Výprava za delfíny u protinožců

OD NAŠEHO DOPISOVATELE NA NOVÉM ZÉLANDU

 „JE TO jediný tvor, který má člověka rád nezištně,“ napsal řecký esejista Plútarchos. Koho tím myslel? Nikoho jiného než delfína, savce, který je příbuzným velryb.

Podle The World Book Encyclopedia „je mnoho vědců přesvědčeno, že delfíni, společně se psy a šimpanzi, patří mezi nejinteligentnější zvířata“. Přesto však, jak si všiml Plútarchos, delfíny za lidmi nepřitahuje jen to, že dostanou potravu. Zdá se naopak, že mnohé z nich naše společnost zkrátka těší. „I když delfín člověka nepotřebuje,“ poznamenává kniha Mysteries of the Deep (Tajemství hlubin), „je zvědavý a je docela dobře možné, že má z pozorování našich kousků stejné potěšení, jako máme my, když se díváme na jeho kousky.“ Z dvaatřiceti druhů mořských delfínů žijí čtyři druhy u Nového Zélandu. Jsou to: delfín obecný, delfín skákavý, plískavice tmavá a nejmenší delfín na světě — plískavice novozélandská. *

V malebné zátoce Bay of Islands u pobřeží Nového Zélandu se to delfíny přímo hemží. Toužíme vidět je zblízka, a tak nasedáme ve městě Russell na loď. Naše průvodkyně nám říká, že kromě delfínů skákavých a delfínů obecných možná zahlédneme i kosatku dravou nebo kulohlavce velkého, což jsou také příbuzní delfínů. Radí nám, že chceme-li delfíny najít, máme pátrat po jejich výdechové fontáně nebo hřbetní ploutvi. Poznamenává: „Někdy nás oni najdou dříve, než my najdeme je!“

Plaveme s delfíny

Netrvá to dlouho a objevují se před námi mohutné tmavé siluety delfínů skákavých, z nichž někteří měří až čtyři metry. Jejich hřbetní ploutve s lehkostí brázdí hladinu. Když kolem nás skotačí, nechávají se vézt na vlně, která vzniká při pohybu lodi. Loď zastavuje a průvodkyně a já se opatrně spouštíme do hlubokých zelených vod, kde nám volně žijící delfíni dovolují, abychom si s nimi zaplavali.

Všude kolem mě jsou hřbetní ploutve a já nevím, kam se dívat dříve. Zhluboka se nadechuji a zvědavě a také trochu bojácně pozoruji šedé siluety dole pode mnou. Jeden delfín se vynořuje z hlubin, aby si mě prohlédl, a pak se zvolna převrací naznak a ukazuje mi svoje bílé břicho. I když se delfíni od nás drží dál, zřetelně slyšíme hvízdavé zvuky, které vydávají. Pokouším se jejich dorozumívání  napodobit, ale zdá se, že jsem je příliš nezaujal, a tak se vzdalují. Potom však znovu připlouvají a krouží kolem nás.

Lov ryb a dovádění

Vracíme se zpátky na loď a následujeme delfíny do jedné chráněné zátoky. Je tady více delfínů, než dokážeme spočítat. Vyskakují z vody a všude kolem nás to jenom šplouchá. Delfíni totiž právě loví ryby. Do jejich jídelníčku patří hlavně olihně, ryby a korýši. Jsme dokonce svědky něčeho, co vypadá jako hodina rybaření. Matka zřejmě svým sonarem paralyzuje malou rybku, kterou se mládě pokouší chytit tak, že se snaží udeřit ji svým ocasem. Zdá se, že tohle mládě bude potřebovat několik dalších lekcí.

Delfíni tráví velkou část dne tím, že si společně hrají. Jeden nás zvolna míjí a pyšně ukazuje chomáč řas na hřbetní ploutvi. Naše průvodkyně nám vysvětluje, že pro delfíny jsou mořské řasy oblíbenou hračkou. Naberou si je na ploutev nebo na zobák a do omrzení si s nimi hrají. Když se jeden delfín hry nabaží, řasy se chopí jiný a pokračuje dál.

‚Zvukové obrazy‘

K tomu, aby se mohli lépe orientovat v podmořském prostředí, používají delfíni sonar — echolokační systém, který pracuje na podobných frekvencích jako ultrazvuková sonda. Delfíni vysílají tzv. cvakání, a „snímky“, které pak obdrží, jim umožňují najít potravu a jiné předměty jejich zájmu, včetně nás. Delfíni spolu navzájem komunikují pronikavými hvízdavými zvuky, jejichž nosná frekvence je desetkrát vyšší a jež jsou přenášeny čtyřiapůlkrát rychleji, než je tomu u lidské řeči. Zdá se, že se nejedná o jazyk v té podobě, jak ho známe my, ale že je to spíše vytváření ‚zvukových obrazů‘.

Je jasné, že o delfínech toho ještě mnoho nevíme. Snad jim jednou budeme plně rozumět a dozvíme se, jaký je jejich způsob uvažování a jak nás vnímají. Získali si náš obdiv a naše srdce. Nyní opouštíme tuto malebnou neobydlenou zátoku s jejími bílými písečnými plážemi a útesy zahalenými v mlze a necháváme ji delfínům. Máme nyní k těmto tvorům větší respekt a naše bázeň před jejich Stvořitelem se posílila. (Zjevení 4:11)

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 19]

Výchova mláďat

Delfíni nejsou ryby, ale savci. Delfíní mládě se tedy živí mlékem, které se vytváří v těle matky. Během tříletého období kojení matka mládě naučí, co potřebuje znát k tomu, aby přežilo. Mládě pak například bude umět používat svůj echolokační neboli sonarový systém, včetně charakteristického „podpisu“, jímž bude zakončovat každou „větu“. Matka ho také naučí, jak lovit ryby, jak si najít druha a jak komunikovat s ostatními delfíny.

Delfíní mládě se rodí ocasem napřed, přičemž v břiše matky je přeloženo napůl. Na novorozených mláďatech jsou vidět svislé rýhy, z nichž je patrné, kde byla v lůně přeložena. Mládě při sání plave a celou dobu je těsně u matky, přičemž využívá hydrodynamických účinků jejího plavání.

[Podpisek]

© Jeffrey L. Rotman/CORBIS

[Mapa na straně 19]

(Úplný, upravený text —viz publikaci)

NOVÝ ZÉLAND

Bay of Islands

[Obrázek na straně 17]

Delfín skákavý

[Podpisek]

© Jeff Rotman

[Obrázek na straně 17]

Plískavice novozélandská

[Podpisek]

Foto Zoe Battersby

[Obrázek na straně 18]

Plískavice tmavá

[Podpisek]

Mark Jones

[Obrázek na straně 18]

Delfín obecný

[Podpisek]

© R.E. Barber/Visuals Unlimited