Boží jméno změnilo můj život

VYPRÁVÍ SANDY YAZZIE TSOSIOVÁ

KDYŽ u nás zaklepali na dveře mormoni, já i moje sestry jsme se s chichotáním a pošťuchováním snažily schovat pod postel. * Nakonec jsem sice otevřela, ale hrubě jsem mormonům řekla, že tradičně jsme Navahové a že nechceme, aby nám vyprávěli o nějakém náboženství bělochů.

Naši rodiče odešli do obchodního střediska nakoupit nezbytné věci. Měli se vrátit až se západem slunce. Po návratu se dozvěděli, že jsem mluvila hrubě s mormony. Dali mi dobrou radu, abych už nikdy s nikým nejednala neuctivě. Rodiče nás učili jednat s lidmi s úctou a laskavě. Vzpomínám si, jak jednou přišel nečekaný návštěvník. Naši zrovna venku vařili jídlo. Pohostinně příchozího přijali a dali najíst nejprve jemu, a až potom jsme jedli my.

Život v rezervaci

Žili jsme u Howell Mesa v Arizoně, čtrnáct kilometrů na severozápad od rezervace Indiánů kmene Hopi, daleko od přelidněných měst i městeček. Tato rezervace leží na jihozápadě Spojených států, kde je překrásná pouštní krajina posetá pozoruhodnými skalními útvary z červeného pískovce. Je tam mnoho stolových hor — vysokých, strmých náhorních rovin. Z těchto míst jsme mohli až do vzdálenosti osmi kilometrů sledovat, jak se pasou naše ovce. Měla jsem moc ráda klidnou atmosféru této krajiny, svého domova.

V době, kdy jsem chodila na střední školu, jsem se velmi sblížila se svými bratranci, kteří podporovali Hnutí amerických Indiánů (AIM). * Byla jsem velmi hrdá na svůj indiánský původ a hlasitě jsem vyjadřovala své názory na bělochy kvůli desetiletím útlaku, který podle mého názoru zavinil Úřad pro indiánské záležitosti (BIA). Na rozdíl od bratranců jsem však svou nenávist neprojevovala otevřeně. Skrývala jsem ji hluboko v srdci. Dospěla jsem tak daleko, že jsem nenáviděla každého, kdo měl Bibli.

Vysvětlovala jsem si to tak, že jen kvůli Bibli měli běloši moc připravit nás o zemi a naše práva a také o svobodu provádět naše posvátné rituály. Dokonce jsem zfalšovala podpis svého otce, abych se nemusela účastnit protestantských a katolických náboženských obřadů, když nás v internátní škole, kde jsem v té době byla, nutili chodit do kostela. Cílem těchto škol bylo přimět nás, abychom se přizpůsobili a abychom zapomněli na naše indiánské tradice. Nesměli jsme ani mluvit vlastním jazykem!

Měli jsme hlubokou úctu k přírodě a ke svému životnímu prostředí. Každé ráno jsme se postavili čelem k východu, pronášeli své  modlitby a vzdávali díky tím, že jsme rozhazovali posvátný kukuřičný pyl. * Tak jsem byla vychovávána v navažském způsobu uctívání a tento způsob jsem přijímala upřímně a s hrdostí. Nepřitahovala mě nauka křesťanstva, že lidé půjdou do nebe, ani jsem nevěřila v ohnivá muka v pekle. Měla jsem v srdci hlubokou touhu žít na zemi.

V době školních prázdnin jsem ráda zůstávala v naší semknuté rodině. K mým denním povinnostem patřilo uklízet hogan — naše navažské obydlí —, tkát a starat se o ovce. My Navahové jsme již po staletí pastýři ovcí. Pokaždé, když jsem uklízela náš hogan (viz fotografii dole), jsem si všimla červené knížky, která obsahovala biblickou knihu Žalmy a několik knih z „Nového zákona“. Postrkovala jsem ji z místa na místo a nikdy jsem nepřemýšlela o jejím obsahu a významu. Ale nikdy jsem ji nevyhodila.

Mylná představa o manželství přinesla zklamání

Po absolvování střední školy jsem měla v plánu jít na vyšší střední odbornou školu v Albuquerque v Novém Mexiku. Ale před tím, než jsem tam nastoupila, jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Vrátila jsem se do navažské rezervace, které jsme říkali Rez, abych se tam vdala. Moji rodiče spolu žili v manželství mnoho let. Chtěla jsem jít v jejich šlépějích, a tak jsem se vdala. Moc ráda jsem se starala o domácnost a z našeho rodinného života jsem měla velkou radost zvlášť od té doby, kdy se narodil náš syn Lionel. Byli jsme s manželem velmi šťastni — až do dne, kdy jsem se dozvěděla zdrcující zprávu.

Můj manžel měl jinou ženu! Jeho nevěra nám rozbila manželství. Propadala jsem hluboké citové bolesti a začala jsem ho silně nenávidět. Chtěla jsem se mu pomstít. Ale v průběhu rozvodového řízení, kdy jsme vedli spory o našeho syna a o finanční podporu, mě přemohly pouze pocity smutku, zbytečnosti a beznaděje. Pro ulehčení zármutku jsem běhávala mnoho kilometrů. Každou chvíli jsem se rozplakala a ztratila jsem chuť k jídlu. Cítila jsem se naprosto osamělá.

O něco později jsem navázala vztah s mužem, který měl podobné manželské problémy. Oba jsme byli citově zraněni. Projevoval mi soucit a poskytoval mi citovou podporu, kterou jsem potřebovala. Vyprávěla jsem mu o svých nejniternějších myšlenkách a názorech na život. Naslouchal, a z toho jsem usoudila, že mu na mně záleží. Plánovali jsme, že se vezmeme.

Potom jsem zjistila, že také on mi byl nevěrný. Bylo to pro mě sice velmi obtížné a bolestné, ale definitivně jsem se s ním rozešla. Cítila jsem se zavržená a byla jsem hluboce sklíčená. Pociťovala jsem hořký hněv a pomstychtivost  a chtěla jsem spáchat sebevraždu. Dvakrát jsem se pokusila vzít si život. Chtěla jsem zemřít.

Má první matná představa o pravém Bohu

Hodně jsem plakala a přitom jsem se modlila k Bohu, kterého jsem neznala. Přesto jsem měla sklon věřit, že existuje nějaká Nejvyšší bytost, která stvořila vesmír vzbuzující posvátnou úctu. Okouzleně jsem pozorovala nádherné západy slunce a rozjímala jsem o tom, jak je obdivuhodné, že nám Někdo poskytl možnost radovat se z těchto divů. Čím dál více jsem milovala osobnost toho, jehož jsem neznala. Začala jsem mu říkat: „Bože, jestliže opravdu existuješ, pomoz mi, poskytni mi vedení a znovu mě udělej šťastnou.“

Mezitím si má rodina, hlavně otec, o mě dělala starosti. Rodiče pozvali kmenového kouzelníka, aby mě uzdravil. Otec říkal, že dobrý kouzelník nikdy nebude léčit za peníze a že bude sám uplatňovat to, co hlásá. K radosti svých rodičů jsem se několikrát účastnila navažských náboženských obřadů, při nichž se udílí požehnání.

Celé dny jsem pobývala v ústraní v hoganu a jenom poslouchala rádio, které jsem měla u postele. S opovržením jsem si od jednoho duchovního vyslechla výtku za to, že jsem nepřijala Ježíše do svého srdce. Byla jsem znechucena. Měla jsem po krk náboženství bělochů, a stejně tak i vlastního náboženství! Rozhodla jsem se, že si k Bohu najdu vlastní cestu.

V době, kdy jsem žila v ústraní, jsem si znovu všimla té červené knížky. Zjistila jsem, že je to část Bible. Ze čtení Žalmů jsem se dozvěděla o utrpení a sklíčenosti krále Davida a pocítila jsem útěchu. (Žalm 38:1–22; 51:1–19) Kvůli své pýše jsem však okamžitě vypouštěla z mysli všechno, co jsem přečetla. Nechtěla jsem přijmout náboženství bělochů.

Navzdory sklíčenosti jsem se dokázala dobře starat o svého syna. Byl pro mě zdrojem povzbuzení. Začala jsem sledovat televizní náboženské programy, kde byly pronášeny modlitby. Zvedla jsem sluchátko a v zoufalství jsem zavolala na číslo 800 o pomoc. Když jsem se dozvěděla, že mám složit padesát nebo sto dolarů, bouchla jsem sluchátkem.

Stání u rozvodového soudu mě skličovala, zejména když jsem viděla, že manžel neříká kmenovému soudci pravdu. Kvůli sporům o to, komu bude náš syn svěřen do péče, trvalo velmi dlouho, než naše rozvodové řízení skončilo. Ale vyhrála jsem. Otec mě v průběhu soudního řízení beze slova podporoval. Viděl, že jsem hluboce zraněna.

Můj první kontakt se svědky

Rozhodla jsem se, že budu žít jen přítomností. Jednou jsem si všimla, že si s mými sousedy povídá nějaká navažská rodina. Nemohla jsem odolat a potají jsem je pozorovala. Návštěvníci vykonávali jakýsi druh činnosti dveře ode dveří. Přišli také ke mně. Sandra, Navažka, o sobě řekla, že je svědek Jehovův. Víc než cokoli jiného mě zaujalo jméno Jehova. Zeptala jsem se: „Kdo je Jehova? Vy jste určitě nějaké nové náboženství. Proč jsem v kostele neslyšela Boží jméno?“

Sandra vlídně otevřela svou Bibli a vyhledala Žalm 83:18, který říká: „Aby lidé poznali, že ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.“ Vysvětlovala, že Bůh má osobní jméno a že jeho Syn, Ježíš Kristus, byl svědkem pro Jehovu. Nabídla mi, že mě bude učit o Jehovovi a o Ježíšovi a nechala mi knihu Pravda, která vede k věčnému životu. * Nadšeně jsem řekla: „Ano, chtěla bych vyzkoušet tohle nové náboženství.“

Přečetla jsem tu knihu přes noc. Obsahovala neznámé a nezvyklé věci. Vysvětlovala, že život má smysl, a právě to jsem potřebovala, abych o život znovu získala zájem. Začala jsem studovat Bibli a těšilo mě, že jsem z ní dostala odpověď na mnoho svých otázek. Věřila jsem všemu, co jsem se dozvídala. Dávalo to smysl, a tak to musela být pravda!

Lionela jsem začala učit biblickou pravdu, když mu bylo šest let. Modlili jsme se spolu.  Navzájem jsme se povzbuzovali myšlenkou, že Jehova se o nás stará a že mu musíme důvěřovat. Někdy jsem neměla sílu to všechno zvládat. Když mě však objal svýma ručkama a s důvěrou a konejšivě řekl: „Neplač, maminko, Jehova se o nás postará,“ všechno se neuvěřitelně změnilo. Nesmírně jsem se tím uklidnila a získala odhodlání dál studovat Bibli. Nepřetržitě jsem se modlila o vedení.

Vliv křesťanských shromáždění

Naše vděčnost Jehovovi nás přiměla, abychom začali cestovat na shromáždění svědků Jehovových do města Tuba, což bylo tam a zpátky 240 kilometrů. V létě jsme tam jezdili dvakrát týdně a v zimních měsících kvůli nepříznivému počasí v neděli na celý den. Jednou, když se nám porouchalo auto, jsme do sálu Království cestovali autostopem. Dlouhé jízdy byly únavné, ale Lionel jednou řekl, že nikdy nesmíme vynechat shromáždění, jedině kdybychom umírali, a to mi pomohlo uvědomit si, že je velmi důležité nepovažovat duchovní poučování od Jehovy za samozřejmost.

Když jsme na shromáždění zpívali písně Království, v nichž byl zdůrazňován věčný život bez trápení, obvykle mi vytryskly slzy. Od svědků Jehovových jsem čerpala útěchu a povzbuzení. Pohostinně nás zvali k sobě domů na oběd a na občerstvení a mohli jsme se účastnit jejich rodinných biblických studií. Dávali nám najevo, že o nás mají zájem, a naslouchali nám. Zvláště starší nám projevovali soucítění a upevňovali naše přesvědčení, že Jehova o nás pečuje. Byla jsem šťastná, že jsem získala pravé přátele. Byli pro mě občerstvením, a dokonce se mnou plakali, když jsem měla pocit, že už nemohu dál. (Matouš 11:28–30)

Dvě důležitá rozhodnutí

Právě když jsem se cítila spokojená s tím, co mi Jehova opatřil, vrátil se můj přítel a chtěl všechno napravit. Stále jsem ho milovala a nedokázala jsem jeho omluvy odmítnout. Chtěli jsme se vzít. Myslela jsem si, že by ho pravda mohla změnit. To byl největší omyl mého života! Nebyla jsem šťastná. Strašně mě trápilo svědomí. K mé velké lítosti nechtěl pravdu přijmout.

Svěřila jsem se jednomu staršímu. Rozmlouval se mnou z Písma a také se společně se mnou modlil, abych se rozhodla správně. Dospěla jsem k závěru, že Jehova mi nikdy neublíží ani mi nezpůsobí bolest, ale nedokonalí lidé to mohou udělat, ať je sebevíc milujeme. Poznala jsem, že v takzvaném manželství podle zvykového práva opravdu není žádné bezpečí. Dospěla jsem k rozhodnutí. Ukončit tento vztah bylo velmi náročné a bolestné. Musela jsem důvěřovat Jehovovi celým srdcem, i kdybych utrpěla finanční ztrátu.

Milovala jsem Jehovu a rozhodla jsem se, že mu budu sloužit. Zasvětila jsem mu svůj život a 19. května 1984 jsem to symbolizovala křtem. Můj syn Lionel je také pokřtěný svědek Jehovův. Od mé rodiny a bývalého manžela jsme zažili velké pronásledování, ale tyto záležitosti jsme vždycky nechávali na Jehovovi. A nezklamali jsme se v něm. Po jedenácti dlouhých letech se má rodina uklidnila a uznala náš nový způsob života.

Mám je moc ráda a jen bych si přála, aby poznávali Jehovu, a také mohli být šťastni. Můj otec, který si představoval, že podlehnu sklíčenosti a spáchám sebevraždu, mě odvážně hájil. Byl spokojený, když viděl, že jsem opět šťastná. Zjistila jsem, že to nejdůležitější v procesu uzdravování je modlit se k Jehovovi, chodit na shromáždění svědků Jehovových a uplatňovat Boží slovo.

 Naděje do budoucnosti

Těším se, až přijde doba, kdy budou úplně odstraněny všechny stopy utrpení, nedokonalosti, falše a nenávisti. Představuji si, že v naší zemi rozkvétá nekonečné množství rostlinstva a také broskve a meruňky, které zde bývaly. Vidím, jak různé kmeny mají radost z toho, že se s pomocí řek a deště mohou spolupodílet na přeměně své vyprahlé rodné země v nádherný ráj. Představuji si, jak se dělíme o půdu se sousedy z kmene Hopi a s jinými kmeny a už spolu nesoupeříme jako v nedávné historii. Nyní pozoruji, jak Boží slovo sjednocuje všechny rasy, kmeny a rody. V budoucnosti zažiji, jak se rodiny a přátelé díky vzkříšení znovu setkají se svými milovanými. Bude to doba velké radosti spojené s vyhlídkou na věčný život. Nedovedu si představit nikoho, kdo by se nechtěl dozvědět o této nádherné vyhlídce.

Rozmach teokracie v zemi Navahů

Je vzrušující vidět sál Království ve městě Tuba a pozorovat růst čtyř sborů — Chinle, Kayenta, Tuba City a Keams Canyon — v rezervacích kmenů Navaho a Hopi. * Když jsem se v roce 1983 poprvé přihlásila do školy teokratické služby, pouze jsem si představovala, že jednoho dne bude vyučování v této škole probíhat v jazyce navaho. Dnes už to není jen moje toužebná představa. Od roku 1998 je tato škola opravdu pořádána v jazyce navaho.

Když vyprávíme dalším lidem, že Bůh má osobní jméno, přináší nám to nekonečné požehnání. To, že můžeme ve svém vlastním jazyce číst jiným lidem myšlenky posilující víru, které jsou uvedeny v brožurách Nihookáá’gi Hooláágóó liná Bahózhoóodoo! (Navždy se těšte ze života na zemi!), Ha’át’fíísh éí God Nihá yee Hool’a’? (Co od nás Bůh vyžaduje?) a v nejnovější Ni Éí God Bik’is Dííleelgo Át’é! (Můžete být Božím přítelem), je tak ohromující, že se to těžko vyjadřuje slovy. Jsem vděčná třídě věrného a rozvážného otroka, že tuto biblickou vzdělávací činnost řídí tak, aby z ní měli užitek lidé všech národů, kmenů a jazyků, tedy i Navahové neboli Diné. (Matouš 24:45–47)

Živím se prací na plný úvazek, ale pravidelně vykonávám pomocnou průkopnickou službu. Cením si svého svobodného stavu a přeji si sloužit Jehovovi bez rozptylování. Jsem spokojená a šťastná, že mohu lidem z mého národa i jiným, především těm, kdo jsou zoufalí, říkat, že „Jehova je blízko těm, kdo mají zlomené srdce, a ty, kdo jsou zdrcení na duchu, zachraňuje“. (Žalm 34:18)

Už si nemyslím, že Bible patří k náboženství bělochů. Boží slovo, Bible, je pro každého, kdo ho chce poznat a uplatňovat. Až k vám přijdou svědkové Jehovovi, dovolte jim, aby vám ukázali, jak může být člověk opravdu šťastný. Přinášejí vám dobrou zprávu o Božím jménu Jehova, o jménu, které změnilo můj život. „Aoo,’ Diyin God bízhi’ Jiihóvah wolyé.“ („Ano, Boží jméno je Jehova.“)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 21]

Typický hogan Navahů

[Obrázek na straně 21]

S mým synem Lionelem

[Obrázek na straně 23]

S ruskými přáteli na mezinárodním sjezdu v Moskvě v roce 1993

[Obrázek na straně 24]

S mou duchovní rodinou ze sboru Kayenta v Arizoně