Pomáhala mi důvěra v Boha

VYPRÁVÍ RACHEL SACKSIONI-LEVEEOVÁ

KDYŽ MĚ DOZORKYNĚ PO NĚKOLIKÁTÉ UHODILA DO OBLIČEJE KVŮLI TOMU, ŽE JSEM ODMÍTLA VYRÁBĚT SOUČÁSTKY PRO NACISTICKÉ BOMBARDÉRY, DRUHÁ JÍ ŘEKLA: „MŮŽEŠ S TÍM KLIDNĚ PŘESTAT. TIHLE ‚BÍBLFORŠEŘI‘ SE PRO SVÉHO BOHA NECHAJÍ UTLOUCT K SMRTI.“

TOTO se stalo v prosinci roku 1944 v ženském pracovním táboře v Beendorffu, který ležel blízko solných dolů v severním Německu. Dovolte mi, abych vám vysvětlila, jak jsem se tam dostala a jak se mi podařilo přežít poslední měsíce druhé světové války.

Narodila jsem se roku 1908 v Amsterdamu jako druhá ze tří děvčat v židovské rodině. Před druhou světovou válkou pracovali v Amsterdamu mnozí Židé jako brusiči diamantů a jedním z nich byl i můj otec. Zemřel, když mi bylo dvanáct let, a potom se k nám přistěhoval jeho otec. Dědeček byl zbožný Žid a dohlížel na to, abychom byly vychovávány podle židovských tradic.

Pokračovala jsem v otcově dráze a naučila jsem se opracovávat diamanty. V roce 1930 jsem se provdala za jednoho svého kolegu. Měli jsme spolu dvě děti — živého a neposedného chlapečka Silvaina a roztomilou, klidnou holčičku Carry. Žel, naše manželství netrvalo dlouho. Krátce po rozvodu jsem si v roce 1938 vzala Louise Sacksioniho, který byl také brusičem diamantů. V únoru 1940 se nám narodila dcera Johanna.

Louis měl sice také židovský původ, ale svým náboženstvím se neřídil. Neslavili jsme již tedy židovské svátky, které mi v dětství připadaly tak kouzelné. Chyběly mi, ale ve svém srdci jsem stále věřila v Boha.

Změna náboženství

V roce 1940 začali Němci okupovat Nizozemsko. Začátkem toho roku se u našich dveří zastavila jedna žena a mluvila se mnou o Bibli. Ačkoli jsem příliš nerozuměla tomu, co říkala, pokaždé, když přišla, jsem od ní přijala literaturu. Nečetla jsem ji však, protože jsem nechtěla mít nic společného s Ježíšem. Učili mě totiž, že to byl Žid, který se stal odpadlíkem.

Jednoho dne přišel k mým dveřím nějaký muž. Položila jsem mu několik otázek, jako například: „Proč Bůh nestvořil jiné lidi potom, co  Adam a Eva zhřešili? Proč je kolem tolik utrpení? Proč lidé jeden druhého nenávidí a vedou války?“ Ujistil mě, že budu-li mít trpělivost, všechny tyto otázky mi pomocí Bible zodpoví. A tak jsme si domluvili biblické studium.

Stále jsem se však vzpírala myšlence, že Ježíš byl Mesiáš. V souvislosti s touto věcí jsem se modlila, a když jsem krátce nato začala číst biblická proroctví o Mesiášovi, viděla jsem je v jiném světle. (Žalm 22:7, 8, 18; Izajáš 53:1–12) Díky Jehovovi jsem pochopila, že se tato proroctví splnila na Ježíšovi. To, co jsem poznávala, mého manžela nezajímalo, ale nevadilo mu, že jsem se stala svědkem Jehovovým.

Skrývám se, ale přesto kážu

Německá okupace Nizozemska pro mě byla nebezpečnou dobou. Nejenže jsem byla Židovka — a Němci posílali Židy do koncentračních táborů —, ale patřila jsem také ke svědkům Jehovovým, k náboženské organizaci, kterou se nacisté snažili zničit. Přesto jsem byla aktivní a trávila jsem průměrně 60 hodin měsíčně tím, že jsem lidem vyprávěla o své nové křesťanské naději. (Matouš 24:14)

Jednoho prosincového večera roku 1942 se manžel nevrátil z práce domů. Ukázalo se, že byl se svými kolegy v práci zatčen. Od té doby jsem ho už nikdy neviděla. Moji spoluvěřící mi doporučili, abych se s dětmi někam ukryla. Měla jsem možnost bydlet u jedné křesťanské sestry na druhém konci Amsterdamu. Bylo však velmi nebezpečné, kdybychom bydleli všichni čtyři na stejné adrese, a proto jsem musela své děti nechat u jiných lidí.

Často jsem unikla jen o vlásek. Jednou večer jsme s jedním svědkem jeli na kolech do nového úkrytu. Jeho kolo však mělo porouchané světlo, a proto nás zastavili dva holandští policisté. Když mi posvítili baterkou do obličeje, poznali, že jsem Židovka. Naštěstí jenom řekli: „Rychle pokračujte, ale pěšky.“

Zatčení a uvěznění

Jednoho květnového rána roku 1944, když jsem se právě chystala jít do služby, jsem byla zatčena. Ne proto, že jsem svědek, ale proto, že jsem Židovka. Odvezli mě do vězení v Amsterdamu, kde jsem strávila deset dnů. Potom jsem byla spolu s dalšími Židy vlakem převezena do internačního tábora ve Westerborku v severovýchodní části Nizozemska. Odtud byli Židé odváženi do Německa.

Ve Westerborku jsem se setkala se švagrem a jeho synem, kteří byli také zatčeni. Mezi Židy jsem byla jediný svědek Jehovův a stále jsem se k Jehovovi modlila, aby mi pomáhal. Za dva dny mě, švagra i jeho syna posadili do nákladního vlaku a měli jsme odjet buď do Osvětimi nebo do Sobiboru, což byly vyhlazovací tábory v Polsku. Náhle se ozvalo mé jméno a měla jsem přestoupit do jiného vlaku — byl to normální osobní vlak.

Jeli v něm moji bývalí spolupracovníci, kteří se zabývali opracováváním diamantů. Asi sto těchto řemeslníků bylo transportováno do Bergen-Belsenu v severní části Německa. Později jsem se dozvěděla, že mi moje řemeslo zachránilo život, protože Židé, kteří se dostali do Osvětimi a Sobiboru, většinou šli přímo do plynových komor.  Tak to bylo i v případě manžela, mých dvou dětí a dalších příbuzných. V tu dobu jsem však nevěděla, co s nimi je.

V Bergen-Belsenu jsme byli my, brusiči diamantů, ubytováni ve zvláštních barácích. Kvůli jemné práci, kterou jsme dělali, bylo třeba naše ruce chránit, a proto se od nás žádná jiná práce nepožadovala. Byla jsem v této skupině jediný svědek Jehovův a odvážně jsem s ostatními mluvila o své nové víře. Dívali se však na mě jako na odpadlíka — stejně jako se na apoštola Pavla dívali Židé v prvním století.

Neměla jsem Bibli a toužila jsem po duchovním pokrmu. Jeden židovský lékař v táboře Bibli měl a dal mi ji výměnou za několik kusů chleba a másla. S takzvanou ‚diamantovou skupinou‘ jsem v Bergen-Belsenu strávila sedm měsíců. Jednali s námi poměrně dobře, což u ostatních židovských vězňů vyvolávalo nevraživost. Nakonec již nebyly žádné diamanty, které bychom mohli opracovávat. Takže 5. prosince 1944 bylo asi sedmdesát Židovek z této skupiny odvezeno do ženského pracovního tábora v Beendorffu.

Odmítám vyrábět zbraně

V dolech blízko tábora, asi čtyři sta metrů pod zemí, pracovaly vězeňkyně na výrobě součástek pro bombardéry. Když jsem odmítla tuto práci dělat, dostala jsem několik tvrdých ran. (Izajáš 2:4) Dozorkyně nevrle řekla, abych se příští den připravila na práci lépe.

Následující ráno jsem nešla na nástup a zůstala jsem v baráku. Byla jsem si jista, že mě určitě zastřelí, a tak jsem se modlila k Jehovovi, aby mě za mou víru odměnil. Stále jsem si opakovala biblický žalm: „V Boha jsem vložil svou důvěru. Nebudu se bát. Co mi může udělat pozemský člověk?“ (Žalm 56:11)

Baráky byly prohledány a byla jsem vyvedena ven. Tam mě jedna dozorkyně několikrát udeřila a zeptala se: „Kdo vám nedovoluje pracovat?“ Pokaždé jsem řekla, že Bůh. Tehdy jí druhá dozorkyně řekla: „Můžeš s tím klidně přestat. Tihle ‚bíblforšeři‘ * se pro svého Boha nechají utlouct k smrti.“ Její slova mě nesmírně povzbudila.

Za trest jsem šla mýt záchody, což byla z mého pohledu ta nejšpinavější práce, ale neměla jsem zábrany ji dělat. Byla jsem ráda, že jsem dostala takový úkol, protože jsem to mohla dělat s čistým svědomím. Jednou dopoledne šel kolem velitel tábora, kterého se všichni báli. Postavil se přede mne a řekl: „Tak ty jsi ta Židovka, co nechce pracovat?“

„Vždyť vidíte, že pracuji,“ odpověděla jsem.

„Ty ale nechceš podporovat válečné úsilí, že?“

„Ne, Bůh to nechce,“ řekla jsem.

„Ale ani ty sama se přece nechceš podílet na zabíjení, nebo ano?“

Vysvětlila jsem mu, že podílet se na výrobě zbraní by bylo proti mému křesťanskému svědomí.

 Vzal moje koště a řekl: „Ale i s tímhle tě přece můžu zabít.“

„Určitě, jenomže koště není vyrobeno k tomuto účelu, ale zbraně ano,“ odpověděla jsem.

Mluvili jsme o tom, že Ježíš byl Žid a že já jsem se i přes svůj židovský původ stala svědkem Jehovovým. Když odešel pryč, obklopily mě spoluvězeňkyně a divily se, že jsem s velitelem tábora dokázala hovořit tak klidně. Řekla jsem jim, že to není věc odvahy, ale že jsem to dokázala, protože Bůh mi k tomu dal sílu.

Jak jsem přežila konec války

Když se 10. dubna 1945 dostala spojenecká vojska až k Beendorffu, musely jsme stát na nádvoří skoro celý den. Potom bylo asi sto padesát žen natěsnáno bez jídla a vody do nákladních vlaků. Vlaky neměly žádný konkrétní cíl a celé dny jsme jezdily sem a tam mezi frontovými liniemi. Aby bylo ve vagonu více místa, některé ženy uškrtily své spoluvězeňkyně, a to mělo za následek, že se mnoho žen nervově zhroutilo. Vydržela jsem to díky tomu, že jsem se spoléhala na Jehovovu péči.

Jednoho dne náš vlak zastavil blízko mužského tábora a dovolili nám vystoupit. Několik žen dostalo vědro, aby z tábora přinesly vodu. Když jsem se dostala k vodovodnímu kohoutku, nejdříve jsem se zhluboka napila a teprve potom jsem naplnila své vědro. Při návratu se na mě ženy vrhly jako divoká zvířata a tím všechnu vodu z kbelíku rozlily. Esesáci (příslušníci Hitlerovy elitní stráže), kteří tam stáli, se tomu jen smáli. Za jedenáct dnů jsme dorazily do Eidelstedtu, což byl tábor na předměstí Hamburku. V důsledku té hrozné cesty zemřela asi polovina žen z naší skupiny.

V Eidelstedtu jsem jednou četla pasáže z Bible několika ženám. Náhle se v okně objevil velitel tábora. Opravdu jsme se vyděsily, protože v táboře patřila Bible k zakázaným knihám. Velitel vešel dovnitř, vzal Bibli a řekl: „Tak tohle je Bible, jo?“ K mé velké úlevě mi ji vrátil zpět se slovy: „Jestliže některá z žen zemře, tak z toho musíte nahlas něco přečíst.“

Setkání se spoluvěřícími

Po našem osvobození, k němuž došlo o dva týdny později, jsme se přes Červený kříž dostaly do školy nedaleko Malmö ve Švédsku. Zde jsme byly nějakou dobu v karanténě. Zeptala jsem se těch, kdo se o nás starali, zda by mohli místním svědkům Jehovovým  dát vědět, že jsem v útulku pro uprchlíky. Po několika dnech volala mé jméno jedna žena. Když jsem jí řekla, že jsem svědek, začala vzlykat. I ona byla svědek. Když se zklidnila, řekla mi, že svědkové ve Švédsku se stále modlili za své křesťanské bratry a sestry v nacistických koncentračních táborech.

Od té doby za mnou tato sestra denně chodila s kávou a nějakou sladkostí. Z tohoto útulku jsem byla převezena do jednoho místa blízko Göteborgu. Zdejší svědkové pro mě zorganizovali pečlivě připravené odpolední setkání. Nerozuměla jsem jim sice, ale těšilo mě, že jsem znovu mezi svými bratry a sestrami.

V Göteborgu jsem dostala dopis od jednoho svědka v Amsterdamu. Psal, že moje děti Silvain i Carry a všichni mí příbuzní byli zatčeni a již se nevrátili. Přežila pouze moje dcera Johanna a má nejmladší sestra. Nedávno jsem viděla jméno svého syna a dcery v seznamu Židů, kteří byli v Osvětimi a v Sobiboru posláni do plynu.

Poválečná činnost

V Amsterdamu jsem se setkala s Johannou, které bylo tehdy pět let, a okamžitě jsem opět začala se službou. Někdy jsem potkávala lidi, kteří byli členy Holandského národně socialistického hnutí (NSB), politické strany, která kolaborovala s Němci. Tito lidé napomáhali při zmasakrování skoro celé mé rodiny. Abych jim mohla předat dobrou zprávu o Božím Království, musela jsem překonat své negativní pocity vůči nim. Stále jsem měla na mysli to, že Jehova vidí do srdce lidí a rozhodně je to on, kdo je bude soudit, a ne já. Byla jsem za to bohatě odměněna.

Začala jsem studovat Bibli se ženou, jejíž manžel byl ve vězení kvůli kolaboraci s nacisty. Když jsem kráčela po schodech do jejich domu, slyšela jsem, jak sousedé říkají: „Podívejte! Ta Židovka jde zase na návštěvu k těm lidem z NSB.“ I navzdory silnému odporu svého uvězněného antisemitsky zaměřeného manžela se tato žena i její tři dcery staly svědky Jehovovými.

K mé radosti i moje dcera Johanna později zasvětila svůj život Jehovovi. Přestěhovaly jsme se na místo, kde bylo více potřeba hlasatelů Království. Měly jsme velké duchovní požehnání. Nyní žiji v malém městě na jihu Nizozemska, kde společně se sborem chodím do kazatelské služby tak často, jak jen mohu. Když se ohlížím zpět, mohu říci jediné — nikdy jsem neměla pocit, že by mě Jehova opustil. Vždy, i v těch nejhorších dobách, jsem cítila, že Jehova a jeho milovaný Syn Ježíš jsou se mnou.

Během války jsem ztratila manžela, dvě děti a mnoho dalších členů rodiny. Mám však naději, že je brzy opět uvidím v Božím novém světě. Když jsem sama a vzpomínám na to, co jsem prožila, s radostí i vděčností se připojuji ke slovům žalmisty: „Anděl Jehovy táboří kolem těch, kdo se ho bojí, a vyprošťuje je.“ (Žalm 34:7)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

Z tábora ve Westerborku byli Židé převezeni do Německa

[Podpisek]

Herinneringscentrum kamp Westerbork

[Obrázek na straně 21]

Se svými dětmi Carry a Silvainem, kteří zahynuli při holocaustu

[Obrázek na straně 22]

Během karantény ve Švédsku

[Obrázek na straně 22]

Dočasná průkazka pro mou repatriaci

[Obrázek na straně 23]

S dcerou Johannou dnes