Posttraumatický stres — Co to je?

POSTTRAUMATICKÁ stresová porucha, která je anglicky obvykle označována jako ‚šrapnelový šok‘ nebo ‚bojová únava‘, byla před řadou let studována především ve vztahu k válečným veteránům. * Dnes je situace úplně jiná. K tomu, aby člověk měl tuto diagnózu, nemusí být vojákem. Stačí, když prožije nějakou traumatizující událost.

Takovou událostí může být cokoli — válkou počínaje a pokusem o znásilnění či dopravní nehodou konče. Informační leták amerického Národního centra pro posttraumatickou stresovou poruchu to vyjadřuje následovně: „K tomu, aby u někoho mohla být diagnostikována posttraumatická stresová porucha, musí takový člověk prožít nějakou traumatizující událost.“ A tento zážitek „musí být spojen s určitým typem buď skutečného nebo hrozícího TĚLESNÉHO zranění či útoku“.

Jane, o níž byla zmínka v předchozím článku, vypráví: „Dozvěděla jsem se, že náhlá hrůza vede k vyplavení určitých hormonů, které způsobí, že smysly začnou být v nadměrném střehu před nebezpečím. Když nebezpečí pomine, hladina hormonů obvykle klesá zpět k normálním hodnotám, ale v případě lidí s posttraumatickou stresovou poruchou zůstává hladina těchto hormonů zvýšená.“ Událost je sice již minulostí, ale zdá se, že hrůza těch okamžiků se v Janeině mysli trvale usídlila jako nějaký nevítaný nájemník, který nereaguje na výpověď z bytu.

Jestliže jste zažili nějaké trauma a trpíte podobnými následky, je důležité, abyste si uvědomili, že nejste sami. V knize Lindy E. Ledrayové pojednávající o znásilnění autorka vysvětluje, že posttraumatická stresová porucha je „normální reakcí zdravého člověka, který prožil nějakou děsivou situaci, ve které nemohl ovlivnit to, co se děje“.

Skutečnost, že jsme posttraumatickou stresovou poruchu označili jako normální, neznamená, že vznikne u každého, kdo prožije nějaké trauma. Paní Ledrayová uvádí: „Ze studie provedené v roce 1992 vyplývá, že týden po znásilnění splňuje kritéria posttraumatické stresové poruchy 94 procent postižených a po dvanácti týdnech tento stav přetrvává u 47 procent. Padesát procent žen, které v roce 1993 vyhledaly v Minneapolis Službu pomoci po sexuálním napadení,  splňovalo kritéria pro posttraumatickou poruchu ještě rok po znásilnění.“

Z těchto statistik vyplývá, že posttraumatická stresová porucha je daleko běžnější, než si většina lidí uvědomuje. Postiženy jsou všechny skupiny lidí, a to po různých typech zážitků. Autoři Alexander C. McFarlane a Lars Weisaeth uvedli: „Z nedávných studií vyplynulo, že v době míru se s traumatizujícími zážitky běžně potýkají civilisté stejně jako vojáci i oběti válek a že u mnoha těchto lidí se vyvine posttraumatická stresová porucha.“ U některých lidí byla tato porucha vyvolána dokonce lékařským zákrokem či infarktem myokardu.

„Posttraumatická stresová porucha je nyní zcela běžná,“ vysvětlují citovaní autoři. Dále říkají: „Z namátkového průzkumu mezi 1 245 dospívajícími Američany vyplynulo, že 23 procent jich zažilo fyzické nebo sexuální napadení a také byli svědky násilí vůči jiným lidem. U každého pátého z těchto dospívajících vznikla posttraumatická stresová porucha. To znamená, že v současné době trpí  touto poruchou přibližně 1,07 milionu amerických teenagerů.“

Pokud je tato statistika přesná, znamená to, že jen v této jedné zemi má posttraumatickou poruchu obrovské množství dospívajících. Co lze pro tyto postižené lidi i pro mnoho milionů dalších na světě udělat?

Co lze udělat?

Domníváte-li se, že vy nebo někdo, koho znáte, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, zde je několik podnětů.

Snažte se dodržovat duchovní program. „Vždy jsem byla přítomna na shromáždění v našem sále Království,“ říká Jane. „I když jsem se nemohla soustředit na to, o čem se mluví, věděla jsem, že Jehova chce, abych tam byla. Křesťané ve sboru byli nesmírně laskaví a povzbuzovali mě a jejich láska a osobní zájem pro mě v té těžké době znamenaly hrozně moc.“ Jane dodává: „Pomáhalo mi také to, že jsem si četla žalmy. Modlitby těch, kdo byli v soužení, jako by vyjadřovaly mé pocity. Když jsem v modlitbě nebyla schopna říci, co chci, dokázala jsem jen říct ‚Amen‘.“

Neváhejte trpícího člověka povzbuzovat. Pokud se někdo z vašich blízkých potýká s hroznou vzpomínkou na nějakou traumatizující událost, uvědomte si, že to nepřehání ani nepůsobí potíže záměrně. Vzhledem k citové otupělosti, úzkosti nebo hněvu nedokáže na  vaše snahy pomáhat mu reagovat tak, jak byste si přáli. Nevzdávejte se však. Bible říká, že „pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně“. (Přísloví 17:17)

Trpící člověk musí rozpoznat, jakým nerozumným jednáním si dále ubližuje, a vyhýbat se mu. K tomu patří užívání drog a pití nadměrného množství alkoholických nápojů. Alkohol a drogy sice mohou poskytnout dočasnou úlevu, ale záhy situaci zhorší. Obvykle přispívají k tomu, že se takový člověk ocitne ve společenské izolaci a že odmítá lidi, kteří mu chtějí pomoci. Drogy a alkohol dále přispívají k workoholismu, neovládaným výbuchům hněvu, nekontrolovanému přejídání se či chorobnému sledování své tělesné váhy nebo k jinému typu sebepoškozování.

Poraďte se s lékařem. Možná se zjistí, že postižený vlastně posttraumatickou stresovou poruchu nemá, ale pokud ano, existují účinné způsoby léčby. * Pokud dostáváte odbornou pomoc, buďte upřímní a požádejte terapeuta, aby vám pomohl uvedené způsoby chování překonat.

Pamatujte, že tělesné rány se často zahojí nejdříve, ale lidé s posttraumatickou stresovou poruchou jsou zraněni v mnoha směrech na těle, mysli i na duchu. Následující článek bude pojednávat o dalších způsobech, jak se trpící člověk a lidé v jeho blízkosti mohou podílet na procesu uzdravování a také jakou naději mají ti, kdo touto poruchou trpí.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Příznaky posttraumatického stresu

Mnozí lidé, kteří zažili nějaké trauma, jej znovu prožívají ve své mysli. Obvykle nedokážou tyto stavy ovládnout ani je zastavit. Plynou z toho tyto důsledky:

• Živé vzpomínky — pocity, že k traumatu dochází znovu

• Děsivé sny a noční můry

• Sklon velmi se vyplašit při každém silném zvuku nebo tehdy, když k postiženému někdo nečekaně přistoupí zezadu

• Pocit slabosti a pocení

• Bušení srdce a potíže s dýcháním

• Rozrušení způsobené zrakovým, sluchovým, hmatovým, čichovým nebo chuťovým vjemem, který postiženému trauma připomene

• Úzkost a strach — pocit, že opět hrozí nebezpečí

• Obtížné ovládání emocí — to, co traumatický zážitek člověku připomene, vede k náhlé úzkosti, strachu či rozrušení

• Problémy se soustředěním a s jasným myšlením

• Obtížné usínání a nespavost

• Neklid a stálé očekávání nebezpečí

• Citová otupělost či netečnost

• Omezená schopnost prožívat láskyplné pocity nebo jakékoli silné emoce

• Pocit, že okolí je divné či nereálné

• Ztráta zájmu o věci, které člověka dříve bavily

• Potíže vzpomenout si na důležité okamžiky toho, co se během traumatického zážitku stalo

• Pocit, že se člověka netýká to, co se s ním děje, a že je oddělen od okolního světa

[Obrázky na straně 5]

Posttraumatickou stresovou poruchu může vyvolat řada traumatizujících událostí