Přejít k článku

Přejít na obsah

Kartágo — Město, jež téměř způsobilo pád Říma

Kartágo — Město, jež téměř způsobilo pád Říma

Kartágo — Město, jež téměř způsobilo pád Říma

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FRANCII

NA SEVERNÍM pobřeží Afriky, na okraji Tunisu, hlavního města Tuniska, leží rozvaliny starověkého města Kartágo. Turistům by se dalo odpustit, že si jich vůbec nevšimnou, protože nijak zvlášť nepoutají pozornost. Skrývají se zde však pozůstatky jednoho z největších starověkých měst — města, kterému se téměř podařilo porazit římskou velmoc. Podle vyjádření římského historika Livia „tento boj mezi dvěma nejbohatšími městy na světě udržoval krále a národy v napětí“, protože v tomto sporu nešlo o nic menšího než o nadvládu nad světem.

Založení Kartága

Na úzkém pruhu země, který se ve srovnání s územím dnešního Libanonu rozprostíral ještě dále na sever a na jih, sídlili ve druhém tisíciletí př.n.l. Féničané. Byli to výborní mořeplavci, a proto zaměřovali svou pozornost na západ, kde pátrali po zlatu, stříbru, železe, cínu a olovu. Výměnou za tyto kovy dávali dřevo (například proslulý libanonský cedr), látku obarvenou na červenofialovo, parfémy, víno, koření a jiné výrobky. *

Když Féničané cestovali na západ, zakládali osady na pobřeží Afriky, Sicílie, Sardinie a jižního Španělska, což je možná biblický Taršiš. (1. Královská 10:22; Ezekiel 27:2, 12) Podle tradice bylo Kartágo založeno v roce 814 př.n.l., přibližně o 60 let dříve než jeho hrozivý rival Řím. Serge Lancel, odborník na severoafrický starověk, uvádí: „Založení Kartága přibližně na konci devátého století př. n. l. bylo na mnoho století rozhodujícím faktorem pro politický a kulturní osud západní části středomořské pánve.“

Počátky říše

Kartágo začalo budovat svou říši na poloostrově, který se tvarem podobá „obrovské kotvě vhozené do moře“, jak to popisuje historik François Decret. Na základech položených fénickými předky rozvinulo Kartágo svou obchodní síť — k níž patřil především dovoz kovů — až do obrovitého syndikátu a svůj monopol prosazovalo mohutným loďstvem a žoldnéřským vojskem.

Kartaginci nebyli nikdy spokojeni s dosaženými úspěchy a stále pátrali po nových trzích. Předpokládá se, že kolem roku 480 př.n.l. se na britském Cornwallu, oblasti bohaté na cín, vylodil mořeplavec Himilco. Asi o třicet let později prý Hannón, příslušník jedné z nejvýznačnějších rodin v Kartágu, vedl výpravu šedesáti lodí obsazených 30 000 muži a ženami, kteří měli vytvořit nové kolonie. Hannón proplul Gibraltarským průlivem a plavil se na jih k africkému pobřeží. Možná se dostal až ke Guinejskému zálivu, a dokonce až ke břehům Kamerunu.

V důsledku takového obchodního ducha a bystrého podnikatelského úsudku se toto město stalo údajně nejbohatším městem ve starověkém světě. „Díky technickým znalostem, loďstvu a obchodní činnosti ... toto město začátkem třetího století [př.n.l.] zaujalo nejvýznačnější místo,“ píše se v knize Carthage (Kartágo). Řecký historik Appiános o Kartagincích prohlásil: „V moci se vyrovnali Řekům; v bohatství Peršanům.“

Pod vlivem Baala

Féničané byli sice rozptýleni po západním Středomoří, ale sjednocovalo je náboženské vyznání. Kartaginci zdědili po svých fénických předcích kananejské náboženství. Kartágo po staletí vysílalo každý rok do Tyru delegaci, která měla předložit oběť v Melkartově chrámu. V Kartágu byla za hlavní božstvo považována dvojice, kterou tvořil Baal-Hammon, což znamená „Pán mědikovců“, a Tanit ztotožňovaná s Astarte.

Neblaze proslulým znakem kartaginského náboženství bylo obětování dětí. Diodóros Sicilský píše, že v době útoku na město v roce 310 př.n.l. Kartaginci obětovali více než 200 dětí z urozených rodin, aby usmířili Baal-Hammona. V díle The Encyclopedia of Religion je uvedeno: „Obětování nevinného dítěte jakožto zástupní oběti byl vrcholný akt smíření, jímž měl být pravděpodobně jak rodině, tak společnosti zaručen prospěch.“

V roce 1921 archeologové objevili něco, co bylo později nazváno Tofet podle biblického výrazu použitého ve 2. Královské 23:10 a v Jeremjášovi 7:31. Při vykopávkách byly odhaleny urny uložené v mnoha vrstvách. Tyto urny byly uloženy pod stélami s votivními nápisy a v urnách byly zuhelnatělé pozůstatky zvířat (používaných jako zástupní oběti) a malých dětí. Odhaduje se, že v Tofetu jsou pozůstatky více než 20 000 dětí, které byly obětovány během období trvajícího pouhých 200 let. Někteří dnešní revizionisté tvrdí, že tento Tofet nebyl nic jiného než pohřebiště dětí, které se narodily mrtvé nebo zemřely příliš malé, než aby mohly být pohřbeny na hromadném pohřebišti. Avšak, jak píše pan Lancel, který byl citován již dříve, „skutečnost, že Kartaginci předkládali lidské oběti, rozhodně nelze popřít“.

Spory o nadvládu

Když v šestém století př.n.l. došlo k úpadku Tyru, Kartágo převzalo úlohu vůdce západních Féničanů. Vzestup Kartága do tak význačného postavení se však neobešel bez odporu. Punští a řečtí kupci hned od začátku vedli spory o vládu nad moři a přibližně v roce 550 př.n.l. vypukla válka. V roce 535 př.n.l. Kartaginci, jimž pomáhali jejich spojenci Etruskové, vyhnali Řeky z Korsiky a převzali vládu nad Sardinií. * V důsledku toho se ještě přiostřil spor mezi Kartágem a Řeckem o vládu nad Sicílií — ostrovem, který měl zásadní strategický význam.

V téže době začal dávat najevo svou sílu Řím. Smlouvy mezi Kartágem a Římem zaručovaly Kartágu výsadní práva na obchodování a zakazovaly Římanům vstup na Sicílii. Když si však Řím podmanil italský poloostrov, vzrůstající vliv Kartága na prahu Itálie byl považován za hrozbu. Řecký historik Polybios ze druhého století př.n.l. to komentoval slovy: „Římané viděli..., že Kartaginci dostali pod svou vládu nejen Afriku, * ale také velké části Španělska, a že již ovládají všechny ostrovy v Sardinském a Tyrhénském moři. Kdyby Kartaginci získali vládu nad Sicílií, byli by nejnepříjemnějšími a nejnebezpečnějšími sousedy, protože by obklopovali Itálii ze všech stran a ohrožovali by všechny její části.“ Určité strany v římském senátu motivované obchodními zájmy vyzývaly k intervenci na Sicílii.

Punské války

Krize na Sicílii byla pro Římany záminkou k tomu, aby tam v roce 264 př.n.l. podnikli intervenci. V rozporu s dohodou tam Řím vyslal vojenský oddíl a tím roznítil takzvanou první punskou válku. Tento konflikt, který se vyznačoval několika největšími námořními bitvami starověku, se vlekl více než 20 let. Konečně v roce 241 př.n.l. byli Kartaginci poraženi a donuceni Sicílii opustit. Řím vychvátil z jejich moci také Korsiku a Sardinii.

Kartaginský vojevůdce Hamilkar Barkas chtěl tyto ztráty kompenzovat, a proto se rozhodl obnovit moc Kartága vybudováním říše ve Španělsku. Na jihovýchodním pobřeží Španělska bylo založeno „Nové Kartágo“ — Cartagena — a za několik let díky nerostnému bohatství Španělska Kartágo opět zbohatlo. Tato expanze nevyhnutelně vedla ke konfliktu s Římem a v roce 218 př.n.l. znovu vypukla válka.

V čele kartaginského vojska byl Hamilkarův syn Hannibal, jehož jméno znamená „dar Baala“. V květnu roku 218 př.n.l. odešel z Cartageny a vydal se s armádou Afričanů, Španělů a také s téměř 40 slony na impozantní pochod přes Španělsko a Galii a pak přešel přes Alpy. Římané byli zaskočeni a utrpěli několik drtivých porážek. Dne 2. srpna 216 př.n.l. v bitvě u Cannae — „jedné z nejhroznějších katastrof, jaké kdy římská armáda zažila“ — Hannibalova armáda rozdrtila dvojnásobně početnější římské vojsko, když pobila téměř 70 000 nepřátel, zatímco sama ztratila pouze 6 000 mužů.

Řím byl téměř na dosah! Římané se však nechtěli vzdát, a proto dalších 13 let napadali Hannibalova vojska v ‚opotřebovací‘ válce. Když Řím vyslal armádu do Afriky, Kartágo opustili spojenci a utrpělo porážku ve Španělsku a na Sicílii. Muselo tedy vyzvat Hannibala k návratu. V příštím roce, 202 př.n.l., římský generál Scipio Africanus porazil Hannibalovu armádu u Zamy, jihozápadně od Kartága. Tomuto punskému městu donucenému vzdát se svého loďstva byla odepřena vojenská nezávislost a bylo mu uloženo, aby v průběhu 50 let zaplatilo obrovské reparace. A Hannibal — ten později uprchl do vyhnanství a asi v roce 183 př.n.l. spáchal sebevraždu.

„Delenda est Carthago!“

S mírem se do Kartága opět vrátil tak velký blahobyt, že mělo v úmyslu reparace zaplatit během deseti let. Takovou vitalitu a také jeho politické reformy považovali nesmiřitelní nepřátelé Kartága za velmi nebezpečné. Letitý římský státník Cato téměř dva roky, až do své smrti, každý svůj projev před senátem končil heslem: „Delenda est Carthago!“, což znamená „Kartágo musí být zničeno!“

Údajné porušení smlouvy v roce 150 př.n.l. nakonec poskytlo Římanům záminku, na kterou čekali. Byla vyhlášena válka popisovaná jako „vyhlazovací“. Tři roky Římané obléhali městské opevnění dlouhé třicet kilometrů, jehož jedna část byla vysoká přes dvanáct metrů. Konečně v roce 146 př.n.l. bylo opevnění prolomeno. Římská vojska postupovala pod sprškami střel úzkými uličkami a rozpoutala krutý boj zblízka. Starověká zpráva byla hrůzným způsobem potvrzena, když pod samostatně stojícími kamennými kvádry archeologové objevili lidské kosti.

Asi 50 000 vyhladovělých obyvatel města, kteří byli ukryti v Byrse — v pevnosti na vrcholku kopce — se po šesti hrozných dnech vzdalo. Jiní, kteří nechtěli být popraveni nebo zotročeni, se zavřeli v Ešmunově chrámu a chrám zapálili. Všechno, co z města zbylo, Římané vypálili. Kartágo bylo srovnáno se zemí, obřadně prokleto a jakékoli jeho osídlování bylo zakázáno.

V průběhu 120 let tedy Řím Kartágu zmařil veškeré jeho imperialistické cíle. Historik Arnold Toynbee napsal: „Skutečnou podstatou hannibalské války bylo to, zda budoucí helénský stát světového rozsahu bude mít formu kartaginské, nebo římské říše.“ „Kdyby byl Hannibal zvítězil,“ vysvětluje Encyclopædia Universalis, „rozhodně by založil světovou říši podobnou té Alexandrově.“ V každém případě punské války znamenaly začátek římského imperialismu, který Řím nakonec dovedl k vládě nad světem.

„Africký Řím“

Kartágo postihl zdánlivě neodvratný konec. Přesto se Julius Caesar o pouhé jedno století později rozhodl, že tam vybuduje kolonii. K jeho poctě byla nazvána Colonia Julia Carthago. Římští ženisté přemístili asi 100 000 krychlových metrů zeminy, čímž snížili vrcholek Byrsy a vytvořili obrovskou plošinu — a tak zahladili všechny stopy po minulosti. Na této plošině byly vystavěny chrámy a honosné veřejné budovy. Jak plynul čas, Kartágo se stalo ‚jedním z nejbohatších měst římského světa‘, po Římu druhým největším městem západu. Pro uspokojení požadavků místních 300 000 obyvatel tam bylo postaveno divadlo, amfiteátr, obrovské termální lázně, akvadukt dlouhý 132 kilometrů a cirkus pro 60 000 diváků.

Křesťanství se dostalo do Kartága asi v polovině druhého století n.l. a zažilo zde rychlý vzrůst. Přibližně v roce 155 n.l. se v Kartágu narodil Tertullianus, uznávaný teolog a apologeta. Na základě jeho spisů se oficiálním jazykem západní církve stala latina. Cyprián, biskup z Kartága, který žil ve třetím století a vymyslel sedmistupňový systém církevní hierarchie, v tomto městě zahynul mučednickou smrtí v roce 258 n.l. V severní Africe žil také Augustin (354–430 n.l.), kterému se říkalo největší myslitel křesťanského starověku a který napomohl splynutí církevních nauk s řeckou filozofií. Vliv severoafrické církve byl tak velký, že jeden duchovní prohlásil: „Jsi to ty, Afriko, kdo podporuje věc našeho vyznání nejhorlivěji. Co ty rozhodneš, je schváleno Římem a dodržováno pozemskými vrchnostmi.“

Dny Kartága však byly sečteny. Jeho osud byl opět neoddělitelně spjat s osudem Říma. Když zanikla Římská říše, zaniklo i Kartágo. V roce 439 n.l. bylo dobyto a vypleněno Vandaly. O století později bylo dobyto Byzantskou říší, čímž bylo jeho zničení nakrátko odloženo. Kartágo však nedokázalo vzdorovat Arabům, kteří zaplavili severní Afriku. V roce 698 n.l. bylo podrobeno a z jeho kamenů pak bylo postaveno město Tunis. Mramor a žula, které kdysi zdobily toto římské město, byly v příštích staletích kradeny a vyváženy a potom byly použity ke stavbě katedrál v Janově a Pise v Itálii, a možná dokonce i v Canterbury v Anglii. Kartágo, kdysi jedno z nejbohatších a nejmocnějších starověkých měst, jež téměř vládlo světu, se nakonec proměnilo v hromadu sutin, které si dnes málokdo všimne.

[Poznámky pod čarou]

^ 5. odst. Jméno Féničan pochází z řeckého slova foinix, což znamená „červenofialový“ a také „palma“. Z tohoto slova vzniklo latinské slovo poenus, ze kterého bylo odvozeno přídavné jméno „punský“ neboli „kartaginský“.

^ 16. odst. Blízké vztahy mezi Kartaginci a Etrusky, které trvaly několik století, byly pro Aristotela podnětem k vyjádření, že ty dva národy zdánlivě tvoří jenom jeden stát. Další informace o Etruscích najdete v časopise Probuďte se! z 8. listopadu 1997 na stranách 24 až 27.

^ 17. odst. „Jméno Afrika dostalo území v okolí Kartága od Kartaginců. Později byly takto pojmenovány všechny známé oblasti na tomto kontinentu. Když se to území stalo římskou provincií, Římané mu toto jméno ponechali.“ (Dictionnaire de l’Antiquité — Mythologie, littérature, civilisation)

[Mapa na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŘÍM

KARTÁGO (rozvaliny)

STŘEDOZEMNÍ MOŘE

[Obrázek na straně 14]

Pozůstatky římských termálních lázní

[Obrázek na straně 15]

Fénické lodě dopravující cedry z Libanonu

[Podpisek]

Musée du Louvre, Paříž

[Obrázek na straně 15]

Skleněné přívěsky se nosily jako talismany

[Podpisek]

Musée du Louvre, Paříž

[Obrázek na straně 16]

Kartaginci kladli do hrobek smuteční masky na ochranu před zlými duchy

[Podpisek]

Musée du Louvre, Pařéž

[Obrázek na straně 16]

Vraždění dětí bylo součástí kananejského způsobu uctívání převzatého Kartaginci. Toto je pamětní deska na hrobě obětovaného dítěte

[Obrázek na straně 17]

Rozvaliny punského města dobytého Římany v roce 146 př.n.l.

[Obrázek na straně 17]

Hannibal je považován za jednoho z největších vojenských stratégů, kteří kdy žili

[Podpisek]

Alinari/Art Resource, NY