Příběhy víry z jednoho proslulého vězení

Dobrovolníci z řad svědků Jehovových na celém světě navštěvují věznice s cílem pomoci vězňům, kteří se upřímně chtějí přiblížit k Bohu. Tento biblický vzdělávací program více než 20 let úspěšně probíhá i ve federální káznici v Atlantě v Georgii v USA. Biblické studium je v tomto prostředí náročný úkol. Jako dobrovolní pracovníci přicházíme do styku s bankovními lupiči, vyděrači, vrahy, překupníky drog, podvodníky a sexuálními delikventy. Jak takovým lidem pomáháme?

 NEJDŘÍVE by vás možná zajímalo, kdy a proč svědkové Jehovovi původně přišli do tohoto vězení. Bylo to 4. července 1918. Po patnácti žulových schodech této federální věznice stoupala v doprovodu policejní eskorty skupina osmi význačných křesťanských služebníků. Podle běžného zvyku té doby měli ruce spoutané na břiše a řetězy na nohou. Tito nově příchozí byli duchovně způsobilí muži, kteří stáli v čele sdružení Mezinárodních badatelů Bible, jak byli tehdy známi svědkové Jehovovi. Nemohli tušit, že se jejich uvěznění za necelý rok prokáže jako hrubý justiční omyl. V březnu 1919 osm těchto svědků vyšlo po stejných schodech z vězení ven — bez pout a svobodní. Úřady se později rozhodly žalobu stáhnout a svědkové byli zproštěni obvinění. *

Během svého věznění v Atlantě vedli tito křesťané kursy biblického studia. Jeden z osmi zmíněných vězňů, A. H. Macmillan, později podal zprávu o tom, že zástupce velitele věznice byl sice zpočátku nepřátelský, ale nakonec se vyjádřil: „Tyto kursy, které zde [s vězni] vedete, jsou nádherné.“

Tyto produktivní kursy biblického studia vedené v téže věznici mají i dnes, po více než osmdesáti letech, na lidi trvalý vliv. Členům skupiny svědků Jehovových, kteří toto vězení navštěvují, představitelé věznice při několika příležitostech udělili zvláštní ceny a čestná uznání. O účinnosti vzdělávacího programu svědků Jehovových se také psalo v celostátním informačním bulletinu Volunteer Today, který vydává Federální výbor pro vězeňství při americkém ministerstvu spravedlnosti.

Jedním z přínosů tohoto programu biblického studia s vězni je výrazné zlepšení jejich chování. V důsledku toho byli někteří odsouzení propuštěni z vězení dříve. Skeptikové by mohli usuzovat, že právě to je hlavní důvod, proč s námi tito odsouzení studují Bibli. V několika případech to sice byla pravda, ale často máme jinou zkušenost. Jsme nadšeni, když se opakovaně dozvídáme, že naši zájemci si mnoho let po svém propuštění z vězení stále udržují dobré křesťanské chování. Uvádíme alespoň několik z mnoha zkušeností, které jsme za vysokými zdmi tohoto proslulého vězení zažili.

Vězni z řad přistěhovalců nalézají naději

Ti z nás, kdo kázali v atlantské věznici na začátku osmdesátých let 20. století, měli výsadu pomáhat mnoha vězňům z řad přistěhovalců. U některých došlo k neuvěřitelné proměně.

Raoul * zde začal jako velmi nebezpečný vězeň. On i jeho přítel byli profesionální zločinci a odpykávali si zde trest za vraždu. Podle názoru sborových starších, kteří jim pomáhali, to byli mimořádně násilničtí lidé. Raoul měl zavilé nepřátele. Jeden muž přísahal, že jej zabije, a Raoul přísahal totéž vzhledem k němu. Když Raoul zjistil, že tento člověk byl převezen do Atlanty, zděsil se. Zdálo se, že je pouze otázkou času, kdy se na dvoře, v kafeterii nebo ve vězeňském bloku tito dva dlouholetí nepřátelé setkají. Avšak Raoul, který studoval Bibli se svědky Jehovovými, výrazně změnil své myšlení, způsoby i vzhled. Když se tito dva muži nakonec na vězeňském dvoře potkali, Raoulův úhlavní nepřítel jej vůbec nepoznal! Ke krvavému střetu, který se zdál nevyhnutelný, nikdy nedošlo.

Když se Raoul rozhodl symbolizovat své zasvěcení Bohu křtem ve vodě, bylo potřeba najít vhodnou vodní nádrž. Pomoc nabídl vězeňský kaplan, který jim pro tento účel poskytl černou rakev. Ta byla naplněna  vodou až po okraj. Zdálo se však, že Raoul je na ni moc velký. Dva starší tedy museli spolupracovat na tom, aby se podařilo Raoula úplně ponořit, jak to Bible požaduje. (Lukáš 3:21, poznámka pod čarou) Dnes je Raoul na svobodě a dále slouží jako horlivý křesťan.

Úřední rozhodnutí deportovat mnoho vězňů z řad přistěhovalců vedlo k tomu, že v roce 1987 došlo ve vězení k destruktivním a divokým nepokojům, o kterých se zmiňovala média v mnoha zemích. Někteří lidé byli vzati jako rukojmí. Jen málokdo však ví o odvážných vězních-přistěhovalcích, kteří riskovali život, protože se odmítli připojit k této násilné revoltě. Byli to zájemci, kteří navštěvovali naše kursy biblického studia. Tito muži, kteří byli kdysi ochotni okamžitě bojovat na život a na smrt, zůstali neutrální — na násilí a vandalismu se vůbec nepodíleli. Bylo to výmluvné svědectví o tom, že Bible má moc přeměnit i brutální zločince v mírumilovné křesťany. (Hebrejcům 4:12)

Dosahuje odpuštění

Jiným pamětihodným případem byl James. Býval svědkem Jehovovým, ale připustil, aby duchovně zeslábl. Podlehl pokušení a dopustil se zpronevěry v bance. Byl vyloučen z křesťanského sboru a uvězněn ve federální káznici v Atlantě. Později nám řekl: „Bylo to úplně nejhorší období mého života.“

Život ve vězení byl těžký. „Trpěl jsem hroznými pocity osamělosti a zoufalství,“ vzpomíná James. Avšak uvěznění ve stísněné cele ho přimělo, aby vážně zpytoval své svědomí. Popisuje to takto: „Ve vězení mě nejvíc trápilo ne moje osobní nepohodlí, ale to, že jsem zklamal svého nebeského  Otce.“ Po několika měsících oslovil Jamese jeden spoluvězeň, který studoval Bibli s dobrovolníky z řad svědků Jehovových, a pozval ho na kurs biblického studia. James se styděl, a tak to nejdříve odmítl. Mladý muž se však nevzdal a James nakonec nedělní shromáždění navštívil.

Silný dojem na něj udělalo to, když viděl, jaký láskyplný zájem o studenty svědkové projevovali. Později na něj zapůsobilo ještě něco jiného. Vzhledem ke svým dřívějším zkušenostem byl James přesvědčen, že všichni dobrovolníci jsou za náboženské služby pro vězně dobře placeni. Ke svému překvapení však zjistil, že svědkové si neúčtovali žádné faktury a že za své služby nebrali ani žádnou hotovost. (Matouš 10:8)

James se začal na shromáždění velmi těšit. Zjistil, že bratři, kteří tato shromáždění vedou, jsou laskaví a umějí druhé povzbudit. Zvláště jeden starší na něj udělal silný dojem. „Nemohl jsem se dočkat jeho příští návštěvy,“ vzpomíná James, „protože pravdu z Božího slova dokázal předat velmi živě, a to bylo nakažlivé. Vštípil mi, že mám-li pochopit pravý smysl biblické zprávy, musím čtenou látku hluboce zkoumat. Ukázal mi, že si tyto věci musím osvojit, a co je důležitější, že musím získat Kristovu mysl.“

James nemohl uvěřit, že by mu Bůh mohl jeho chyby odpustit. Co mu pomohlo? „Boží ochota odpouštět se zrcadlila ve způsobu, jakým s námi tito věrní a obětaví muži jednali. * Jedna věc mi začala být úplně jasná — ačkoli jsem se dopustil hrozných hříchů, tento bratr nikdy nedal ani  v nejmenším najevo, že by mi Bůh nemohl moje hříchy prominout. Jehova mě nikdy neopustil. Viděl moje upřímné pokání i to, že jsem tento nerozumný a podvodný způsob jednání zavrhl, a bohatě mi požehnal.“ James byl znovu přijat do křesťanského sboru. Z vězení byl propuštěn asi před deseti lety a od té doby je stále aktivní a horlivý. Manželka a celá rodina se radují z toho, že je nyní služebním pomocníkem a nedávno přednesl svou první veřejnou přednášku.

Nalézá cestu

S Johnnym jsme se setkali začátkem devadesátých let. Jeho rodina měla určité kontakty se svědky Jehovovými, ale nikdo z členů jeho rodiny nebyl duchovně dost silný, aby Johnnymu poskytl během dospívání potřebné duchovní a morální vedení. Johnny sklouzl na zločineckou dráhu. Byl odsouzen do federálního vězeňského tábora, který byl v blízkosti atlantské káznice. Během odpykávání trestu v táboře se dozvěděl o našich kursech studia Bible a rozhodl se, že se jich bude účastnit.

Johnny zpočátku téměř neuměl číst. Velmi však toužil dozvědět se o Jehovovi a Ježíši Kristu více, a proto byl odhodlaný naučit se číst dobře. (Jan 17:3) Naše kursy v tomto směru vězňům často pomohou, a to zvláště pokud jde o chápání čteného textu a veřejné čtení. Johnny studoval s takovou vervou, že se pro některé zájemce stal příkladem toho, jak by měl upřímný badatel Bible vypadat.

Po mnoha měsících byl Johnny převezen do federálního zařízení v Talladeze v Alabamě, aby se zapojil do jednoho z místních výchovných protidrogových programů. Po svém příjezdu se ihned začal účastnit křesťanských shromáždění, která zde svědkové Jehovovi konali. Aktivně se na nich podílel až do doby, kdy byl nakonec propuštěn. Když ten šťastný den přišel, Johnny neztrácel čas a ihned se spojil se svědky ve svém rodném městečku. Byl zde vřele přijat, pokračoval ve studiu a dělá duchovní pokroky.

Johnnyho nadšení a jeho láska k biblické pravdě podnítily také jeho matku, aby se více podílela na sborových činnostech. Johnny je pro ni velkým zdrojem síly a praktické pomoci. Nedávno byl pokřtěn, čímž dal najevo své zasvěcení Jehovovi Bohu, a dále se aktivně podílí na křesťanské službě.

Bohatá žeň

Během posledních dvou desetiletí dostalo více než 40 vězňů v atlantské káznici pomoc, aby se stali pokřtěnými služebníky z řad svědků Jehovových. A každotýdenní studium Bible využilo více než 90 vězňů. Další vězni byli pokřtěni po svém propuštění z vězení nebo potom, co byli převezeni do jiné věznice.

My, kdo každý týden chodíme do tohoto proslulého vězení, abychom pomohli opravdu kajícným vězňům, jsme vděční za možnost podílet se na této jedinečné křesťanské službě. (Skutky 3:19; 2. Korinťanům 7:8–13) V ponurém prostředí hlídkových věží, strážců, elektrických vrat a ostnatého drátu jsme naplněni radostí a údivem, když sledujeme, jak vězňové ve federální káznici od základu mění svůj život a stávají se z nich čestní občané a věrní Boží ctitelé. (1. Korinťanům 6:9–11) (Zasláno.)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázky na straně 20 a 21]

‚Ubytovali jste zde některé z mých nejlepších přátel‘

V DUBNU 1983 Frederick W. Franz, který tehdy sloužil ve vedoucím sboru svědků Jehovových, přišel do americké káznice v Atlantě. Velmi si přál navštívit právě toto vězení. Když vešel do budovy, hlasitě zavolal na strážce sedícího za stolem ve vstupní hale: „Chtěl bych vám říct, že jste zde ubytovali některé z mých nejlepších přátel.“ Strážce na něj hleděl naprosto nechápavě. O čem to vlastně Frederick Franz mluvil?

O 64 let dříve byl Joseph F. Rutherford a sedm jeho spolupracovníků falešně obviněno z konspirace. Rutherford a Franz se později stali blízkými přáteli a spolupracovníky. Nyní, více než 40 let po Rutherfordově smrti, Frederick Franz, kterému bylo přes 90 let, se zájmem navštívil místo, kde byl jeho přítel před mnoha lety uvězněn. Nepochybně přemýšlel o práci, kterou uvnitř těchto zdí Rutherford a jeho spolupracovníci udělali. O jakou práci šlo?

Krátce po příchodu Rutherforda a jeho spolupracovníků jim zástupce velitele řekl: „Přidělíme vám tady nějakou práci. Co byste mohli dělat?“

„Veliteli, v životě jsem nedělal nic jiného, než kázal,“ odpověděl A. H. Macmillan, jeden z těch osmi. „Je možné dělat i zde něco takového?“

„Ne, pane. Vždyť kvůli tomu jste tady, a to vám povídám, že tu žádné kázání provádět nebudete.“

Uplynulo několik týdnů. V neděli měli všichni vězni přijít na bohoslužbu v kapli a každý, kdo chtěl, se potom mohl zúčastnit nedělní školy. Těch osm mužů se rozhodlo, že si budou dělat vlastní shromáždění ke studiu Bible a střídat se v jejich vedení. „Začali tam přicházet někteří zvědavci a chodilo jich stále více,“ řekl později bratr Rutherford. Brzy se tato malá skupina osmi lidí rozrostla na 90.

Jak vězni na toto studium Bible reagovali? Jeden vězeň řekl: „Je mi dvaasedmdesát let a musel jsem se dostat za mříže, abych slyšel pravdu. Proto jsem rád, že jsem byl do káznice poslán.“ Jiný muž poznamenal: „Brzy budu propuštěn, ale je mi líto, že musím odejít... Můžete mi říct, kde najdu lidi, jako jste vy, až odejdu?“

Noc před tím, než bylo těchto osm mužů propuštěno, dostali dojemný dopis od jednoho mladého muže, který jejich studium Bible navštěvoval. Tento muž napsal: „Chci, abyste věděli, že jste ve mně vzbudili touhu být lepším, hodnotnějším člověkem, pokud je to u trosky tak zbídačené a světem ubité, jako jsem já, vůbec možné. ... Já sám vím nejlépe, že jsem slabý, velmi slabý, ale budu se snažit a budu bojovat sám se sebou, bude-li to nutné, abych v plné míře dosáhl plodů těch semen, která jste zaseli, a mohl tak pomoci nejen sobě, ale i lidem ve svém okolí. Od člověka, jako jsem já, to zní možná divně, ale někde hluboko, velmi hluboko v srdci míním každé toto slovo upřímně.“

Dnes, po více než 80 letech, svědkové Jehovovi stále zasévají v atlantské káznici semena biblické pravdy. A nejen tam, ale dělají to také v mnoha jiných věznicích. (1. Korinťanům 3:6, 7)