Vyrovnáváme se s nevýslovnou tragédií

VYPRÁVÍ JAMES GIARRANO

Jednou z velkých radostí v životě člověka jsou jeho vnoučata. Já i moje manželka Vicki jsme s dychtivostí očekávali narození prvního vnoučete. Naše dcera Theresa a její manžel Jonathan čekali děťátko začátkem října 2000. Ani ve snu nás nenapadlo, že zažijeme tak nevýslovnou tragédii.

V SOBOTU 23. září jsme s manželkou a také se synem a snachou odjeli na dovolenou. Měli jsme se setkat s dalšími příbuznými a společně strávit týden na ostrovech Outer Banks u pobřeží Severní Karolíny. Theresa a Jonathan se rozhodli, že s námi nepojedou, protože Theresa byla v devátém měsíci těhotenství a cesta od nás z domova v Ohiu byla dlouhá — asi jedenáct hodin jízdy.

Chtěli jsme dovolenou odložit, ale Theresa nás přemlouvala, abychom jeli. Ujišťovala nás, že všechno bude v pořádku. Navíc i její ošetřující lékařka předpokládala, že se dítě pravděpodobně narodí donošené a že k porodu dojde ve stanoveném termínu až za dva týdny.

Ve středu 27. září 2000 bylo krásně a to mi připomnělo, proč naše rodina už sedm let jezdí na dovolenou do této oblasti. Nemohli jsme vědět, že ještě ten den se náš život drasticky změní.

„Theresa je nezvěstná!“

Večer mi telefonoval můj bratr z Ohia. Mluvil velmi váhavě a nervózně. Konečně ze sebe vypravil slova: „Theresa je nezvěstná!“ Okolnosti jejího zmizení byly podezřelé, a proto se o ten případ zajímala policie. Když Jonathan přijel odpoledne domů, zjistil, že hlavní vchod není zamčený. Theresa nechala snídani na stole a zapomněla si vzít peněženku. Podivné bylo ještě něco jiného: U dveří stály její boty — jediné, které jí v devátém měsíci těhotenství padly.

Jonathan telefonoval domů asi v půl desáté dopoledne. Theresa mu vyprávěla, že volala nějaká žena a říkala, že si chce přijít prohlédnout auto, které prodávají. Později Theresa chtěla jít něco obstarat. Jonathan telefonoval v době oběda, ale nemohl se jí dovolat. Během odpoledne stále telefonoval, ale nikdo se neozýval. Když se ve čtvrt na pět dostal domů, všiml si, že auto zmizelo. Telefonoval do nemocnice, protože si myslel, že Therese začaly porodní bolesti. Nebyla tam. Volal také některým členům rodiny, ale nikdo ji neviděl. Byl zoufalý, a tak zavolal policii. Asi v šest  hodin večer policisté našli auto nedaleko jejich domu. Ale Theresa byla pořád nezvěstná.

Když jsme daleko v Severní Karolíně dostali tu zprávu, naprosto nás zdrtila. Hned jsme si oba s manželkou a také náš syn i jeho manželka sbalili věci a vydali se na cestu domů. Byla to dlouhá, citově vyčerpávající jízda. Cestovali jsme celou noc a do Ohia jsme dojeli příští den ráno.

V případu nastal zvrat

Mezitím Jonathan a několik příbuzných, blízkých přátel a dalších lidí ve spolupráci s policisty pátrali po Therese celou noc. Pátrání pokračovalo dalších pět mučivých dnů. Konečně v pondělí 2. října nastal v tom případu zvrat. Policisté mezitím zjistili, kdo ve středu dopoledne telefonoval do Theresina domu. Byla to nějaká žena, která bydlela jen o několik domovních bloků dál, a volala z mobilního telefonu.

Po rozhovoru s tou ženou policisté začali mít podezření. Později večer tedy šli znovu do jejího domu. Jak přicházeli ke dveřím, uslyšeli výstřel. Když vtrhli do domu, našli tu ženu mrtvou. Zastřelila se. Ke svému údivu v jedné místnosti ve druhém podlaží objevili novorozeného chlapečka. Je to neuvěřitelné, ale veškerý rozruch prospal!

Po Therese však dosud nebyla ani stopa. Několik dalších hodin policisté prohledávali ten dům, aby našli nějaký důkaz, že tam byla. Pátrání skončilo v úterý v časných ranních hodinách v garáži. Tam našli mělký hrob a v něm Theresino tělo. Koroner později určil, že byla úderem omráčena do bezvědomí a pak usmrcena výstřelem do zad. Okamžitě zemřela, a teprve potom jí byl maličký vytažen z lůna. Víme, že netrpěla, a to nám při vzpomínce na ty události přináší určitou úlevu.

Novorozeně odvezli do nemocnice, kde se zjistilo, že je naprosto zdravé — nemělo jediné škrábnutí! Nařízený test DNA potvrdil, že to je opravdu náš vnuk. Jonathan mu dal jméno, které vybrali společně s Theresou — Oscar Gavin. Náš čtyřkilový vnouček si chvíli pobyl v nemocnici a ve čtvrtek 5. října si ho otec v náručí odnesl domů. Byli jsme nadšeni, že máme vnuka, ale slovy nelze popsat, jak nás ničilo, že ho Theresa nemůže k sobě přivinout.

Reakce lidí z okolí

Mohutná podpora, jakou jsme zažili — v mnoha případech dokonce od lidí, které jsme nikdy předtím neviděli — naši rodinu i mě dojímala k slzám. V těch dnech, kdy Theresa byla pohřešovaná, pomáhaly při pátrání stovky dobrovolníků. Mnozí darovali peníze. Několik místních obchodů s kancelářskými potřebami zdarma vytisklo tisíce letáků. A dobrovolníci tyto letáky rozšiřovali v okruhu mnoha kilometrů od Theresina bydliště.

Jedna z našich křesťanských sester pracuje u místního advokáta, a když mu vyprávěla o naší situaci, nabídl nám pomoc. Jeho nabídku jsme přijali a přineslo to opravdu nesmírné požehnání. Pomáhal nám jednat se sdělovacími prostředky a také řešit určité právní problémy, které vznikly. Kromě toho nám doporučil dva soukromé detektivy, kteří velmi přispěli k objasnění celého případu. Jejich upřímným zájmem o nás jsme byli skutečně dojati.

Když se náš vnuk vrátil z nemocnice, podpora ještě zesílila. Několik obchodů s potravinami poslalo jídlo a potřeby pro domácnost. Mnozí lidé osobně pro Oscara darovali oblečení a také plenky na jedno použití, kojeneckou výživu a hračky. Dostali jsme toho mnohem víc, než mohl Oscar spotřebovat, a tak jsme přebytek dali porodnickému oddělení místní nemocnice. Sdělovací prostředky stále přinášely zprávy o té události, a proto jsme dostávali tisíce pohlednic a dopisů — nejen z blízkého okolí, ale z celého světa.

Mohutné podpory se nám dostalo zejména na vzpomínkovém shromáždění, které bylo pro Theresu uspořádáno v neděli 8. října. Věděli jsme, že tam chce přijít hodně lidí, ale odezva předčila naše očekávání. Pro toto vzpomínkové shromáždění byla zajištěna posluchárna na  místní střední škole, a tuto místnost pak zcela zaplnilo více než 1 400 lidí. Sešli se tam rodinní příslušníci, přátelé, policisté, starosta a další lidé z blízkého okolí. Mezi přítomnými byli rovněž zástupci sdělovacích prostředků. Pracovníci místních televizních stanic natáčeli proslov, který byl také přímo přenášen přes internet. Kromě toho několik set lidí stálo ve školním vestibulu nebo se choulilo pod deštníky venku v chladném dešti, kde si vyslechli program z připojených reproduktorů. Tímto proslovem bylo vydáno rozsáhlé svědectví o našem náboženském přesvědčení založeném na Bibli.

Stovky lidí, kteří nám chtěli kondolovat, po shromáždění trpělivě čekaly ve frontě. Zůstali jsme tam téměř tři hodiny, objímali všechny, kdo k nám přišli, a děkovali jim za účast. Místní hotel po shromáždění laskavě poskytl jídlo pro více než 300 členů rodiny, blízkých přátel a dalších lidí, kteří nám pomáhali v péči o našeho vnuka.

Nedokážeme vhodně vyjádřit nesmírnou vděčnost za všechno, čím nás lidé — většinou neznámí — podpořili. Na základě tohoto zážitku jsme víc než kdykoli předtím rozhodnuti cele se věnovat křesťanské službě, protože je mnoho laskavých lidí, k nimž se chceme dostat s dobrou zprávou o Božím Království. (Matouš 24:14)

Jak reagoval sbor

Křesťanští bratři a sestry nás od počátku této těžké zkoušky zahrnovali svou podporou. Tuto zdánlivě nekonečnou podporu jsme dostávali jak od našeho sboru svědků Jehovových, tak i od okolních sborů.

Ještě před tím, než jsme přijeli domů ze Severní Karolíny, starší z našeho sboru pomáhali organizovat pátrání po Therese. Mnozí naši bratři a sestry si vzali volno ze zaměstnání, aby při hledání mohli pomáhat. Někteří svým zaměstnavatelům říkali, že si ochotně vezmou neplacenou dovolenou, ale v některých případech jim zaměstnavatelé vybranou dovolenou zaplatili. V těch dnech, kdy Theresa byla nezvěstná, někteří naši bratři přechodně bydleli u Jonathana, aby nemusel být doma sám. Řada bratrů a sester přicházela jen na skok, aby nám doma uklidili. Jiní pomáhali obstarávat jídlo pro dobrovolné pracovníky a vyřizovat telefonické hovory.

Moje manželka a Jonathan museli asi za šest týdnů po Theresině smrti zvládnout velmi obtížný úkol — probrat Theresiny věci a vyklidit její dům. Jonathan měl pocit, že nemůže dál žít v domě, kde s Theresou bydleli, a proto se rozhodl dům prodat. Probírat věci, které patřily Therese, byl bolestný úkol, protože jim všechny připomínaly Theresu a to, jak moc ji postrádají. Ale i tehdy nám přišli na pomoc bratři a sestry. Pomáhali skládat Theresiny věci do krabic, a dokonce dělali nějaké nezbytné opravy na domě, aby byl připraven k prodeji.

 Nejdůležitější bylo, že bratři a sestry poskytovali naší rodině duchovní a citovou podporu. Telefonovali a chodili k nám na návštěvy, a tak nás povzbuzovali. Mnozí nám posílali dojemné pohlednice a dopisy. Tato láskyplná podpora netrvala jen několik prvních dnů a týdnů, ale pokračovala mnoho dalších měsíců.

Několik našich bratrů a sester se nám nabídlo, abychom se ozvali, kdykoli budeme potřebovat někoho, kdo by jenom naslouchal, a my jsme jejich laskavou nabídku přijali. Je velmi utěšující, když se o své pocity můžete rozdělit s přáteli, které máte rádi a kterým důvěřujete. Naši přátelé svým příkladem potvrdili slova tohoto biblického přísloví: „Pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně.“ (Přísloví 17:17; 18:24)

Jak to ovlivnilo naši rodinu

Musím říci, že vyrovnat se s Theresinou vraždou není pro mou rodinu ani pro mě snadné. Náš život se tím velice změnil. Jsou chvíle, kdy mě přemůže hněv nad tím, že Theresa není tady se mnou. Postrádám její objetí a polibky.

Moje manželka a Theresa si byly neobyčejně blízké. Nebylo dne, kdy by si alespoň trochu nepopovídaly. Nesčetné množství hodin spolu mluvily o Theresině těhotenství. Společně zařizovaly dětský pokoj.

Vicki popisuje své pocity takto: „Postrádám toho tolik. Chybí mi spolupráce s ní v kazatelské službě. Chybí mi naše společné nákupy. Nejvíc mě zraňuje, že ji nemohu vidět s jejím maličkým — z toho mi přímo puká srdce. Vím, jak Oscara milovala ještě před tím, než se narodil. Věděla, že má chlapečka. Když jsem pro maličkého udělala přikrývku a dala ji Therese, napsala mi tento lístek:

‚Milá maminko,

děkuji Ti mnohokrát za nádhernou přikrývku pro děťátko. Opravdu si moc vážím veškeré námahy, kterou jsi na to vynaložila. Chci Ti jen znovu poděkovat za všechnu Tvou pomoc a za povzbuzení, které jsem od Tebe dostávala, když jsem procházela několika nejtěžšími obdobími svého života. Nikdy na to nezapomenu a děkuji Ti za to. Slyšela jsem, že jednoho dne člověk dospěje a uvědomí si, že jeho nejlepším přítelem je maminka. Já jenom každý den děkuji Jehovovi, že netrvalo příliš dlouho, než jsem si to uvědomila. Pořád Tě budu milovat.‘“

Velkou bolest nám také působilo, když jsme viděli, co prožívá náš zeť. V době, kdy Oscar byl v nemocnici, se Jonathan potýkal s jednou z nejobtížnějších věcí, které musel udělat. Rozhodl se, že bude dočasně bydlet u nás, a proto musel přestěhovat dětský pokoj, který společně s Theresou zařídili ve svém domě. Odnesl odtud houpacího koně, postýlku a plyšová zvířátka a odstěhoval je k nám.

Co nám v té situaci pomohlo

Když ztratíte milovaného člověka takovým tragickým způsobem, vyvolá to mnoho zneklidňujících otázek a emocí. Mnohokrát jsem se v úloze křesťanského staršího snažil utěšovat druhé a pomáhal jim bojovat s takovými otázkami a pocity. Jestliže však je člověk sám zarmoucený, mohou mu emoce zastřít jasné myšlení.

Například: Protože jsem si uvědomoval Theresin stav a to, že budeme týden daleko od domova, modlil jsem se k Jehovovi, aby ji chránil. Když byla nalezena zavražděná, musím se přiznat, že zpočátku jsem si kladl otázku, proč moje modlitby nebyly vyslyšeny. Samozřejmě vím, že Jehova nezaručuje zázračnou ochranu jednotlivcům ze svého lidu. Neustále jsem se modlil o porozumění. Útěchu mi dávalo poznání, že Jehova chrání svůj lid duchovně — že nám totiž poskytuje to, co potřebujeme, abychom si uchránili vztah k němu. Tento druh ochrany je nejdůležitější, protože může mít vliv na naši věčnou budoucnost. V tomto smyslu Jehova Theresu ochraňoval — věrně mu sloužila až do smrti. Získal jsem pokoj z poznání, že její vyhlídky na budoucí život jsou v jeho láskyplných rukou.

 Mimořádnou útěchou je pro mě několik biblických textů. Uvádím některé z těch, které mi v té situaci pomáhají:

„Bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 24:15) Už dlouho věřím biblickému slibu o vzkříšení do pozemského ráje, ale nyní je pro mě tato naděje ještě reálnější. Pouhé vědomí, že znovu budu mít možnost Theresu obejmout, mi každý den dává sílu přežít.

‚Jehova není Bohem mrtvých, ale živých, neboť ti všichni jsou pro něho živí.‘ (Lukáš 20:37, 38) Velkou útěchou je poznání, že mrtví, kteří budou jednoho dne vzkříšeni, jsou i nyní pro Jehovu ‚všichni živí‘. Z jeho stanoviska je tedy naše drahá Theresa stále živá.

Také Vicki by ráda uvedla několik biblických textů, které ji zvlášť posilovaly:

„‚Je nemožné, aby Bůh lhal.‘ (Hebrejcům 6:18; Titovi 1:2) Jehova nemůže lhát, a proto vím, že splní svůj slib a mrtvé vzkřísí.

‚Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší Ježíšův hlas a vyjdou.‘ (Jan 5:28, 29) Slova ‚v pamětních hrobkách‘ naznačují, že Theresa zůstane v Jehovově paměti, dokud ji jeho Syn, Ježíš Kristus, nevzkřísí. Vím, že na bezpečnějším místě než v Jehovově dokonalé paměti nemůže být.

‚Ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.‘ (Filipanům 4:6, 7) Modlím se zejména o to, aby mi Jehovův duch dával sílu. Když jsem opravdu rozrušená, modlím se k Jehovovi a říkám mu: ‚Potřebuji více tvého ducha,‘ a on mi pomáhá přežít další den. Někdy ta slova ani nedokážu zřetelně vyslovit, ale Jehova mi dává sílu žít dál.“

Jehova nám opravdu pomáhá vyrovnat se s touto nevýslovnou tragédií. Ano, dosud jsme velmi zarmouceni ztrátou naší drahé Theresy. Předpokládáme, že náš zármutek bude úplně odstraněn teprve v Jehovově novém světě, až ji budeme moci znovu obejmout. Nyní jsme více než kdy dříve odhodláni věrně sloužit Jehovovi. Jonathan se rozhodl, že se bude ze všech sil snažit vychovat Oscara tak, aby miloval Jehovu a aby mu sloužil, a Vicki i já mu chceme všemožně pomáhat. Upřímně toužíme být v Božím novém světě, abychom mohli Theresu přivítat zpátky a představit ji jejímu synovi, kterého neměla možnost chovat ve své náruči.

[Obrázek na straně 19]

Naše dcera Theresa poslouchá tlukot srdce svého děťátka

[Obrázky na straně 20 a 21]

Na vzpomínkovém shromáždění jsme pocítili mohutnou podporu

[Obrázek na straně 23]

S manželkou Vicki na Theresině svatbě

[Obrázek na straně 23]

Náš vnuk Oscar