Okamžiky hrůzy

„Mám nůž! Buď zticha, nebo tě zabiju!“

BYLO příjemné letní odpoledne a sedmnáctiletá Jane, * která je svědkem Jehovovým, jezdila na kolečkových bruslích ve veřejném parku ve Virginii v USA. Náhle jí park začal připadat opuštěný, a tak se rozhodla, že odjede. Sedla si v blízkosti dodávkového auta, které patřilo její rodině, a začala si zouvat brusle, když vtom k ní přistoupil nějaký cizí člověk. Zastrašujícími slovy, jež jsou uvedena na začátku, na ní vyžadoval pohlavní styk. Popadl ji a snažil se ji strčit do auta. Jane křičela ze všech sil, ale nepomáhalo to.

„Cítila jsem se naprosto bezmocná, jako mravenec proti obrovi,“ vzpomínala Jane později. „Ale stále jsem křičela a zápasila s ním. Nakonec jsem volala k Bohu: ‚Jehovo, prosím tě, zabraň tomu!‘“ Zdálo se, že útočníkem to otřáslo. Náhle ji pustil a utekl.

Když útočník nastoupil do svého auta, třesoucí se Jane se zamkla ve své dodávce. Popadla mobilní telefon a snažila se zklidnit. Zavolala na policii a dala jim přesný popis a číslo auta dotyčného člověka, což vedlo k tomu, že během několika minut byl zatčen.

Šťastný konec?

Ano, ale ne hned. Janeino trápení totiž teprve začalo. Policie a noviny se pochvalně vyjadřovaly o tom, že uvažovala bystře a na útok reagovala s jasnou hlavou. Avšak po odeznění počátečního šoku, Jane vůbec neměla pocit, že má jasnou hlavu. „Po několika týdnech jsem se sesypala. Měla jsem stále panický strach, takže jsem nemohla spát,“ vzpomíná si. „Po nějakém čase jsem už nedokázala studovat ani se na nic soustředit. Měla jsem také záchvaty paniky. Když mi jeden spolužák ve škole, který se trochu podobal muži, co mě napadl, poklepal na rameno a zeptal se, kolik je hodin, téměř jsem se zhroutila.“

Jane říká: „Bylo mi hrozně. Přestala jsem se stýkat s přáteli, ale osamělostí se moje deprese ještě prohloubila. Dávala jsem si za vinu, že jsem útok umožnila, a bylo mi hrozně líto, že už nedokážu být takovou šťastnou, důvěřivou dívkou, jakou jsem byla před tím, než se to stalo. Měla jsem pocit, jako bych to nebyla já.“

Jane měla některé z typických příznaků posttraumatické stresové poruchy. Co je tato porucha a jak lze pomoci těm, kdo trpí jejími ničivými příznaky? Na tyto otázky odpoví následující článek.

[Poznámka pod čarou]