Objevil Ameriku Leif Eriksson?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V DÁNSKU

KDO objevil Ameriku? To opravdu nikdo neví jistě. Odpověď na tu otázku závisí do značné míry na tom, jak definujete výrazy „objevit“ a „Amerika“. Tato obrovská země byla ostatně obydlena již o mnoho století dříve, než se Evropané vůbec dozvěděli, že existuje. Začátkem roku 1493 se Kryštof Kolumbus vrátil do Evropy se zprávami o tom, co sám zažil při své první plavbě na americký kontinent. Doplul vlastně na Malé Antily — souostroví v Karibském moři. Nebyl však prvním Evropanem, který se dostal do tohoto úžasného nového světa. Na severoamerickou pevninu patrně již o 500 let dříve pronikla skupina světlovlasých Skandinávců.

 Před tisíci lety byl severní Atlantik pravděpodobně právě tak studený a nepředvídatelný jako dnes. I když si snad námořník myslí, že zná proměnlivý oceánský vítr a střídavé proudění, kvůli mlze a bouři možná celé týdny nedokáže zjistit svou polohu. A přesně to se podle jedné starověké norské ságy stalo jednou v létě mladému Bjarnimu Herjulfssonovi, zkušenému námořníkovi a dobrodruhovi. Ztratil sice orientaci, ale objevil kontinent.

Bylo to právě v době Vikingů, kdy Normané rozšířili své panství přes oceány a do Evropy. Jejich štíhlé lodě schopné plavby po moři se objevovaly kdekoli podél norského pobřeží a až u břehů severní Afriky i na evropských řekách.

Jak bylo napsáno v díle Saga of the Greenlanders (Sága o Gróňanech), Bjarni odjel na dlouhou výpravu do Norska. Když se v roce 986 n.l. blížila zima, vrátil se s plně naloženou lodí na Island. Ke svému údivu však zjistil, že jeho otec z Islandu odplul s loďstvem pod velením Erika Rudého. Pluli do jedné velké země, kterou Erik objevil západně od Islandu, a tam se chtěli usadit. Erik tento ostrov pojmenoval Grónsko (dánsky Grønland, což znamená „zelená země“), aby tak zvýšil jeho přitažlivost. Mladý Bjarni odhodlaně vyplul směrem ke Grónsku. Tehdy však vítr změnil směr. Námořníci byli náhle zahaleni mlhou. „Mnoho dní nevěděli, kam plují,“ uvádí výše zmíněná sága.

Když námořníci konečně uviděli pevninu, neodpovídala popisu Grónska. Pobřeží bylo hojně porostlé, kopcovité a lesnaté. Pluli na sever podél pobřeží, které měli po levé straně. Pevnina se ani na druhý pohled nepodobala Grónsku víc než poprvé. O několik dní později však ta země vypadala jinak — byla hornatější a pokrytá ledovcem. Potom se Bjarni a jeho posádka vydali na východ po otevřeném moři a konečně našli Grónsko a normanskou kolonii Erika Rudého.

Leif Eriksson se vydává na cestu

Tehdy to bylo možná poprvé, co Evropané spatřili pevninu kontinentu, který byl později pojmenován Severní Amerika — ale nevstoupili na ni. Zpráva o tom, co Bjarni viděl, vzbudila živý zájem dalších Normanů v Grónsku. V jejich mrazivé zemi bylo jen málo stromů, takže když si chtěli postavit lodě nebo domy, museli spoléhat na naplavené dříví nebo na draze dopravované stavební dřevo ze zámoří. Ale zřejmě přímo přes vodu směrem na západ byla země, v níž byly lesy plné nesčíslného množství stromů.

Tato nová země lákala zejména mladého Leifa Erikssona, syna Erika Rudého. Leif byl popisován jako „velký, silný muž nápadného vzhledu a pozoruhodné moudrosti“. Přibližně v roce 1000 Leif Eriksson koupil Bjarniho loď a s posádkou v počtu 35 mužů se vydal hledat břehy, které viděl Bjarni.

Tři nové země

Jsou-li ságy přesné, pak Leif nejprve objevil zemi, kde nebyla tráva a kde byly velké ledovce pokrývající vysočinu. Ta země se podobala jednolité ploché kamenné desce, a proto ji Leif pojmenoval Helluland, což znamená „země kamenné desky“. To byl možná právě ten okamžik, kdy Evropané poprvé vstoupili do Severní Ameriky. V dnešní době se historikové domnívají, že Helluland byl Baffinův ostrov na severovýchodě Kanady.

Normanští dobyvatelé pokračovali v cestě na jih a objevili druhou zemi, která byla plochá a zalesněná a byly tam pláže pokryté bílým pískem. Leif ji nazval Markland, což znamená „lesnatá země“. Dnes je tato země obvykle ztotožňována s Labradorem. Brzy objevili třetí zemi, která vypadala ještě slibněji.

Sága pokračuje: „Vypluli na moře, a než uviděli zemi, dva dny pluli se severovýchodním větrem.“ Tato nová země jim připadala tak příjemná, že se rozhodli postavit tam domy a přezimovat. V zimě „teplota nikdy neklesla pod bod mrazu a tráva vadla jen  velmi nepatrně“. Později jeden z mužů dokonce objevil hrozny a vinnou révu; proto Leif Eriksson tu zemi nazval Vinland, což možná znamená „země vína“. Příští rok na jaře ti muži odpluli zpátky do Grónska a lodě měli naloženy bohatou úrodou z Vinlandu.

Badatelé by dnes velmi rádi věděli, kde přesně ležely zelené pastviny a vinice Vinlandu, ale jeho poloha zůstává nezjistitelná. Některým badatelům připadá, že topografickému popisu ve starověkých ságách odpovídají rysy Newfoundlandu. Z archeologického naleziště na Newfoundlandu je patrné, že Normané tento ostrov navštívili. Jiní vědci se však domnívají, že Vinland musel ležet dále na jih a že nynější naleziště na Newfoundlandu sloužilo Normanům jako základna nebo jako vstupní brána k jižněji položenému Vinlandu. *

Jaké jsou o tom doklady?

Nikdo skutečně neví, jak uvést do souladu podrobnosti z této normanské ságy s dnešním zeměpisem. Povšechné a nejasné vyprávění ság už dlouhou dobu vzbuzuje zájem historiků. Nejzávažnějším dokladem o tom, že Normané byli v Americe před Kolumbem, je  naleziště na Newfoundlandu poblíž vesnice L’Anse aux Meadows, kde byly v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století prováděny vykopávky. Na tomto místě jsou rozvaliny domů, které jsou nepopiratelně normanské, a rovněž železná pec a jiné předměty datované do doby Leifa Erikssona. Nedávno také jeden dánský badatel, který působí v severní části Newfoundlandu, nalezl pečlivě vypracované kamenné závaží pravděpodobně používané na nějaké vikinské lodi.

Normanské plavby do nových zemí na dalekém západě nezůstaly utajeny. Leif Eriksson cestoval do Norska, aby norskému králi podal zprávu o tom, co viděl. Když Adam Brémský, německý historik a představený katedrální školy, cestoval asi v roce 1070 do Dánska, aby poznal severské země, dánský král Sven mu vyprávěl o Vinlandu, kde roste prvotřídní víno. Tak se tato špetka tradovaných poznatků stala součástí kroniky Adama Brémského. Odtud se mnozí vzdělanci v Evropě dozvěděli o západních zemích, které navštívili Normané. Starověké islandské letopisy z 12. a 14. století se kromě toho zmiňují o některých pozdějších normanských plavbách do Marklandu a Vinlandu západně od Grónska.

Také Kryštof Kolumbus možná dobře věděl o cestách do Vinlandu, které byly podniknuty přibližně 500 let před jeho narozením. Jak uvádí jedna kniha o Vinlandu, existují náznaky, že Kolumbus ještě před svou proslulou plavbou v letech 1492 a 1493 cestoval na Island, aby studoval tamější záznamy.

Co se stalo s Normany?

Nejsou žádné zprávy o tom, že by se Normané trvale usídlili v Americe. Možná tam podnikli jen krátkodobý, nezdařený pokus o osídlení. Byly tam však drsné podmínky a domorodí Američané, kterým Vikingové říkali Skraelings, byli pro vetřelce příliš velkým soustem. V Grónsku měli potomci Erika Rudého a jeho syna Leifa Erikssona krušný život. Podnebí začalo být drsnější a zásoby se ztenčily. Zdá se, že po čtyřech nebo pěti stoletích se Normané z Grónska úplně vytratili. Poslední písemný záznam o Normanech v Grónsku souvisí se svatbou, která se v roce 1408 konala v jednom grónském kostele. O více než sto let později jistá německá kupecká loď objevila grónskou kolonii, jež byla úplně opuštěná až na jediné nepohřbené tělo — bylo to tělo muže, kterému zůstal u boku nůž. Od té doby není o Normanech v Grónsku ani zmínka. Teprve v 18. století přišli norští a dánští osadníci a založili tam trvalou kolonii.

Právě z Grónska však odvážní normanští mořeplavci vypluli do nového světa. Dosud si dokážeme představit, jak tito stateční námořníci řídili své lodě s čtyřrohými plachtami po neznámých vodách, až najednou překvapeně hleděli na neznámé pobřeží na obzoru — a neměli ani tušení, že o pět století později bude Kryštof Kolumbus oslavován jakožto objevitel tohoto Nového světa.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 20]

JAK VIKINGOVÉ ŘÍDILI LODĚ?

Normanští Vikingové neměli kompasy. Jak tedy mohli být tak vynikajícími mořeplavci? Když se neplavili po širém moři, pluli tak, aby měli pobřeží na dohled. Kdykoli to bylo možné, proplouvali úžinou, odkud mohli vidět na oba břehy. Kromě toho věděli, jak se řídit podle slunce a hvězd. Například ke zjištění své zeměpisné šířky používali tabulku s číselnými údaji na každý týden v roce a pravítko, kterým v poledne měřili výšku slunce nad horizontem. Neměli žádný systém pro zjišťování zeměpisné délky, a proto na otevřeném moři raději pluli rovnou na východ nebo na západ podle zvolené zeměpisné šířky.

Jestliže se například chtěli plavit z Grónska na nějaké místo na pobřeží Vinlandu, obvykle pluli od Grónska na jih, dokud nenašli správnou zeměpisnou šířku; potom se otočili přímo na západ a našli žádaný přístav. Na otevřeném moři bylo pro vikinskou posádku užitečné také pozorovat ptáky. Z pozorování letu ptáků dokázali znalecky odvodit, kde je pevnina — a navíc, jaká pevnina to je. Někdy s sebou vozili krkavce; když je pustili na svobodu, ptáci se vznesli vysoko vzhůru a letěli k nejbližšímu pobřeží. Vikinská posádka pak věděla, kde hledat nejbližší pevninu.

Další pomůckou pro navigaci bylo měření hloubky olovnicí. Vikinský námořník spouštěl do vody lano, k němuž bylo připevněno olověné závaží. To sloužilo dvojímu účelu. Za prvé námořníkovi umožňovalo zjistit hloubku vody. Jakmile závaží narazilo na dno, námořník vytáhl šňůru a rozpětím svých paží změřil její délku. K měření hloubky námořníci dodnes používají jednotku nazývanou „sáh“, která odpovídá asi 1,8 metru; tento výraz je odvozen ze slova, které ve staré norštině znamená „roztažené paže“. Olověné závaží však mělo ještě druhou úlohu. Mnohdy bylo vyrobeno s vyhloubeným dnem, které se naplnilo lojem. Tímto závažím se vytahoval vzorek mořského dna. Námořník obvykle zkoumal složení vzorku a přitom nahlížel do námořních map, které obsahovaly popisy složení mořského dna na různých místech. Ačkoli měli Vikingové jednoduché náčiní, stali se vynikajícími mořeplavci.

[Podpisek]

Fotografie: Stofnun Arna Magnússonar, Island

[Mapa na straně 18]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

NOVÉ SKOTSKO

Cesta Bjarniho Herjulfssona z Islandu asi v roce 986 n. l.

NEWFOUNDLAND

LABRADOR

BAFFINŮV OSTROV

GRÓNSKO

Cesta Leifa Erikssona z Grónska asi v roce 1000 n. l.

GRÓNSKO

BAFFINŮV OSTROV

LABRADOR

NEWFOUNDLAND

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 18]

Vlevo rekonstrukce grónského příbytku Erika Rudého

[Obrázek na straně 18]

Maketa vikinské lodi ve skutečné velikosti opakuje cestu Leifa Erikssona

[Podpisek]

Vikinské lodě na stranách 2 a 18: fotografie: Narsaq Foto, Grónsko

[Obrázek na straně 21]

Socha Leifa Erikssona na Islandu

[Obrázek na straně 21]

L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu

[Podpisek]

Parks Canada

[Podpisek obrázku na straně 20]

Zobrazené artefakty jsou vystaveny v Muzeu národních starožitností, Stockholm, Švédsko