Pátrání po vodě života

VÍCE než před dvěma tisíci lety se vzkvétající třicetitisícové město Petra stalo významným střediskem Arabské pouště. I přes nemilosrdné podnebí v této oblasti, kde roční dešťové srážky činí v průměru jen 150 milimetrů, se obyvatelé Petry naučili vyrovnat se s nedostatkem vody. A Petra bohatla a prospívala.

 Nabatejci, kteří Petru obývali, neměli žádná elektrická vodní čerpadla. Nestavěli masivní přehrady. Věděli ale, jak vodu shromáždit a uchovat. Obrovská síť malých nádrží, hrází, kanálů a jímek jim umožňovala pečlivě sesbíranou vodu usměrnit do svého města a na své malé pozemky. Nepromarnila se snad ani kapka. Své studny a nádrže postavili tak dobře, že je dnešní beduíni stále ještě používají.

„Hydrologie je skrytá nádhera Petry,“ říká s úžasem jeden hydrolog. „Ti lidé byli naprosto geniální.“ Něco z geniality Nabatejců se nedávno snažili napodobit izraelští odborníci. Nabatejci totiž pěstovali své plodiny také v Negebu, kde roční srážky zřídkakdy přesáhnou 100 milimetrů. Agronomové zkoumali zbytky tisíců malých nabatejských hospodářství, jejichž vlastníci vodu ze zimních dešťů pomocí kanálů dovedně vedli na svá malá terasovitá pole.

Věci, které se od Nabatejců lidé naučili, pomáhají zemědělcům v afrických státech Sahelu postižených suchem. Novodobé metody uchovávání vody však mohou být zrovna tak účinné. Na Lanzarote, jednom z ostrovů na Kanárských ostrovech, které se rozprostírají nedaleko afrického pobřeží, se zemědělci naučili, jak pěstovat hrozny a fíky tam, kde téměř neprší. Révu a fíkovníky sázejí na dno kulatých děr a půdu pak pokryjí vrstvou vulkanického popela, aby zabránili vypařování vody. Ke kořenům tak může pro zajištění dobrého růstu rostliny stéci dostatek rosy.

Technicky jednoduchá řešení

Podobné případy přizpůsobení se suchému podnebí lze nalézt po celém světě — například mezi Bišnojany, kteří žijí v indické poušti Thár, mezi keňskými ženami kmene Turkana a mezi navažskými Indiány v Arizoně v USA. Prokazuje se, že jejich postupy shromažďování dešťové vody, jimž se naučili v průběhu mnoha staletí, jsou při uspokojování potřeb zemědělství mnohem spolehlivější než dnešní působivá a technicky vyspělá řešení.

Dvacáté století bylo dobou stavění přehrad. Lidé spoutali mohutné řeky a vyvinuli rozsáhlé zavlažovací systémy. Jeden vědec odhaduje, že alespoň do určité míry je regulován tok 60 procent všech potoků a řek světa. Takové projekty sice přinesly určitý prospěch, ale ekologové poukazují na zničené životní prostředí, nemluvě o milionech lidí, kteří přišli o svůj domov.

Kromě toho i navzdory dobrým úmyslům se prospěch z těchto plánů málokdy dostane až k drobným zemědělcům, kteří vodu zoufale potřebují. Když bývalý ministerský předseda Rádžív Gándhí mluvil o zavodňovacích projektech v Indii, uvedl: „Šestnáct let jsme vynakládali peníze. Ale lidé za ně nic nedostali — žádné zavlažování, žádnou vodu, žádnou zvýšenou produkci, žádnou pomoc v jejich každodenním životě.“

Technicky jednoduchá řešení se naproti tomu prokázala jako užitečnější a šetrnější k životnímu prostředí. V Číně byly velmi úspěšné rybníčky a malé nádrže vybudované místními obyvateli. Postavilo se jich tam šest milionů. V Izraeli lidé přišli na to, že s trochou vynalézavosti mohou používat tutéž vodu nejprve na mytí, pak se touto vodou spláchne odpad a nakonec se použije na zavlažování.

Jiným praktickým řešením je takzvaná kapková závlaha, jež neničí půdu a využívá jen pět procent vody, kterou by vyžadovaly obvyklé metody. Moudře využít vodu také znamená vybrat spíše ty plodiny, kterým se v suchém podnebí dobře daří — například čirok nebo proso —, než ty, jež potřebují značné zavlažování — jako například cukrová třtina nebo kukuřice.

Také spotřebitelé v domácnostech a průmyslové podniky mohou při troše úsilí své nároky na vodu snížit. Pokud se voda  v papírně recykluje, lze kilogram papíru vyrobit za použití přibližně jednoho litru vody, což představuje více než 99procentní úsporu. V Mexico City byly nahrazeny obvyklé záchody jinými, v nichž se používá jen třetinové množství vody. Město též sponzorovalo osvětovou kampaň, která měla za cíl významně snížit spotřebu vody.

Co je potřeba k úspěchu

Řešení vodní krize a vůbec většiny problémů životního prostředí vyžaduje změnu postojů. Lidé musí spíše spolupracovat než být sobečtí, být ochotni se něčeho vzdát, když je to nutné, a být rozhodnuti pečovat o zemi a mít přitom na mysli prospěch jejích budoucích obyvatel. Sandra Postelová ve své knize Last Oasis—Facing Water Scarcity (Poslední oáza — Čelíme nedostatku vody) to vysvětluje: „Potřebujeme ‚vodní etiku‘ — směrnice, jež by nás správně vedly při složitém rozhodování o přírodních systémech, kterým plně nerozumíme a ani rozumět nemůžeme.“

Taková ‚vodní etika‘ vyžaduje samozřejmě více než jen řešit problémy místně. Spolupracovat musí jak státy, tak sousedé, protože řeky neberou ohled na státní hranice. „Na záležitosti týkající se množství a kvality vody — dříve posuzované odděleně — se nyní musí nahlížet jako na globální problém,“ říká ve své zprávě Beating the Water Crisis (Překonání vodní krize) Ismail Serageldin.

Ale přimět národy, aby se zabývaly globálními problémy, je nelehký úkol, jak to uznává i generální tajemník OSN Kofi Annan. Říká: „V dnešním globalizovaném světě jsou mechanismy pro zajištění celosvětové spolupráce v podstatě v plenkách. Je nejvyšší čas, abychom myšlence ‚mezinárodní společnosti‘ dali konkrétnější podobu.“

Dostatečná zásoba nezávadné vody, ačkoli je životně důležitá, zjevně není tím jediným, co pro šťastný a zdravý život potřebujeme. Lidé si musí nejprve uvědomit svůj závazek vůči Tomu, kdo opatřil jak vodu, tak život samotný. (Žalm 36:9; 100:3) Lidé by měli zemi ‚obdělávat a pečovat o ni‘, jak to náš Stvořitel přikázal našim prarodičům, spíše než krátkozrace zneužívat ji a její zdroje. (1. Mojžíšova 2:8, 15; Žalm 115:16)

Druh vody, který jiné předčí

Jelikož voda je tak důležitá, není divu, že v Bibli je jí přisouzen i symbolický význam. Skutečně, máme-li se těšit ze života tak, jak to náš Stvořitel zamýšlel, musíme poznat zdroj této symbolické vody. Musíme se také naučit dávat najevo stejný postoj, jaký měla jedna žena v prvním století, která Ježíše Krista požádala: „Pane, dej mi tu vodu.“ (Jan 4:15) Uvažujme o tom, co se tehdy odehrálo.

Ježíš se zastavil u hluboké studny blízko dnešního Nablu — očividně u stejné studny, kterou si až dodnes často chodí prohlédnout lidé z celého světa. Ke studni tehdy přišla také jedna Samaritánka. Stejně jako mnoho žen v prvním století i ona sem bezpochyby pravidelně chodila proto, aby svou domácnost zásobovala vodou. Ježíš však této ženě řekl, že jí může opatřit „živou vodu“ — tedy takový zdroj vody, který se nikdy nevyčerpá. (Jan 4:10, 13, 14)

To pochopitelně ženu zaujalo. Ale ta ‚živá voda‘, o které Ježíš mluvil, samozřejmě nebyla doslovná. Ježíš měl na mysli duchovní opatření, která lidem dají možnost žít navždy. Nicméně, mezi symbolickou a doslovnou vodou existuje spojitost — obojí potřebujeme k tomu, abychom se mohli ze života plně radovat.

Při několika příležitostech Bůh vyřešil momentální nedostatek vody, kterým trpěl jeho lid. Zázračně opatřil vodu pro obrovský zástup izraelských utečenců, kteří na své cestě do Zaslíbené země procházeli pouští Sinaj. (2. Mojžíšova 17:1–6; 4. Mojžíšova 20:2–11) Boží prorok Eliša vyčistil v Jerichu  vodu ve studni, která předtím byla znečištěna. (2. Královská 2:19–22) A když se ostatek kajícných Izraelitů vrátil z Babylónu do své domoviny, Bůh je vedl k ‚vodě v pustině‘. (Izajáš 43:14, 19–21)

Naše planeta dnes naléhavě potřebuje nevyčerpatelné zásoby vody. Jestliže se náš Stvořitel, Jehova Bůh, v minulosti postaral o vyřešení problémů s vodou, neudělá to snad i v budoucnosti? Bible nás ujišťuje, že to udělá. Bůh popisuje podmínky pod vládou svého zaslíbeného Království slovy: „Na holých pahorcích otevřu řeky a uprostřed údolních plání zřídla. Z pustiny udělám rákosnatou vodní tůň a z bezvodé země zdroje vody, ... aby lidé současně viděli a věděli a dbali a měli pochopení, že to udělala právě Jehovova ruka.“ (Izajáš 41:18, 20)

Bible nám slibuje, že až ten čas přijde, lidé „nebudou hladovět ani nebudou žíznit“. (Izajáš 49:10) Díky nové celosvětové správě bude vodní krize definitivně vyřešena. Tato správa — Království, o které se podle Ježíšova vyučování máme modlit — bude jednat s „právem a spravedlností od nynějška a na neurčitý čas“. (Izajáš 9:6, 7; Matouš 6:9, 10) Výsledkem bude to, že lidé na celé zemi budou opravdovým mezinárodním společenstvím. (Žalm 72:5, 7, 8)

Jestliže dnes pátráme po vodě života, můžeme se těšit na to, že se dočkáme dne, kdy skutečně bude dost vody pro každého.

[Obrázky na straně 10]

Nahoře: Starověcí obyvatelé Petry věděli, jak vodu uchovat

Dole: Nabatejský vodní kanál ve městě Petra

[Podpisek]

Garo Nalbandian

[Obrázek na straně 10]

Zemědělci na Kanárských ostrovech se naučili pěstovat rostliny tam, kde téměř neprší

[Obrázky na straně 13]

Co měl Ježíš na mysli, když této ženě slíbil „živou vodu“?