Zábavní malí lovci

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V JIŽNÍ AFRICE

V ŽÁRU slunce jako by „panáčkoval“, vytrvale se držel křehkých větviček a ocasem přitom udržoval rovnováhu jako trojnožka. S nesmírným soustředěním zkoumal oblohu i okolní terén a pátral po jakémkoli náznaku nebezpečí. V pravidelných intervalech pokaždé slabounce zavrčel a zapištěl a tím ujišťoval své druhy, kteří po okolí sháněli potravu, že je všechno v pořádku. Zůstal by na stráži, dokud by ho nevystřídal někdo z jeho přátel — i kdyby to trvalo další hodinu!

Co je to za stvoření? Je to promyka surikata. Tento drobný masožravec měří od čumáčku po špičku ocasu jen asi 40 centimetrů, je poměrně družný a žije v úzce spjatých skupinách po deseti až třiceti surikatách.

Každé ráno, když vylezou ze své nory, se všechny surikaty postaví na zadní nohy do řady vedle sebe a po nočním chladu se vyhřívají v paprscích vycházejícího slunce. Navzájem se něžně upravují a všechny přitom přátelsky hvízdají a piští. Tyto dobrosrdečné projevy náklonnosti trvají asi půl hodiny nebo déle. Brzy však společně uhánějí na každodenní lov.

Organizovaný způsob lovu zajišťuje surikatám stálou zásobu hmyzu a drobných plazů. A surikaty mají pořádnou chuť k jídlu! Aby ji uspokojily, vyžaduje to velkou námahu, a proto si většina z nich v poledne  musí zdřímnout ve stínu nějakého keře nebo stromu a některé si vyhrabou hromadu chladného písku, na kterém se mohou rozvalit.

Ale proč potřebují stráž? Protože tito lovci jsou také žádoucí kořistí. Když surikata rázně prohrabává tvrdou půdu — občas musí jen kvůli jediné larvě přemístit několikanásobně větší množství písku, než sama váží —, je lákavým cílem ostražitých šakalů nebo dravých ptáků.

Co když stráž vytuší nebezpečí? Znenadání tlumeně vykřikne a to vyvolá okamžitou reakci — zběsilý úprk do nejbližší nory. Jestliže však stráž výstražným pokřikem signalizuje, že se blíží konkurenční skupina surikat, domácí skupina se nedá na útěk. Naopak, postaví se těsně jedna vedle druhé, nahrbí hřbet, naježí se a vztyčí ocas jako anténu. Když postoupí blíž k vetřelcům, všechny začnou „šveholit“ a některé z nich prudce vyskakují s toporně nataženýma nohama, jako by tančily válečný tanec. Tímto jednotným manévrem se jim mnohdy podaří zahnat konkurenty na útěk.

Společné úsilí

Surikaty často vzájemně spolupracují. To se projevuje zejména v jejich pečování o mláďata. Několik prvních týdnů po narození nových rodinných příslušníků je na ně soustředěna pozornost všech ostatních členů rodiny. Ti neustále matku i její potomky navštěvují. A to je vítání, když poprvé vyvede mláďata z nory! Všichni se seběhnou, láskyplně koušou matku do krku, radostí kňučí a něžně se o novorozeňátka otírají.

O maličké bude řadu týdnů pečovat celá skupina. Většina surikat se bude horlivě střídat v opatrování, zatímco ostatní budou chodit na lov. Některým samičkám, které nemají vlastní mláďata, začne samovolně vytékat mléko, aby mohly matce pomáhat s kojením a tak zmírňovat její stres. Při všem tomto horlivém úsilí nemají opatrovnice pro sebe dost času na shánění potravy. Některé surikaty, které pomáhají pečovat o novorozená mláďata, v té době proto ztratí 10 procent své váhy.

A když mláďata už dost vyrostla, aby vycházela z nory a denně se vydávala na lov, dospělé surikaty se ochotně střídají a trpělivě učí mláďata loveckému umění. Mnohdy mláďatům přenechají nejlepší kořist, i když to pro ně znamená, že ten den nemají dost jídla. Jestliže stráž varovným pokřikem dává surikatám znamení, že by měly uhánět do svých nor, nejméně jedna z nich se určitě postará o to, aby se tam bezpečně dostala i mláďata.

Pozorovat je skutečně stojí za to

Surikaty se dají snadno ochočit a jsou přítulné. Kniha Maberly’s Mammals of Southern Africa píše: „Celkem vzato tato zajímavá zvířátka vcelku rozhodně patří mezi nejpřitažlivější, nejpůvabnější a nejroztomilejší savce v jižní Africe a pozorovat je vždycky stojí za to.“

To potvrzuje i Alain, který surikaty filmoval mnoho let. Vypráví o události, kdy jedna samička vyběhla z nory, v tlamičce nesla čtyřdenní mládě a s kňučením mu ho položila k nohám. Alain říká: „Myslel jsem, že je mrtvé. Když jsem ho jemně zvedl, uvědomil jsem si, že je živé a že ho samička zkrátka chtěla nejprve představit mně, než se k ní přiženou jiné surikaty, aby jí blahopřály. Byl jsem tak překvapen, že mě ani nenapadlo mládě vyfotografovat.“

Sylvie, která také pozoruje surikaty v divočině mnoho let, ráda vzpomíná, jak jednou časně ráno ležela na břiše na zemi vedle nory, a vtom odtud vylezly surikaty. Několik centimetrů od ní se obvyklým způsobem postavily do řady a začaly provádět svůj rituál upravování a objímání. Když na ně mluvila, odpovídaly jí hvízdáním. Sylvie zlehka natáhla prst k první surikatě a začala tuto samičku něžně hladit — až k oušku. Samička se slastně nakrucovala a začala upravovat další surikatu v řadě. Sylvie zvolala: „Jsem přijata do jejich rituálu objímání. To je pocta!“

O lidech, kteří se surikatami tráví spoustu času, se vypráví hodně anekdot. Tito malí lovci jsou opravdu zábavní!

[Obrázky na straně 26]

Hlídka ve službě

Rozehřívání před každodenním lovem

Vyhánění nepřítele

[Podpisek]

Všechny fotografie: © Nigel J. Dennis