Zašlá sláva Byzantské říše

POUŽIJETE-LI V NĚKTERÝCH JAZYCÍCH SLOVO „BYZANTINSKÝ“, BUDE TO ZNAMENAT, ŽE TÍM CHCETE POPSAT NĚČÍ PODLÉZAVÉ LICHOCENÍ, PATOLÍZALSTVÍ ČI PRORADNOST. NE KAŽDÝ SI VŠAK UVĚDOMUJE, ŽE TOTO PŘÍDAVNÉ JMÉNO MÁ SPOJITOST S OBROVSKOU ŘÍŠÍ, KTERÁ V PLNÉM ROZVĚTU PANOVALA TÉMĚŘ DVANÁCT STOLETÍ.

OD KAVKAZU až k Atlantiku, od Krymu až k Sinaji a od Dunaje až k Sahaře — do všech těchto území sahala moc Byzantské říše v době největšího rozkvětu. Mnozí historikové říkají, že tato říše panovala od 4. do 15. století n.l. Byla to říše, v níž se nejen uchovala řecko–římská kultura, ale která také sehrála významnou úlohu v šíření takzvaného křesťanství. Tato říše vytvořila a zavedla politické, společenské a náboženské zvyklosti, jež mají dodnes silný vliv.

Tato mocná říše však měla pozoruhodně skromné začátky. Z historického hlediska byla Byzantská říše pozůstatkem Římské říše na Východě. O přesné době jejího zrodu se stále vedou spory. Někteří historikové považují za prvního byzantského císaře Diocletiana (asi 245–asi 316 n.l.), jiní Konstantina Velikého (asi 275–337 n.l.) a ještě další Justiniána I. (483–565 n.l.). Většina z nich se však shoduje v tom, že Byzantská říše začala nabývat svou charakteristickou podobu v roce 330 n.l., kdy císař Konstantin přemístil hlavní město své říše z Říma do Byzantionu. Toto město pak přejmenoval na Konstantinopol (dnešní Istanbul).

Je zajímavé, že ani panovníci, ani občané Byzantské říše si neříkali Byzantinci. Považovali se jednoduše za Římany neboli Romaioi. Výraz „Byzantinec“ se začal používat teprve od 15. století.

 Oslnivé hlavní město

O starověkém městě Konstantinopoli píše jeden historik, že „oplývalo slávou a v ještě větší míře majetkem“. Toto město se rozkládalo na křižovatce cest z Evropy a Asie — v úžině Bospor — a ovládalo jak poloostrov, který se dal dobře bránit, tak chráněný přístav Zlatý roh. V roce 657 př.n.l. řečtí osadníci pojmenovali to místo Byzantion podle svého legendárního vůdce Byzasa. O více než deset století později, v období mezi šestým a jedenáctým stoletím, kdy prožívalo dny své slávy, bylo Byzantion považováno za Nový Řím a žilo zde půl milionu obyvatel.

Toto velkoměsto a významné centrum, jímž procházely světové obchodní cesty, vzbuzovalo v návštěvnících ze Západu velkou úctu. V jeho přístavu se tísnily lodě. Na trzích se prodávalo hedvábí, kožešiny, drahokamy, voňavé dřevo, vyřezávaná slonovina, zlato, stříbro, majolikové šperky a koření. Konstantinopol byl pochopitelně předmětem závisti jiných mocností, a proto se mnohé z nich opakovaně snažily prolomit jeho hradby. Před rokem 1453, kdy toto město dobyla Osmanská říše, se to útočníkům podařilo pouze jednou — totiž „křesťanům“ při 4. křížové výpravě. „Ještě nikdo od stvoření světa nikdy neviděl ani nezískal tak velký poklad,“ zvolal křižák Rober de Clari.

Trvalé dědictví

Možná tomu nebudete věřit, ale vláda, zákony, náboženské představy a obřadní pompa Byzantské říše ovlivňují životy miliard lidí i v dnešní době. Například známý soubor právních norem sestavený za vlády Justiniána a nazvaný Corpus iuris civilis (Kodex občanského práva) se stal základem římského práva dodnes platného na evropském kontinentu. Prostřednictvím Code Napoleon (Napoleonova kodexu) se byzantské právní předpisy dostaly do Latinské Ameriky a dalších zemí, kde jsou dosud v platnosti.

Kromě toho se byzantští architekti naučili zastřešovat prostor čtyřúhelníkového půdorysu velkou kopulí — tento sloh pronikl až do Ruska. Někteří badatelé dokonce Byzantincům připisují zásluhu za to, že zavedli a rozšířili zvyk jíst vidličkou. Když v 11. století byzantská princezna v Benátkách poprvé jedla vidličkou se dvěma hroty, a ne vlastními prsty, přihlížející byli otřeseni. O několik století později si však vidlička získala mezi bohatými lidmi oblibu. Byzantskému vlivu podlehli také římští papežové, když začali nosit pokrývku hlavy zvanou tiára, která je zhotovena podle tiáry byzantského císaře. Podobně angličtí panovníci nosili říšské jablko a žezlo podle vzoru byzantského císaře.

Zákon a řád

Po Byzantské říši také zůstala působivá sbírka postupů řízení státu. Jedním z nich bylo například to, že chudí lidé museli pracovat ve státních pekárnách a v zelinářských zahradách. Císař Lev III. (asi 675–741 n.l.) zastával názor, že „zahálka vede ke zločinnosti“. Předpokládalo se, že z opilosti vznikají nepokoje a výtržnosti, a proto se hospody musely zavírat už v osm hodin večer. National Geographic Magazine píše, že „za krvesmilstvo, zabití, soukromou výrobu a prodej purpurové látky (určené pouze pro královskou rodinu) nebo poučování nepřátel o stavbě lodí mohl být člověk  sťat, pověšen na kůl — případně utopen v pytli společně s prasetem, kohoutem, zmijí a opicí. Obchodník s potravinami, který dával špatnou míru, přišel o ruku. Žháři byli upalováni.“

Je zajímavé, že Byzantská říše také poskytovala občanům od narození až do smrti tolik péče, kolik dnes poskytují státy umožňující sociální zabezpečení občanů. Císaři a bohatí cizinci se velmi snažili finančně podporovat nemocnice, chudobince a sirotčince. V říši byly domovy pro kajícné prostitutky — z nichž některé se staly „světicemi“ — a dokonce nápravné zařízení pro hříšné aristokratky.

Říše založená na podnikání

Taková štědrost byla dokladem toho, že v této říši je blahobyt. Stát kontroloval ceny, platy a nájemné. Shromažďoval zásoby pšenice, jimiž kompenzoval špatné sklizně. Úředníci prováděli inspekci v obchodech, kde kontrolovali váhy a míry, účetní knihy a kvalitu zboží. Hrabivcům, pašerákům, podvodníkům, padělatelům a neplatičům daní hrozil krutý trest.

Nejvýznamnějším obchodníkem a výrobcem byl sám císař, který měl monopol na ražení mincí, výrobu zbraní a věhlasných byzantských luxusních předmětů. Císař Justinián založil v říši průmyslovou výrobu proslulého hedvábí z vajíček bource morušového pašovaných z Číny.

Velmi rozvinuté bylo také poskytování pojišťovacích služeb a úvěrů. Bankovní obchodování bylo přísně kontrolováno. Zlatý solidus — mince, kterou zavedl Konstantin — si udržel svou hodnotu deset století. Byla to nejstabilnější měna v dějinách.

Byzantský dvůr

Jak tedy slovo „byzantinský“ začalo být spojováno s podlézavým lichocením, patolízalstvím a proradností? Podle toho, co píše historik William Lecky, se v pozadí lesklého pozlátka byzantského dvora odvíjel „jednotvárný příběh o intrikách kněží, eunuchů a žen, o otravách, spiknutích, neměnných projevech nevděku a nepřetržitých bratrovraždách“.

Spisovatel Merle Severy uvádí: „Všude kolem číhali uchvatitelé a úkladní vrazi, a proto žádný neschopný císař nezůstal zástupcem Boha na zemi příliš dlouho. Třináct z 88 císařů od Konstantina I. až po Konstantina XI. vstoupilo do kláštera. Třicet dalších zahynulo násilnou smrtí — zemřeli hlady, byli otráveni, oslepeni, utlučeni, uškrceni, probodnuti, rozřezáni na kusy nebo sťati. Lebka Nikéfora I. byla nakonec předělána na postříbřenou číši, z níž si bulharský chán Krum připíjel na zdraví se svými bojary [šlechtici].“

Dokonce i „svatý“ Konstantin Veliký dal zavraždit svého nejstaršího syna, a svou manželku nechal zadusit v její lázni. Císařovna Irena (asi 752–803 n.l.) byla tak posedlá touhou udržet si moc, že dala oslepit svého syna a přivlastnila si jeho císařský titul.

Postupný úpadek

Úpadek této říše však nezpůsobily politické intriky. Západní Evropa se vlivem renesance,  reformace a osvícení a také rozvoje vědy začala měnit. V Byzantionu však byla jakákoli změna považována nejen za kacířství, ale nakonec i za zločin proti státu.

Svou daň si dále začaly vybírat měnící se politické proudy. V sedmém století Antiochii, Jeruzalém a Alexandrii zaplavil islám. Nájezdy Slovanů z Balkánu a výboje Langobardů v Itálii vrazily mezi Řím a Konstantinopol klín. Řím, který ztratil říšskou podporu Byzance, se připojil ke vzmáhajícímu se germánskému Západu. Zmenšující se Konstantinopolská říše se stále více pořečťovala. Kvůli teologickým neshodám se později, v roce 1054, patriarcha řecké pravoslavné církve a římskokatolický papež vzájemně exkomunikovali, čímž mezi pravoslavnou a katolickou církví vznikl rozkol, který se dodnes nezacelil.

V roce 1204 postihla říši další katastrofa. Dvanáctého dubna se vojska 4. křížové výpravy cestou do Jeruzaléma dopustila toho, co podle historika Sira Stevena Runcimana byl „největší zločin v dějinách“ — totiž drancování Konstantinopole. Ve jménu Krista křižáci vypalovali, plenili a znásilňovali, až toto město úplně zničili, a svou kořist odnesli do Benátek, Paříže, Turína a dalších středisek západní kultury.

Uplynulo více než padesát let, než byl Konstantinopol konečně získán nazpátek. V té době už byla Byzantská říše pouhým stínem toho, co bývala kdysi. Benátčané a Janované silně omezovali její obchodování. A zanedlouho se dostala pod tlak islámských Osmanů.

Pod takovým tlakem muselo nutně dojít k zániku této říše. K hlavnímu městu přitáhl 11. dubna 1453 sultán Mohamed II. a s vojskem v počtu 100 000 mužů a mohutným loďstvem začal město obléhat. Obránci Konstantinopole, jichž bylo necelých 8 000, kladli odpor sedm týdnů. Později, 28. května, vetřelci pronikli nedostatečně střeženým přístavem do vodního příkopu kolem města. Příští den již mělo hlavní město jiného panovníka. Tento dobyvatel — tedy Mohamed — údajně proléval slzy a naříkal: „Takové město jsme vydali napospas drancování a zničení!“ Byzantská říše padla. Její vliv se však projevuje dodnes.

[Rámeček a obrázky na straně 13]

BYZANTSKÁ ŘÍŠE A BIBLE

Jedním z nejvlivnějších náboženských směrů v této říši bylo klášternictví. Kláštery sloužily jako centra, kde se opisovaly a ukládaly tisíce rukopisů Bible. Tři z nejdůležitějších a nejúplnějších dochovaných rukopisů Bible — Vatikánský č. 1209, Sinajský (vložený obrázek) a Alexandrijský (na pozadí) — možná byly vytvořeny a uchovány v klášterech a náboženských komunitách v Byzantionu.

[Podpisek]

Oba rukopisy: Fotografie pořízená s laskavým svolením Britského muzea

[Rámeček a obrázek na straně 15]

NÁBOŽENSTVÍ V BYZANTSKÉ ŘÍŠI

O těsném spojení mezi církví a státem se vyjadřuje Norman Davies ve své knize Europe—A History (Dějiny Evropy), kde píše: „Stát a církev splynuly v jeden nedílný celek. Císař ... a patriarcha byli považováni za světský a duchovní sloup božské autority. Říše obhajovala pravoslavnou církev, a církev chválila říši. Tento ‚césaropapismus‘ neměl na Západě žádnou obdobu.“

[Obrázek]

Hagia Sofia v Istanbulu, někdejší největší byzantský chrám; v roce 1453 byl přeměněn na mešitu a v roce 1935 na muzeum

[Tabulka na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

DŮLEŽITÉ UDÁLOSTI

286 Diocletianus začal panovat z Nikomédie v Malé Asii

330 Konstantin udělal z bývalého Byzantionu hlavní město své říše a přejmenoval ho na Konstantinopol

395 Římská říše byla natrvalo rozdělena na Východní a Západní

1054 Náboženský rozkol oddělil řeckou pravoslavnou církev od římskokatolické církve

1204 Vojska 4. křížové výpravy vydrancovala Konstantinopol

1453 Konstantinopol se i s celou říší dostal pod nadvládu Turků

[Mapa na straně 12]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ČERNÉ MOŘE

KONSTANTINOPOL

Nikaia

Nikomédie

Efez

Antiochie

STŘEDOZEMNÍ MOŘE

Jeruzalém

Alexandrie

Šedá plocha ukazuje Byzantskou říši v době jejího největšího rozmachu (527–565 n.l.)

[Obrázky na straně 12]

Učenci vedou spory o tom, zda prvním císařem Byzantské říše byl (1) Diocletianus, (2) Konstantin Veliký nebo (3) Justinián I.

[Podpisek]

Musée du Louvre, Paříž

[Obrázek na straně 15]

Kresba v jednom rukopisu, která zobrazuje obléhání Konstantinopolu

[Podpisek]

© Cliché Bibliothèque nationale de France, Paříž

[Obrázek na straně 15]

Zlatý solidus z roku 321 n.l. zasazený doprostřed přívěsku

[Podpisek]

Fotografie pořízená s laskavým svolením Britského muzea