Kolportéři — Kráčející knihkupectví

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FRANCII

PŘED několika lety bylo ve stínu ledovce Jandri, v lyžařské oblasti Deux-Alpes v jihovýchodní Francii, otevřeno malé „muzeum“. Jednou z vystavených ledových soch byla vzdána čest již zapomenuté živnosti, která se v horách kdysi provozovala — byla to socha kolportéra.

Po staletí chodili kolportéři od tržiště k tržišti a od domu k domu a nabízeli zboží, které nosili (francouzsky porter) kolem krku (francouzsky col). Většina lidí v dnešní době o nich nikdy neslyšela. Ti ostatní snad mají sklon považovat kolportéry za nějaké nevýznamné prodavače maličkostí. Ve skutečnosti však po sobě kolportéři zanechali odkaz, který dodnes ovlivňuje život milionů lidí.

Bližší pohled na kolportáž

Mnozí kolportéři zdaleka nebyli zbědovanými chudáky — byli to dobře organizovaní kupci, kteří distribuovali nejnovější zboží po rozsáhlých evropských sítích. Ne všichni však svou činnost vykonávali kvůli hmotnému zisku — někteří tímto způsobem šířili svou víru a přesvědčení. Stávalo se, že při své službě dokonce přišli o život.

Dílo kolportérů se podle všeho objevilo v průběhu pozdního středověku. Prvními kolportéry byli obyvatelé alpského půlměsíce, Pyrenejí a skotské vysočiny. Často to byli farmáři, kteří po žních nastoupili dráhu putujících obchodníků.

Jedním z těchto cestujících kupců byl i Francouz Jehan Gravier. On a jeho rodina žili v 16. století v hornaté oblasti La Grave. Zemědělská půda byla neúrodná, a právě proto Gravier zareagoval na poptávku lidí žijících v údolních městech, kteří měli zájem o takové zboží, jako je dřevo, kůže, vlna a sůl — tedy suroviny pocházející z horských oblastí. Kolportéři, jako například Gravier, toto zboží přinášeli do města, kde  je vyměňovali za galanterii, hřebeny, brýle, knihy, léky, tabák a rytiny. Nakoupené výrobky zase prodávali měšťanům nebo rolníkům žijícím daleko od obchodů. Někteří kolportéři na svých cestách urazili až 20 kilometrů denně. V době jejich nepřítomnosti se jim o pole a rodinu starali příbuzní.

Gravier však nebyl pouhým prodavačem cetek. Záznamy ukazují, že dlužil peníze jistému tiskaři jménem Benoît Rigaud. To naznačuje, že se Gravier, jako mnozí další kolportéři, zabýval prodejem knih. V té době prožívala Evropa renesanci, a obchod s knihami jen kvetl. V 16. století bylo v Evropě vyrobeno 140 až 200 milionů knih, z toho čtvrtina byla vydána ve Francii. Město Lyon, ekonomické centrum této země, které leží na úpatí Alp, bylo také střediskem evropské nakladatelské činnosti a předním vydavatelem knih ve Francii. Gravier měl tedy pro svou živnost vynikající podporu. Zatímco ale muži jako Gravier prodávali knihy kvůli zisku, objevili se jiní kolportéři, kteří rozšiřovali knihy čistě z náboženských důvodů.

‚Pašeráci víry‘

S nástupem tiskařského lisu začali lidé dychtivě číst náboženské knihy, brožury a traktáty. Bible byla vytištěna nejprve v latině a potom i v běžně používaných jazycích. V Německu byly vytištěny miliony exemplářů, které se i díky kolportérům rychle rozšířily mezi venkovany. Ne všem však byla tato činnost po chuti.

V roce 1525 francouzský parlament zapověděl překládání Bible do francouzštiny a rok nato zakázal i vlastnit Bibli v místních jazycích. Navzdory tomu tiskařské lisy chrlily Bible po tisících. Mnoho výtisků bylo pašováno do všech koutů Francie, a to díky odhodlaným kolportérům. Jedním z těchto odvážlivců byl i mladý muž jménem Pierre Chapot. V roce 1546 byl zatčen a usmrcen.

V roce 1551 katolická Francie nakonec přijala tvrdá opatření a zakázala kolportérům prodej knih, protože „tajně“ nosili knihy „pocházející z Ženevy“ neboli od protestantů. Příliv tištěných Biblí se však již nepodařilo zastavit. Bible proudily do Francie všemožnými způsoby. Díky svým malým rozměrům mohly být ukrývány ve vinných sudech s dvojitým dnem, v sudech s kaštany nebo v podpalubí. Odvážný muž jménem Denis Le Vair byl zatčen, když přepravoval plný sud Biblí. Také on byl popraven. Jeden tehdy žijící katolík, který byl vůči kolportérům nepřátelský, uznal, že právě díky těmto lidem  „byla zakrátko celá Francie zaplavena Novým zákonem ve francouzštině“.

Během 16. století tito ‚pašeráci víry‘, jak je nazval jeden spisovatel, žili v neustálém nebezpečí. Mnoho kolportérů bylo zatčeno, posláno do vězení či na galeje, vypovězeno nebo mučeno. Někteří byli i se svými knihami upáleni. Ačkoli se historie jmenovitě zmiňuje jen o hrstce z nich, vděčnost za to, že většina protestantských domácností mohla získat Bibli, patří celému zástupu těchto odvážných lidí.

Chodící knihovny

V 17. století katolická církev dále bránila prostým lidem v přístupu k Bibli. Místo ní věřící dostávali knihy hodin a knihy o životě svatých, což byla opravdu ubohá náhražka! * Naproti tomu jansenité, katolíci s „kacířskými“ názory, se čtení Svatého Písma zastávali. Kolportéři se tedy podíleli na rozšiřování jansenitského překladu Řeckých písem („Nového zákona“), který nedlouho předtím dokončil Le Maistre de Sacy.

Tou dobou se v tlumocích kolportérů začal objevovat nový, nenákladný druh literatury. Pomocí těchto nových knih se mnozí obyvatelé Francie učili číst, vzdělávali se a bavili, a to až do 19. století, kdy tato díla vymizela. Francouzi tyto spisy nazývali bibliothèque bleue neboli modrá knihovna, podle barvy jejich vazby. V Anglii se jim říkalo chapbooks a ve Španělsku pliégos de cordel. Tyto knihy obsahovaly pověsti o středověkých rytířích, lidovou tvorbu, příběhy ze života svatých a podobně. Můžeme si představit, jak dychtivě byl kolportér očekáván, ať už přicházel v létě  z Pyrenejí nebo v zimě z Dauphinéských Alp.

Je zajímavé, že kolportéři sloužili potřebám jak lidí vzdělaných, tak i nevzdělaných. O rolnících žijících v Guyenne, oblasti jihozápadní Francie, se v jedné studii z 18. století říká: „Za dlouhých zimních večerů se sejde celá domácnost, a [rolník] půl hodiny čte příběhy svatých nebo kapitolu z Bible. ... Když není nic jiného, čtou ... modrou knihovnu a podobné nesmysly, které na venkov každoročně přinášejí kolportéři.“ Bible však byla velmi oblíbená a její výtisky se objevovaly i na těch nejprostších statcích.

Organizované sítě

Sítě kolportérů vznikaly ve francouzských a italských Alpách, v Pyrenejích a v Normandii na severozápadě Francie. Jen samotní kolportéři z Dauphinéských Alp ovládali čtvrtinu knižního trhu v jižní Evropě. „Prodej knih ve Španělsku a Portugalsku, stejně jako v mnoha italských městech, je v rukou Francouzů z jediné vesnice v Dauphinéských Alpách,“ prohlásil jistý knihkupec žijící tehdy v Ženevě.

Úspěch kolportérů nebyl způsoben jen tím, že to byli „aktivní, pracovití a velmi střídmí lidé“. Byl také výsledkem jejich vztahu k členům rodiny, vesnici a náboženství. Často to byli protestanté, kteří udržovali kontakt s těmi, kdo během pronásledování odešli do exilu. Příbuzní, krajané a spoluvěřící tedy tvořili výkonnou síť, která protkávala Evropu. Například síť Gravierovy rodiny pokrývala Francii, Španělsko a Itálii. Některé sítě dokonce zasahovaly až do Persie a na americký kontinent.

Kolportéři znovu na scéně

Průmyslová revoluce v 19. století zasadila rodinným kolportérským podnikům, které fungovaly po celé generace, smrtelnou ránu. Začaly ale vznikat biblické společnosti, což přispělo k rozšiřování Biblí v nevídaném rozsahu. Katolická církev však proti rozšiřování Biblí stále bojovala. Dokonce ještě na konci 19. století byli kolportéři napadáni a soudně stíháni. Přesto v letech 1804 až 1909 rozšířili jen v samotné Francii šest milionů výtisků celé Bible nebo jejích částí.

Biblické vzdělávací dílo pro širokou veřejnost však zdaleka neskončilo. V roce 1881 časopis Sionská Strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy (vydaný ve Spojených státech) uveřejnil výzvu, aby se křesťané ujali práce evangelistů. Co mělo být jejich cílem? „Jde o to, aby se pravda šířila tím, že přivedeme lidi ke čtení.“ Roku 1885 již sloužilo přibližně 300 evangelistů, kteří na tuto výzvu reagovali. Někteří z nich cestovali široko daleko do zemí jako Barbados, Barma, Finsko, Guatemala, Honduras a Salvador. Než vypukla první světová válka, rozšířili tito evangelisté biblické poznání do Anglie, Číny, Francie, Kostariky, Německa, Norska, na Nový Zéland, do Polska, Švédska a Švýcarska.

Je zajímavé, že v počátečních letech byli celodobí evangelisté z řad těchto badatelů Bible (kteří jsou nyní známi jako svědkové Jehovovi) označováni jako kolportéři. Později se tento termín přestal používat, protože nevyjadřoval zcela přesně hlavní náplň jejich práce — tedy biblické vzdělávání. (Matouš 28:19, 20) Navíc nevystihoval nevýdělečnou podstatu jejich činnosti. Proto jsou dnešní celodobí služebníci z řad svědků Jehovových označováni jako průkopníci.

V minulém roce dobrovolně rozšiřovalo Bible a biblickou literaturu více než 800 000 průkopníků. Nedělají to kvůli finančnímu zisku, ale „jako z upřímnosti, ano, jako od Boha poslaní, pod Božím dohledem ... ve spojení s Kristem“. (2. Korinťanům 2:17) Dnešní průkopníci proto zdaleka nejsou jen kráčejícími knihkupectvími. Přesto jsou však prvotním kolportérům velmi vděční za příklad, který mnozí z nich poskytli — příklad horlivosti a přesvědčení.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 24 a 25]

Kolportéři přinášeli do domácností nejnovější zboží

Kolportéři byli dychtivě očekáváni

[Podpisek]

© Cliché Bibliothèque nationale de France, Paříž

[Obrázky na straně 26]

„Nový zákon“ od Le Maistre de Sacyho a jedna kniha z modré knihovny

[Podpisek]

Zcela vlevo: © Cliché Bibliothèque nationale de France, Paříž; vlevo: © B.M.V.R de Troyes/Bbl.390/foto P. Jacquinot

[Obrázek na straně 26 a 27]

Evangelisté rozšiřovali biblickou literaturu

[Obrázek na straně 26]

Dnešní celodobí evangelisté nabízejí bezplatné biblické vzdělávání