Tisy — Proč jsou na britských hřbitovech?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

V ROCE 1656 jeden anglikánský duchovní napsal: „Naši předkové věnovali zvláštní péči tomu, aby na hřbitovech u kostela byly zachovány tisy. Ty jsou stále zelené, a proto sloužily jako symbol ... nesmrtelnosti duše.“ To říká tradice. Jaká je však skutečnost?

Spojitost mezi stále zelenými rostlinami a nesmrtelností má dlouhou historii. Ve Walesu je tradice používání tisu jako symbolu nesmrtelnosti spojena s vírou a zvyky dávných druidů. V Anglii se dlouho před křesťanskou érou tisy pěstovaly na místech pohanských chrámů, a nakonec je církev přijala jako „svatý symbol“. Zvyk je železná košile — a tak i když jinověrci tímto způsobem neuvažují, tisy mají mezi rostlinstvem na britských hřbitovech stále významné místo.

Co o nesmrtelnosti duše říká Bible? Ta nikde nedává do souvislosti výrazy „nesmrtelnost“ nebo „nesmrtelný“ a slovo „duše“. Anglikánský arcibiskup z Yorku ve své přednášce „Teologické chápání života a smrti“ dal do protikladu „primitivní představy o duši, která opouští tělo,“ a jednu základní biblickou nauku. Řekl, že „v našem těle není nic, co by nějak odcházelo, když zemřeme“.

Jakým stromem je tis?

Tis červený je nádherný stále zelený strom, který roste pomalu a dosáhne výšky přibližně deseti metrů. Mnoho větších tisů v Británii je ve skutečnosti srůstem dvou nebo více stromů, jejichž kůra již úplně zakryla místa jejich spojení. O jednom skotském tisu s obvodem 17 metrů je dnes známo, že to jsou dva takto navzájem srostlé stromy.

Tisy mohou žít stovky let a někteří odborníci říkají, že dokonce i tisíce let. Mnoho starých tisů, které rostou v Británii, je tím jediným, co zůstalo ze středověkých vesnic, okolo nichž pak vznikaly nové osady.

Zralá semena tisu jsou obalena sytě červenou, měkkou dužninou ve tvaru pohárku, jež se nazývá míšek. Tato semena jsou však jedovatá — stejně jako jehličí a kůra stromu — a mohou se pro stáda, která se někdy pasou poblíž, stát osudnými. Dříve se také věřilo, že dům ozdobený tisy způsobí v rodině smrt.

Dřevo tisu má pletivo jemné přibližně jako mahagon. Jádrové dřevo má oranžovočervenou barvu a může se z něj vyrábět trvanlivý nábytek. Díky své pevnosti a elasticitě bylo ve středověku používáno k výrobě dlouhých luků, které angličtí lukostřelci velmi dovedně používali při válčení.

V Británii a rovněž v částech Normandie, které byly dříve pod nadvládou Anglie, jsou tisy běžnou součástí starověkých hřbitovů u kostela. Jeden hřbitov v Anglii je proslulý svými 99 tisy, ale tak velký počet je výjimečný. Tisy se obvykle vysazovaly po dvou — jeden u hřbitovní brány, kudy se vcházelo na hřbitov při pohřbech, a druhý u vchodu do kostela. Dnes tuto cestu někdy lemují dvě řady pěkně upravených tisů červených jedné irské odrůdy a další tisy bývají vysazeny vedle vyvýšených hrobek či hrobů.

Nicméně údajná nesmrtelnost duše je pohanská řecká nauka, která má souvislost s Platonovým učením. Vzkříšení mrtvých k věčnému životu na zemi bude Božím darem lidstvu v době, kdy smrt již nebude existovat. (Jan 5:28, 29; Zjevení 21:4)

[Obrázek na straně 31]

Tisíc let starý tis na hřbitově kostela sv. Ondřeje v blízkosti Totteridge v hrabství Hertfordshire

[Obrázky na straně 31]

Vpravo: Sytě červené míšky, ale jedovatá semena

Zcela vpravo: Upravené irské tisy na hřbitově kostela sv. Vavřince v blízkosti Little Stanmore v Middlesexu