vody. A jejich požadavky se až dosud z velké části uspokojují tak, že se bere z rezerv planety — ze spodních vod. Vodonosné vrstvy jsou jednou z hlavních zásobáren sladké vody na zemi. Nejsou však nevyčerpatelné. Takové zásoby vody jsou jako peníze v bance. Nemůžete z nich neustále vybírat, pokud jste uložili málo. Dříve nebo později přijde den zúčtování.

Jak jsou spodní vody využívány a zneužívány

Právě spodní voda je tou zásobárnou, ze které čerpáme, když vyhloubíme studnu. Zpráva dětského fondu OSN nazvaná Groundwater: The Invisible and Endangered Resource (Spodní vody: Neviditelný a ohrožený zdroj) odhaduje, že polovina vody používané v domácnostech a na zavlažování plodin pochází z tohoto zdroje. Poněvadž spodní vody jsou často méně znečištěné než vody povrchové, poskytují rovněž velkou část pitné vody jak ve městech, tak i na venkově. Kdyby se čerpalo umírněně, zásoba spodních vod by zůstávala stejná, jelikož se pravidelně obnovuje vodou z dešťů, která do těchto podzemních zásobáren pozvolna prosakuje. Jenže lidstvo po desetiletí ‚sálo‘ mnohem více vody, než se přirozeným koloběhem mohlo doplnit.

Výsledkem je, že se hladina spodní vody stále více vzdaluje od povrchu, až je nakonec buď nehospodárné, nebo nepraktické jít při kopání studní až do takové hloubky. Když studna vyschne, následuje hospodářská pohroma a katastrofa pro lidi. V Indii již k takovým tragédiím začalo docházet. To jsou znepokojivé vyhlídky, protože na vodě shromážděné pod povrchem je závislé pěstování potravin pro miliardu lidí, kteří žijí v rovinách ve vnitrozemí Číny a Indie.

Zmenšování zásob spodní vody je ještě zhoršováno znečišťováním. Umělá hnojiva používaná v zemědělství, lidské a zvířecí výkaly a průmyslové chemikálie, to všechno si do spodních vod nějak najde svou cestu. „Jakmile se do vodonosné vrstvy jednou dostanou nečistoty, opatření pro nápravu jsou zdlouhavá a nákladná, ne-li nemožná,“ vysvětluje zpráva vydaná Světovou meteorologickou organizací. „Pomalé pronikání nečistot bylo nazváno ‚chemickou časovanou bombou‘, která ohrožuje lidstvo.“

A konečnou ironií je, že voda vyčerpaná z podzemní vodonosné vrstvy může samotnou zemi, kterou měla zavlažovat, nakonec zničit. Velká část uměle zavlažované půdy v těch zemích světa, kde je sucho, nyní trpí salinizací. V Indii a Spojených státech, což jsou dvě země patřící k největším producentům potravin na světě, je vážně poškozených již 25 procent uměle zavlažované půdy.

Kdo šetří, má za tři

Přes všechny tyto těžkosti by situace nebyla tak bezútěšná, kdyby se drahocenná voda naší planety využívala rozvážněji. Neúčinnými metodami zavlažování se ještě dříve, než se voda dostane k rostlinám, často promrhá 60 procent vody. V průmyslu je možné větší hospodárností s využitím stávajících technologií snížit spotřebu vody na polovinu. A dokonce i spotřeba vody ve městech by mohla být o 30 procent nižší, kdyby se prasklá potrubí opravila včas.

Má-li se voda ušetřit, musí lidé chtít a musí vědět, jak na to. Jsou nějaké spolehlivé důvody věřit, že drahocenná voda naší planety bude zachována pro příští generace? Tuto otázku bude rozebírat náš poslední článek.

[Poznámka pod čarou]

^ 3. odst. Viz článek „Čérápuňdží — Jedno z nejvlhčích míst na zemi“ v Probuďte se! z 8. května 2001.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

VŠE SE TOČÍ KOLEM VODY

Téměř při všech procesech v průmyslu se spotřebovává velké množství vody.

▪ Při výrobě jedné tuny oceli se spotřebuje asi 280 tun vody.

▪ Výroba jednoho kilogramu papíru si může vyžádat až 700 kilogramů vody (pokud továrna vodu nerecykluje).

▪ Na výrobu běžného automobilu se použije voda o hmotnosti 50krát větší, než je hmotnost automobilu.

Zemědělství může mít na vodu stejné nároky, zvláště tam, kde se v sušších oblastech země chová dobytek.

▪ Produkce jednoho kilogramu libového kalifornského hovězího masa vyžaduje asi 9 500 litrů vody.

▪ Na zpracování jen jednoho mraženého kuřete se použije nejméně 26 litrů vody.

[Graf a obrázky na straně 8]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KDE SE VODA POUŽÍVÁ?

V domácnostech 10%

V průmyslu 25%

V zemědělství 65%

[Obrázky na straně 9]

Miliony litrů vody se vyplýtvají kvůli prasklým vodovodním potrubím a kohoutkům, ze kterých se nechává téct voda

[Podpisek]

AP foto/Richard Drew