Rozmanitost odrůd — Nezbytná podmínka pro život

POČET obyvatel Irska ve čtyřicátých letech 19. století překročil osm milionů, takže to byla nejhustěji obydlená země v celé Evropě. Hlavní složkou jídelníčku byly brambory a nejvíc se pěstovala jedna odrůda, které se říkalo lumper.

V roce 1845 zemědělci jako obvykle zasadili odrůdu lumper, ale objevila se plíseň a skoro celou úrodu zničila. „Velká část Irska tento obtížný rok přečkala,“ napsal Paul Raeburn ve své knize The Last Harvest—The Genetic Gamble That Threatens to Destroy American Agriculture (Poslední sklizeň — Genetický hazard, který ohrožuje americké zemědělství). „Kalamita nastala příští rok. Zemědělci neměli jinou možnost než opět zasadit stejné brambory. Nebyly totiž k dispozici žádné jiné odrůdy. Plíseň se objevila znovu a tentokrát v celé své síle. Utrpení bylo nepředstavitelné.“ Historikové odhadují, že skoro milion lidí zemřelo hlady a dalšího půl druhého milionu se vystěhovalo, převážně do Spojených států. Ti, kdo zůstali, trpěli nesnesitelnou chudobou.

V jihoamerických Andách zemědělci pěstovali mnoho odrůd brambor, ale plísní byly postiženy jen některé. K epidemii tudíž nedošlo.  Je jasné, že různorodost druhů a různorodost v rámci druhu poskytuje ochranu. Opakem této základní strategie je pěstování jediné odrůdy, kdy jsou rostliny vydány napospas nemocem nebo škůdcům, jež mohou zdecimovat úrodu v celé oblasti. Mnozí zemědělci proto musejí často používat pesticidy, herbicidy i fungicidy, a to i přes to, že tyto chemické látky bývají pro životní prostředí škodlivé.

Proč tedy zemědělci nahrazují množství místních odrůd odrůdou jedinou? Obvykle je to reakce na hospodářské tlaky. Pěstování jedné odrůdy vede ke snazší sklizni, přitažlivému vzhledu produktu, odolnosti vůči zkáze a vysoké produktivitě. Ve větší míře se tento trend rozšířil během šedesátých let v rámci takzvané zelené revoluce.

Zelená revoluce

Prostřednictvím rozsáhlých vládních a firemních kampaní byli zemědělci v zemích postižených hladem přesvědčováni, aby rozmanité plodiny, které pěstovali, nahradili jednou plodinou s vysokou výnosností — a to zvláště pokud jde o rýži a pšenici. O těchto „zázračných“ obilninách se mluvilo jako o řešení světového hladu. Nebylo to však levné — osivo stálo až třikrát tolik, než kolik byla normální cena. Výnosy byly rovněž značně závislé na chemických látkách včetně umělých hnojiv, nemluvě o takovém drahém vybavení, jakým jsou traktory. S vládní podporou však zelená revoluce měla úspěch. „Sice to miliony lidí zachránilo před hladověním,“ říká pan Raeburn, „ale nyní [to] ohrožuje potravinové zabezpečení světa.“

Zelená revoluce v podstatě poskytla krátkodobý zisk, ale možná za cenu dlouhodobého rizika. Na celých kontinentech byla jednotnost plodin brzy běžným jevem — přičemž intenzivní používání umělých hnojiv podporovalo také růst plevele, a pesticidy ničily nejen škůdce, ale i prospěšný hmyz. Toxické chemikálie používané na rýžových políčkách zabily ryby, garnáty, kraby, žáby, jedlé byliny a planě rostoucí rostliny — z nichž většina je hodnotným potravinovým doplňkem. Kontakt s chemickými látkami vedl také k případům otravy u zemědělců.

Doktor Mae-Wan Ho, který učí na katedře biologie Open University ve Velké Británii, napsal: „Je nesporné, že monokultury plodin zavedené od dob ‚zelené revoluce‘ nepříznivě ovlivnily biodiverzitu a potravinové zabezpečení po celém světě.“ Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství je 75 procent genetické různorodosti, která u šlechtěných rostlin existovala před sto lety, nyní ztraceno, a to hlavně kvůli průmyslovým zemědělským postupům.

Pojednání, které vydala organizace Worldwatch Institute, upozorňuje, že „ekologické riziko, které vzniká zavedením genetické uniformity, je obrovské“. Jak udržet tato rizika pod kontrolou? K tomu je zapotřebí nejen vědeckých pracovníků v zemědělství a účinných chemických látek, ale také finančních prostředků pro zemědělce. Neexistují však žádné záruky. Genetická uniformita přispěla k ničivé nákaze kukuřice ve Spojených státech a ke ztrátě více než 200 000 hektarů rýže v Indonésii.  V posledních letech však začala nová zemědělská revoluce a ta se týká manipulace s životem na mnohem základnější úrovni, totiž v genech.

Genetická revoluce

Studium genetiky vedlo ke vzniku nového, výnosného průmyslového odvětví, které se nazývá biotechnologie. Jak ukazuje název, prostřednictvím technik, mezi které patří i genové inženýrství, se spojuje biologie s moderní technologií. Některé nové biotechnologické firmy se specializují na zemědělství a horečně pracují na patentování osiva, jež bude vysoce výnosné, odolné vůči nemocem, suchu a mrazu a při jehož pěstování nebude tolik zapotřebí nebezpečných chemických látek. Dosáhnout takového cíle by bylo velmi prospěšné. Někteří lidé však rozvířili obavy z plodin připravených pomocí genového inženýrství.

„Genetická různorodost v přírodě se vytváří v rámci určitých hranic,“ říká se v knize Genetic Engineering, Food, and Our Environment (Genové inženýrství, potrava a naše životní prostředí). „Růže se může zkřížit s odlišnými druhy růží, ale nikdy se nezkříží s bramborem. ... Genové inženýrství naproti tomu obvykle znamená, že ve snaze přenést žádoucí rys nebo vlastnost se vezmou geny z jednoho druhu a vloží se do druhu úplně jiného. To by mohlo například znamenat, že se z nějaké arktické ryby (například z platýse) vybere gen, který zajišťuje tvorbu nemrznoucí látky a vloží se do genů brambor nebo jahod, aby byly odolné vůči mrazu. Do rostlin je nyní možné přenést geny z bakterií, virů, hmyzu, zvířat, a dokonce z člověka.“ * Biotechnologie tedy člověku v zásadě umožňuje překročit genetické hranice oddělující jednotlivé druhy.

Podobně jako zelená revoluce, i takzvaná genetická revoluce přispívá k problému genetické uniformity — někteří lidé říkají, že dokonce ještě více, protože genetikové mohou použít takové techniky, jako je klonování a pěstování tkáňových kultur, což jsou postupy, jež vedou ke vzniku dokonale identických kopií neboli klonů. Obavy z narušení biodiverzity tudíž trvají dále. Geneticky upravené rostliny však vyvolávají nové sporné otázky — například to, jaké účinky mohou mít na nás a na životní prostředí. „S velkými nadějemi, bez zábran a s malou představou o možných následcích jsme se slepě vrhli do nové éry zemědělské biotechnologie,“ řekl autor populárně naučné literatury Jeremy Rifkin. *

Schopnost manipulovat se životem na genetické úrovni je také potenciálním zlatým dolem, takže začal závod o patentování nových semen a dalších genově upravených organismů. Zánik rostlinných druhů mezitím pokračuje nezmenšenou měrou. Jak již bylo uvedeno, některé vlády a soukromé instituce zřídily semenné banky, aby se zabránilo katastrofě. Zajistí tyto banky budoucím generacím širokou paletu semen pro sázení a sklízení?

Semenné banky — Pojistka proti zániku?

Královské botanické zahrady v Kew v Anglii se pustily do akce, jež je pokládána za „jeden z největších mezinárodních záchranných projektů, jaké kdy byly podniknuty“ — je to projekt nazvaný Millennium Seed Bank. Hlavní cíle toho projektu jsou (1) do roku 2010 shromáždit a konzervovat 10 procent — tedy více než 24 000 druhů — flóry, která má semena, a (2) podstatně dříve shromáždit a konzervovat semena flóry, která se přirozeně vyskytuje ve Velké Británii. Semenné banky neboli genobanky, jak se jim někdy říká, byly vytvořeny také v dalších zemích.

 Biolog John Tuxill uvádí, že nejméně 90 procent z milionů semen uskladněných v těchto bankách jsou rostliny vhodné jako potrava a také pro další účely — mimo jiné je to pšenice, rýže, kukuřice, čirok, brambory, cibule, česnek, cukrová třtina, bavlna, sójové a jiné boby. Avšak semena jsou živými organismy a jsou životaschopná jen tak dlouho, dokud jim vystačí rezervy vnitřní energie. Jak jsou tedy semenné banky spolehlivé?

Kalamity v bance

Provoz semenných bank stojí peníze — dohromady to podle pana Tuxilla ročně činí přibližně 300 milionů dolarů. Podle něj však je i tento obnos možná nedostatečný, protože „pouhých 13 procent semenných bank je v dobře fungujících zařízeních, jež jsou vhodná k dlouhodobému skladování“. V důsledku špatného skladování nevydrží semena dlouho a musí být brzy zaseta, aby bylo možné sklidit další generace semen, protože jinak by se semenné banky staly semennými márnicemi. To samozřejmě klade nároky na práci, což je pro zařízení, která již beztak mají nedostatek finančních prostředků, další komplikace.

Kniha Seeds of Change—The Living Treasure (Semena změn — Živý poklad) vysvětluje, že Státní laboratoř pro skladování semen v americkém Coloradu „má četné potíže v podobě výpadků proudu, poruch chladicích zařízení a nedostatku personálu, takže ohromné, neuspořádané hromady semen nejsou katalogizovány“. Na semenné banky také doléhají politické nepokoje, hospodářské recese a přírodní katastrofy.

Při dlouhodobém skladování vznikají rovněž další problémy. Rostliny mají v přirozeném prostředí omezenou, ale pro život důležitou schopnost přizpůsobit se, což jim umožňuje přečkat nemoci a další problémy. V chráněném prostředí semenných bank ale mohou po několika generacích něco z této přizpůsobivosti ztratit. Dobře uskladněná semena mnoha rostlin však mohou vydržet několik staletí, než je bude nutné znovu zasadit. Nicméně již samotná existence těchto bank přes všechna jejich omezení a nejistoty ukazuje rostoucí obavy o budoucnost zemědělských plodin lidstva.

Nejlepším způsobem, jak omezit zánik jednotlivých druhů, je samozřejmě ochrana přírodních lokalit a obnovení různorodosti plodin. Podle pana Tuxilla je k tomu nutné „vytvořit mezi potřebami, které mají lidé a které má svět přírody, novou rovnováhu“. Do jaké míry je však realistické myslet si, že lidé ‚vytvoří novou rovnováhu‘ se světem přírody, když se snaží s téměř náboženským zanícením urychlit průmyslový a hospodářský rozvoj? Jak jsme viděli, i zemědělství se stalo součástí tohoto technicky vyspělého světa velkého obchodu, ovládaného tržními zájmy. Musí tedy existovat jiná odpověď.

[Poznámky pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 7]

Zemědělec — ‚Ohrožený druh‘?

„Od roku 1950 ve všech průmyslově vyspělých zemích prudce klesá počet lidí zaměstnaných v zemědělství — v některých oblastech klesl dokonce o více než 80 procent,“ říká časopis World Watch. Například ve Spojených státech je nyní méně zemědělců než vězňů. Co je příčinou toho, že lidé hromadně odcházejí ze zemědělství?

Hlavními faktory jsou klesající příjmy, rostoucí zadluženost v zemědělství, zvětšující se chudoba a zvyšující se mechanizace. V roce 1910 dostávali farmáři ve Spojených státech asi 40 centů z každého dolaru, který nakupující utratil za potraviny, jejich podíl v roce 1997 však byl zhruba pouhých sedm centů. Jistý farmář, který pěstuje pšenici, časopisu World Watch řekl, že „z každého dolaru, který lidé zaplatí za chleba, dostává jen šest centů“. To znamená, že zákazníci platí přibližně stejnou sumu farmáři za pšenici jako za obal výrobku. V rozvojových zemích jsou na tom zemědělci ještě hůře. Zemědělec v Austrálii nebo Evropě má možnost půjčit si peníze z banky, aby mohl překlenout špatný rok, ale v západní Africe již nemá žádnou možnost zkusit to znovu. Dokonce to možná ani nepřežije.

[Obrázky na straně 7]

„Monokultury plodin zavedené od dob ‚zelené revoluce‘ nepříznivě ovlivnily biodiverzitu a potravinové zabezpečení po celém světě.“ (Dr. Mae-Wan Ho)

[Podpisky]

Pozadí: U. S. Department of Agriculture

Centro Internacional de Mejoramiento de Maíz y Trigo (CIMMYT)

[Obrázky na straně 8]

V Millennium Seed Bank v Anglii se uchovávají semena vzácných rostlin

[Podpisek]

© Trustees of Royal Botanic Gardens, Kew