Barma — „Zlatá země“

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BARMĚ

„ZLATÁ země“ se rozkládá mezi horskými pásmy, která vytvářejí přirozenou hranici s jejími asijskými sousedy. Skoro 2 000 kilometrů dlouhé pobřeží na jihozápadě této země je omýváno Bengálským zálivem a Andamanským mořem. Na západ od ní leží Bangladéš a Indie, na severu Čína a na východě Laos a Thajsko. Je jen o něco větší než Madagaskar a menší než severoamerický stát Texas. Jak se tato země jmenuje? Barma, někdy též označovaná jako Myanmar.

 Barma, kterou první usedlíci nazvali Zlatá země, má bohaté přírodní zdroje — ropu a zemní plyn, měď, cín, stříbro, wolfram a další nerosty, ale také drahé kameny, jako jsou safíry, smaragdy, rubíny a jadeity. Dalším pokladem jsou tropické deštné pralesy poskytující vzácné dřevo, například týkové, růžové a padoukové. V pralesích žije také mnoho divokých zvířat, a to opice, tygři, medvědi, buvoli indičtí a sloni. Ale skutečným pokladem Zlaté země jsou její obyvatelé.

Obyvatelé Barmy

Tradičně mírní a pokojní obyvatelé Barmy jsou zdvořilí a pohostinní. S návštěvníky jednají uctivě a důstojně. Děti běžně oslovují starší muže „strýčku“ a starší ženy „teto“.

Návštěvníci Barmy si často všímají, že starší lidé zde mají hladkou pleť. Podle místních žen jedním z důvodů mladistvé pleti je populární zlatavý kosmetický přípravek na obličej — thanaka —, který se získává ze stromu Limonia acidissima. Ženy rozdrtí kousky větví tohoto stromu na tvrdém, plochém kameni a přidají k tomu trochu vody, takže vznikne jemná pasta, kterou si v uměleckých vzorech natírají na obličej. Thanaka má nejen stahující a chladivý účinek, ale obličej také chrání před ostrým tropickým sluncem.

 Obvyklým oblečením jak žen, tak mužů v Barmě je lungi, jež se snadno vyrobí sešitím dvou konců látky, která je přibližně dva metry dlouhá, takže vznikne kruh. Žena se do tohoto kruhu postaví, omotá si lungi kolem beder jako sukni a zbytek látky si zastrčí za pas. Muž si látku naopak v pase volně sváže. Jednoduché a vzdušné lungi je pro tropy ideálním oblečením.

Při návštěvě trhu je patrné, že lidé v Barmě jsou velmi talentovaní — umí mistrně tkát hedvábí, ručně vyrábět šperky a vyřezávat dřevo. Z týku, padouku a dalších druhů dřeva se stávají poutavé postavičky lidí, tygrů, koní, buvolů a slonů. Složitými řezbami jsou ozdobeny dokonce i takové běžné věci jako stolní desky, paravány a židle. Pokud byste si však chtěli tyto věci opravdu koupit, připravte se na smlouvání.

Obyvatelé Barmy vyrábějí také nádherně zdobené lakované zboží — mísy, tácy a krabičky s víky. Na jejich zboží je jedinečné to, že na něm jsou dekorační motivy a vyřezávané vzory, které nepodléhají žádným pravidlům. Základní tvar předmětu se vytvoří ze síťoviny utkané z jemných štěpin bambusu. (Vysoce kvalitní výrobky jsou utkány z bambusu a koňských žíní.) Na tento skelet řemeslník nanese až sedm vrstev laku, který vyrobí tak, že olej ze stromu thisei, což je škumpa druhu Rhus vernicifera, smísí s jemně umletými spálenými kostmi zvířat.

Když je lak suchý, řemeslník vyryje pomocí ocelového rydla na povrch výrobku kresbu. Potom se výrobek trochu nabarví a naleští a výsledkem je nejen pěkné umělecké dílo, ale také něco užitečného pro domácnost.

Výrazný vliv náboženství

Asi 85 procent lidí v Barmě jsou buddhisté a zbytek se hlásí převážně k muslimům a křesťanům. Stejně jako ve velké části jihovýchodní  Asie i zde náboženství hraje v životě většiny lidí důležitou roli. Mnoha návštěvníkům jsou však některé náboženské zvyky cizí.

Buddhističtí mnichové například přísahají, že se nedotknou ženy. Z úcty k nim si tedy ženy dávají pozor, aby se nedostaly do jejich těsné blízkosti. Náboženské zvyky ovlivňují dokonce i jízdu autobusem. Člověka ze Západu by mohl v autobuse zarazit nápis, který hlásá: „Prosíme, neptejte se řidiče, kdy dorazíme.“ Vadí řidičům netrpěliví cestující? Ne. Buddhisté zde věří, že takové otázky znervózňují duchy, a ti by mohli způsobit zpoždění autobusu.

Dějiny Barmy

Počátky dějin Barmy jsou nejasné, ale zřejmě sem přišlo několik kmenů ze sousedních zemí. Monové tuto zemi pojmenovali Suvannabhumi, což znamená „Zlatá země“. Tibeto-barmské kmeny přišly z východní části Himálaje, a Thajci z míst, kde dnes leží jihozápadní Čína. Kvůli značně členitému terénu Barmy zůstaly tyto kmeny odděleny, takže je zde mnoho kmenových a jazykových skupin.

Začátkem 19. století sem začali z nedávno kolonizované Indie přijíždět Britové. Nejdříve se usadili v jižní části země a nakonec ji zabrali celou. V roce 1886 byla Barma připojena k Britské Indii.

Za druhé světové války se tato země stala centrem těžkých bojů. V roce 1942 byli Britové během pouhých několika měsíců vytlačeni japonskou armádou. Potom se začala stavět nechvalně známá „železnice smrti“. Tato 400 kilometrů dlouhá trať, která vedla nehostinnou džunglí a hornatým terénem, spojovala barmské město Thanbjuzajat s thajským městem Nong Pladuk. Vzhledem k nedostatku železa byla celá tato trať postavena z kolejnic, které byly demontovány ve středním Malajsku (nyní Malajsie). Malá část tohoto projektu — stavba mostu přes řeku Kwai — se později stala námětem známého filmu.

Železnici stavělo za pomoci 400 slonů více než 300 000 mužů — byli to civilisté z Indie a Barmy a váleční zajatci. Desetitisíce lidí při této práci zahynuly. Kvůli častým náletům spojeneckých bombardérů byla trať využívána jen málo a nakonec se přestala používat úplně. Později byla většina kolejnic vytrhána a použita jinde.

V roce 1945 Britové porazili Japonsko a dobyli tuto zemi zpět. Britská nadvláda však byla krátká, protože 4. ledna 1948 získala Barma nezávislost. Dne 22. června 1989 OSN přijalo nové jméno této země — Myanmar.

Země zlatých hlavních měst

Barma měla během staletí mnoho hlavních měst. Například ve středu Barmy leží Mandalaj, kterému se lidově říká Zlaté město. Je poset stovkami pagod z každého období, má 500 000 obyvatel a byl posledním hlavním městem před britskou okupací. V roce 1857 jej král Mindon poctil tím, že zde postavil pro sebe a své královny velký palác. Staré město má rozlohu čtyři kilometry čtvereční a je obehnáno osm metrů vysokou zdí, která je dole tři metry široká. Podél této zdi je vyhlouben sedmdesát metrů široký vodní příkop.

V roce 1885 Britové vypověděli krále Thiba, Mindonova nástupce, do Indie, ale paláce se nedotkli. Avšak ve druhé světové válce byl palác úplně zničen ohněm. Srdnatí obyvatelé Barmy nicméně vybudovali nejen vynikající repliku tohoto paláce, ale na původním místě postavili také majestátní dřevěné budovy, které jsou červeně a zlatě zdobené. Vše je přístupné návštěvníkům.

Dvě stě kilometrů od Mandalaje po proudu řeky leží Pugam, také jedno z bývalých hlavních měst. Bylo založeno v průběhu prvního tisíciletí našeho letopočtu, vrcholu  své nádhery dosáhlo v 11. století a potom bylo za pouhých dvě stě let opuštěno. Připomínkou jeho zašlé slávy jsou stovky polorozpadlých chrámů a pagod rozesetých mezi několika malými vesničkami.

Dnešní hlavní město Rangún (oficiálně je od roku 1989 známé jako Yangon) je rušné, více než třímilionové město, plné troubících aut, autobusů a taxíků bez postranních skel. Mnoho starých budov lemujících široké, tříproudové třídy Rangúnu sice připomíná doby britské kolonizace, ale panoráma města je nyní tvořeno i moderními mnohopodlažními hotely a kancelářskými budovami.

Součástí panoramatu je i 98metrová pozlacená věž pagody Shwe Dagon, která je 2 500 let stará a dokládá bohatství a architektonického génia minulých dob. Tato věž je údajně posázena asi 7 000 diamanty a dalšími drahokamy. Na špičce má jeden 76karátový diamant. Jako mnoho starobylých budov v Barmě byla i pagoda Shwe Dagon těžce poškozena zemětřeseními a válkami, ale z velké části byla znovu postavena.

Někteří lidé však tvrdí, že skutečným středem Rangúnu je pozlacená pagoda Sule. Tato dva tisíce let stará pagoda měří 46 metrů, a v místě, kde se protínají čtyři největší ulice města, vytváří rozlehlou, zlatou refýž. Pagoda je obklopena prstencem obchodů.

Duchovní zlato

Z Indie přijeli v roce 1914 do Rangúnu dva mezinárodní badatelé Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým), aby hledali lidi, kteří si cení toho nejkvalitnějšího zlata, totiž zlata duchovního. V letech 1928 a 1930 sem přijelo více misionářů a do roku 1939 zde byly založeny tři sbory, ve kterých bylo celkem 28 svědků. Na dílo v Barmě dohlížela až do roku 1938 indická odbočka v Bombaji. Pak se o dílo v této zemi starala až do roku 1940 australská odbočka. Po druhé světové válce byla v roce 1947 otevřena v Rangúnu první barmská odbočka.

Tato odbočka byla v lednu 1978 přestěhována do ulice Inya Road. Třípodlažní budově ústředí se říká Barmský dům betel. Rodina betel má 52 členů, kteří se velmi namáhají, aby uspokojili duchovní potřeby asi 3 000 aktivních svědků žijících v této zemi. Hlavní náplní práce této odbočky je překládání literatury do mnoha barmských kmenových jazyků. Tvrdá práce svědků Jehovových přispívá dalším ‚zlatým valounem‘ k velkému bohatství této Zlaté země.

[Mapa na straně 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

BANGLADÉŠ

INDIE

ČÍNA

BARMA

Mandalaj

Pugam

RANGÚN

LAOS

THAJSKO

BENGÁLSKÝ ZÁLIV

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázky na straně 17]

Shora: Muži i ženy nosí lungi; mladý buddhistický mnich; ženy, které mají na obličeji „thanaka“

[Obrázek na straně 18]

Kázání na poli s podzemnicí olejnou

[Obrázek na straně 18]

Na místních trzích se prodávají dřevořezby

[Podpisek]

chaang.com

[Obrázek na straně 18]

Vyřezávání vzoru do povrchu lakované stolní desky

[Obrázek na straně 18]

Krásně zdobená lakovaná mísa

[Podpisek]

chaang.com

[Obrázek na straně 20]

Barmská odbočka svědků Jehovových

[Podpisek obrázku na straně 16]

© Jean Leo Dugast/Panos