Den, kdy se zřítila newyorská „Dvojčata“

UDÁLOSTI, k nimž došlo 11. září 2001 v New Yorku, Washingtonu a Pensylvánii, se nesmazatelně vryly do mysli milionů, možná miliard lidí na světě. Kde jste právě byli, když jste viděli nebo slyšeli zprávy o útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu?

Toto neuvěřitelně rychlé zničení a obrovské majetkové škody, a co je mnohem důležitější, ztráta tolika životů, je pro lidi impulsem k tomu, aby se zastavili a přemýšleli.

Co nám to ukázalo o tom, jaké máme v životě priority a cíle? Jak se při těchto tragických událostech dostaly do popředí některé lepší stránky lidské povahy — obětavost, soucit, vytrvalost a nesobeckost? Na tuto druhou otázku se bude snažit odpovědět tento i následující článek.

Vyprávění těch, kdo přežili

Ihned potom, co v New Yorku došlo k této katastrofě, byla uzavřena podzemní dráha, takže davy lidí musely opustit dolní část Manhattanu pěšky a mnozí z nich přešli přes Brooklynský a Manhattanský most. Odtud mohli jasně vidět kancelářské a tiskárenské budovy světového ústředí svědků Jehovových. Někteří z těch, kdo prchali před touto katastrofou, zamířili právě k těmto budovám.

Mezi prvními byla Alisha (vpravo), jejíž matka je svědek Jehovův. Alisha měla na sobě vrstvu prachu a popela. * Vyprávěla: „Už cestou do práce jsem z vlaku viděla, že ze Světového obchodního centra se kouří. Když jsem přišla na místo katastrofy, bylo všude na zemi sklo a cítila jsem žár. Lidé utíkali všemi směry a policie se snažila tuto oblast evakuovat. Vypadalo to jako na bojišti.

Utíkala jsem se schovat do nejbližší budovy. Potom jsem slyšela výbuch, když do jižní věže narazilo druhé letadlo. Nelze to ani popsat, všude byl černý kouř.  Bylo nám řečeno, že máme tuto nebezpečnou zónu opustit. Dostala jsem se na trajekt, který jezdí přes řeku East River do Brooklynu. Když jsem byla na druhé straně, zvedla jsem hlavu a uviděla jsem nápis ‚WATCHTOWER‘. Bylo to ústředí toho náboženství, které vyznává moje matka. Okamžitě jsem zamířila ke kancelářské budově. Věděla jsem, že tady budu v těch nejlepších rukou. Mohla jsem se zde umýt a zavolat rodičům.“

Wendell (vpravo) dělal vrátného v hotelu Marriott, který stál mezi oběma věžemi. Vyprávěl: „Když došlo k prvnímu výbuchu, měl jsem službu ve vestibulu. Viděl jsem, jak všude kolem padají trosky. Podíval jsem se přes ulici a tam na zemi ležel v plamenech nějaký muž. Strhl jsem sako a košili, běžel k němu a snažil jsem se plameny uhasit. Nějaký kolemjdoucí mi s tím pomohl. Tomu muži shořelo všechno, co měl na sobě, kromě ponožek a bot. Potom přišli hasiči a vzali ho na pohotovost.

Krátce nato volal Bryant Gumbel z televizního zpravodajství CBS a požádal mě, abych jako očitý svědek vyprávěl o tom, co se stalo. V televizi to slyšeli i členové mé rodiny na Panenských ostrovech, a díky tomu věděli, že jsem naživu.“

Donald — statný, 195 centimetrů vysoký muž  zaměstnaný v budově Světového finančního centra — byl ve 31. patře této budovy a díval se přímo na „Dvojčata“ a hotel Marriott. Řekl o tom: „Byl jsem ohromen a zděšen tím, co jsem viděl. Z oken severní věže padali a skákali lidé. Propadl jsem panice a utíkal co nejrychleji ven z budovy, kde jsem pracoval.“

Další příběh se týká jedné šedesátileté matky a jejích dvou dcer, kterým je kolem čtyřiceti let. Dcery Ruth a Joni byly se svou matkou jménem Janice ubytovány v hotelu blízko „Dvojčat“. Ruth, která je zdravotní sestrou, o tom vypráví: „Byla jsem ve sprše. Najednou na mě začala maminka a sestra křičet, abych šla okamžitě ze sprchy ven. Bydlely jsme v 16. patře, takže jsme viděly za oknem padat trosky. Matka dokonce viděla, jak přes sousední střechu letí lidské tělo, jako by bylo odněkud vymrštěno.

Rychle jsem se oblékla a zamířily jsme po schodech dolů. Byla tam spousta křiku. Vyběhly jsme na ulici. Slyšely jsme výbuchy a viděly záblesky ohně. Dostaly jsme pokyn, abychom utíkaly na jih k Battery Park, kde je přístaviště trajektů společnosti Staten Island Ferry. Matka, která má chronické astma, se nám cestou někde ztratila. Jak bude snášet ten kouř, popel a prach? Asi půl hodiny jsme ji hledaly, ale neúspěšně. Zpočátku jsme si však nedělaly velké starosti, protože je velmi schopná a duchapřítomná.

Nakonec jsme dostaly pokyn, že máme přejít přes Brooklynský most na druhou stranu. Představte si, jakou úlevu jsme cítily, když jsme na druhé straně mostu uviděly velký nápis ‚WATCHTOWER‘. Věděly jsme, že jsme v bezpečí.

Přijali nás tam a ubytovali nás. Dostaly jsme také nějaké oblečení, protože jsme neměly prakticky nic. Ale co matka? Celou noc jsme ji marně hledaly po nemocnicích. Následující den, asi v půl dvanácté dopoledne, jsme dostaly zprávu. Matka byla dole v hale. Co se s ní dělo?“

Ať ve vyprávění pokračuje Janice sama: „Když jsme vyběhly z hotelu, dělala jsem si starosti kvůli jedné starší přítelkyni, která nebyla schopna opustit budovu s námi. Chtěla jsem se vrátit a osobně ji vyvést ven. Bylo to však příliš nebezpečné. V tom zmatku se mi dcery ztratily. Nedělala jsem si však o ně velké starosti, protože umí zachovat rozvahu a Ruth je zdravotní sestra.

Všude, kam jsem se podívala, lidé potřebovali pomoc — zvláště děti. Pomáhala jsem, jak jsem jen mohla. Šla jsem na místo lékařské první pomoci, kde byli zranění lidé rozdělováni a ošetřováni podle závažnosti úrazu. Pomáhala jsem tam policistům a hasičům tím, že jsem jim umývala ruce a obličej, protože na sobě měli povlak  sazí a prachu. Byla jsem tam až do tří hodin ráno příštího dne. Potom jsem posledním nočním trajektem odjela na Staten Island. Myslela jsem si, že by moje dcery mohly hledat útočiště zde. Ale nenašla jsem je.

Ráno jsem se snažila vrátit prvním trajektem na Manhattan, ale nebylo to možné, protože jsem nepatřila k záchranářům. Potom jsem zahlédla jednoho policistu, kterému jsem pomáhala. Zavolala jsem na něj: ‚Johne, potřebuji se dostat zpět na Manhattan.‘ Odpověděl mi: ‚Tak pojďte se mnou.‘

Když jsem dorazila na Manhattan, zamířila jsem zpět k hotelu Marriott. Myslela jsem si, že bych své letité přítelkyni snad mohla přece jen pomoci. To jsem se ale šeredně mýlila! Hotel byl v troskách. Centrum Manhattanu bylo pusté — nikde žádná známka života. Jen vyčerpaní policisté a hasiči, v jejichž tvářích se odrážela tato tragédie.

Pomalu jsem zamířila k Brooklynskému mostu. Když jsem byla už skoro na druhé straně, zahlédla jsem známý nápis ‚WATCHTOWER‘. Snad své dcery najdu tam. A opravdu, přišly za mnou do vestibulu. To bylo slz a objetí!

Je překvapující, že přes všechen ten kouř, prach a popel jsem neměla jediný astmatický záchvat. Stále jsem se modlila, protože jsem chtěla být užitečná, a ne na obtíž.“

„Vždyť tady se nedá nikde přistát!“

Rachel, které je něco přes dvacet let, řekla redaktorovi Probuďte se!: „Šla jsem kolem našeho domovního bloku v dolním Manhattanu, když jsem nad hlavou zaslechla letadlo. Byl to takový hluk, že mě to přimělo podívat se nahoru. Nemohla jsem tomu uvěřit — bylo to ohromné dopravní letadlo, které zjevně mířilo dolů. Bylo mi divné, proč letí tak nízko a tak rychle. Vždyť tady se nedá nikde přistát! Možná, že pilot ztratil nad letadlem kontrolu. Potom jsem slyšela, jak nějaká žena křičí: ‚To letadlo narazilo do budovy!‘ Ze severní věže vyšlehla obrovská ohnivá koule. Ve věži zela veliká černá díra.

V životě jsem neviděla nic tak hrozného. Vypadalo to tak neskutečně. Stála jsem tam s otevřenými ústy. Během krátké doby narazilo další letadlo do druhé věže a nakonec se obě budovy zřítily. Zachvátila mě hysterie. Bylo to nad moje síly.“

„Když budu muset plavat, budu plavat“

Šestnáctiletá Denise právě přišla do školy. Tato škola je vedle burzovního střediska American Stock Exchange, které leží asi tři domovní bloky směrem na jih od Světového obchodního centra. „Bylo těsně po deváté hodině. Věděla jsem, že se něco stalo, ale nevěděla jsem co. Byla jsem v 11. patře naší školy a probíhala hodina dějepisu. Všichni studenti vypadali zděšeně. Učitelka nám přesto chtěla dát test. My jsme ale chtěli skončit a jít domů.

Když potom druhé letadlo narazilo do jižní věže, naše budova se otřásla. Pořád jsme však nevěděli, co se stalo. Náhle jsem z přenosného rádia, které měla učitelka, slyšela slova: ‚Dvě letadla právě narazila do „Dvojčat“.‘ Pomyslela jsem si, že je nelogické zůstávat ve škole. Je to terorismus, a další na řadě bude určitě burzovní středisko. Utíkali jsme tedy ven.

Běželi jsme směrem k Battery Park. Otočila jsem se, abych se podívala, co se stalo. Viděla jsem, jak se hroutí jižní věž. Myslela jsem si, že dojde k dominovému efektu a že všechny vysoké budovy se teď začnou jedna po druhé hroutit. Nemohla jsem popadnout dech, protože nos i krk jsem měla ucpaný popelem a prachem. Utíkala jsem k řece East River a říkala jsem si: ‚Když budu muset plavat, budu plavat.‘ Po cestě jsem se modlila k Jehovovi, aby mě zachránil.

 Nakonec jsem se dostala na trajekt do New Jersey. Mamince trvalo přes pět hodin, než mě našla, ale byla jsem alespoň v bezpečí.“

„Je tohle poslední den mého života?“

Joshua, kterému je 28 let a pochází z Princetonu v New Jersey, vedl ve 40. patře severní věže vyučovací hodinu. Vzpomíná: „Najednou jsme měli pocit, jako by vybuchla bomba. Nastaly otřesy a já jsem si pomyslel: ‚To snad ne! Vždyť to je zemětřesení.‘ Podíval jsem se ven a viděl jsem něco neuvěřitelného — kolem budovy vířil kouř a spousta úlomků. Řekl jsem třídě: ‚Všechno tady nechte a jdeme!‘

Pádili jsme dolů po schodišti, které se začalo plnit kouřem, a ze sprinklerů na stropě stříkala voda. Nenastala však žádná panika. Modlil jsem se, abychom si zvolili správné schodiště a nedostali se do přímého kontaktu s ohněm.

Když jsem běžel po schodech dolů, pomyslel jsem si: ‚Je tohle poslední den mého života?‘ Stále jsem se modlil k Jehovovi a cítil jsem zvláštní pokoj. Nikdy jsem takový druh vnitřního pokoje nezažil. Na ten okamžik nikdy nezapomenu.

Nakonec jsme se dostali z budovy ven. Policisté vybízeli lidi, aby se nezastavovali. Když jsem se podíval nahoru na věže, viděl jsem v obou budovách velké díry. Vypadalo to skutečně bizarně.

Náhle jsem zaslechl cosi podivného, co nahánělo hrůzu — zlověstné ticho, jako kdyby tisíce lidí zadržely dech. Vypadalo to, jako by se život v New Yorku zastavil. Nato se ozval křik. Jižní věž se hroutila! Hnala se k nám ohromná vlna kouře, popela a prachu. Vypadalo to jako zvláštní efekty ve filmu. Ale byla to realita. Jakmile nás tento mrak zahalil, téměř jsme nemohli dýchat.

Když jsem se dostal na Manhattanský most, otočil jsem se a viděl jsem, jak severní věž s obrovskou televizní anténou padá. Utíkal jsem přes most a modlil se, aby se mi podařilo dostat se do betelu — světového ústředí svědků Jehovových. Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný jako tehdy, když jsem toto místo zahlédl. Tam na zdi tiskárny je velký nápis, který mohou denně vidět tisíce lidí: ‚Čtěte Boží slovo, svatou Bibli, denně.‘ Pomyslel jsem si: ‚Už tam skoro jsem. Už je to jen kousek.‘

Když o těchto událostech přemýšlím, uvědomuji si, že musím mít jasné pořadí hodnot — že nejdůležitější věci v životě by měly být opravdu nejdůležitější.“

„Viděla jsem z věže skákat lidi“

Dvaadvacetiletá Jessica viděla tyto události, když vyšla ze stanice metra v centru Manhattanu. „Podívala jsem se nahoru a všude jsem viděla padat popel, trosky a různé kusy kovu. Lidé čekali u telefonních budek a čím déle to trvalo, tím byli hysteričtější. Modlila jsem se o klid. Potom došlo k dalšímu výbuchu. Z oblohy padala ocel a sklo. Slyšela jsem výkřiky: ‚To bylo další letadlo!‘

Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem něco hrozného — z horních pater, kde šlehaly plameny a stoupal kouř, skákali lidé. Mám to stále před očima — muž a žena. Chvíli stáli v okně. Potom museli skočit a padali velmi, velmi dlouho. Byl to nesnesitelný pohled.

Nakonec jsem se dostala k Brooklynskému mostu, kde jsem si zula nepohodlné boty, a utíkala jsem na brooklynskou stranu řeky. Vešla jsem do budovy Watchtower Society, kde mi bratři okamžitě pomohli, abych se uklidnila.

Ten večer jsem si doma přečetla v Probuďte se! z 22. srpna 2001 sérii článků ‚Jak zvládnout posttraumatický stres‘. Právě tyto informace jsem potřebovala.“

Obludnost katastrofy každého přiměla, aby se snažil pomoci, jak jen mohl. Toto hledisko se rozebírá v následujícím článku.

[Poznámka pod čarou]

 [Nákres a obrázek na straně 8 a 9]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

 ZNIČENO

1 SEVERNÍ VĚŽ Světové obchodní centrum 1

2 JIŽNÍ VĚŽ Světové obchodní centrum 2

3 HOTEL MARRIOTT Světové obchodní centrum 3

7 SVĚTOVÉ OBCHODNÍ CENTRUM 7

TĚŽCE POŠKOZENO

4 SVĚTOVÉ OBCHODNÍ CENTRUM 4

5 SVĚTOVÉ OBCHODNÍ CENTRUM 5

L ONE LIBERTY PLAZA

D DEUTSCHE BANK 130 Liberty St.

6 CELNÍ ÚŘAD Světové obchodní centrum 6

N S SEVERNÍ A JIŽNÍ NADCHOD

ČÁSTEČNĚ POŠKOZENO

2F SVĚTOVÉ FINANČNÍ CENTRUM 2

3F SVĚTOVÉ FINANČNÍ CENTRUM 3

W WINTER GARDEN

[Podpisky]

Ze 4. října 2001. 3D mapa dolního Manhattanu od Urban Data Solutions, Inc.

[Obrázky]

Úplně nahoře: Nejdříve se zřítila jižní věž

Nahoře: Někteří lidé hledali útočiště v budovách Watchtower Society

Vpravo: V místě katastrofy neúnavně pracovaly stovky hasičů a záchranářů

[Podpisky]

AP foto/Jerry Torrens

Andrea Booher/FEMA News Photo

[Podpisek obrázku na straně 3]

AP foto/Marty Lederhandler

[Podpisek obrázku na straně 4]

AP foto/Suzanne Plunkettová