Lidé hledající bezpečí

„Konec 20. století neukončil krveprolévání a pronásledování, kvůli kterým lidé musí prchat, aby si zachránili život. Desítky milionů lidí uvítaly nové tisíciletí v uprchlických táborech a v dalších podobných zařízeních. Bojí se totiž vrátit domů, protože by tam mohli být zabiti.“ — Bill Frelick z Americké vládní komise pro uprchlíky

JACOB měl veliké přání. Toužil po místě, kde by lidé mohli žít pokojně, kde bomby nebudou zabíjet kozy patřící jeho rodině a kde by mohl chodit do školy.

Lidé v jeho městě povídali, že takové místo skutečně existuje, ale je hodně daleko. Otec mu řekl, že trasa je velmi nebezpečná, protože někteří lidé cestou zemřeli žízní a hladem. Když se však jedna sousedka, které zabili manžela, vydala na cestu se svými dvěma dětmi, také Jacob se rozhodl, že se vydá na cestu sám.

Nevzal si žádné jídlo ani oblečení a první den jen běžel a běžel. Podél cesty do bezpečí bylo plno mrtvých těl. Následující den potkal jednu ženu ze svého města, která řekla, že se může k ní a k jejím společníkům přidat. Šli mnoho dnů a míjeli opuštěné vesnice. Jednou museli projít minovým polem, kde byl jeden člen jejich skupiny zabit. Jako potrava jim sloužily rostliny.

Po deseti dnech lidé začali umírat hladem a vyčerpáním. Potom na ně zaútočila letadla. Nakonec Jacob překročil hranici a dostal se do uprchlického tábora. Nyní chodí do školy a zvuk letadel ho již neděsí. Letadla, která nyní vídá, neshazují bomby, ale přivážejí potraviny. Stýská se mu však po jeho rodině a chtěl by se vrátit domů.

Takových „Jacobů“ jsou na světě miliony. Mnozí z nich jsou traumatizovaní válkou a trpí hladem i žízní. Jen málokterý z nich zažil normální rodinný život a mnozí se do svého domova nikdy nevrátí. Z chudých lidí na světě jsou těmi nejchudšími.

 Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky rozděluje zbídačené běžence do dvou skupin. Jako uprchlík je označen člověk, který uteče ze své země kvůli opodstatněnému strachu z pronásledování nebo násilí. Zatímco člověk, který byl donucen opustit svůj domov kvůli válce nebo podobnému závažnému nebezpečí, avšak dále žije ve své vlastní zemi, je označován jako domácí vysídlenec. *

Nikdo přesně neví, kolik uprchlíků a vysídlenců živoří v provizorních táborech nebo kolik jich při hledání bezpečí beznadějně putuje z místa na místo. Podle některých zdrojů je na světě celkem asi 40 milionů takových lidí a polovina z toho jsou děti. Kde se berou?

Problém naší doby

Problém uprchlíků dostal nový rozměr na konci první světové války. Tato válka měla za následek rozpad velkých říší a pronásledování etnických menšin. Miliony Evropanů proto hledaly v jiných zemích azyl. Kvůli druhé světové válce, která byla mnohem ničivější než ta první, utekly ze svých domovů další miliony lidí. Od roku 1945 jsou války spíše lokální záležitostí, avšak pro civilní obyvatelstvo, které se ocitlo uprostřed bojů, jsou stejně traumatizující.

„Válka vždy vedla k tomu, že se nějací lidé stali uprchlíky, avšak teprve ve dvacátém století došlo k mezinárodním konfliktům, které zasáhly [v určité zemi] celou populaci,“ vysvětluje Gil Loescher v knize Beyond Charity — International Cooperation and the Global Refugee Crisis (Více než charita — Mezinárodní spolupráce a celosvětová uprchlická krize), která vyšla v roce 1993. „Odstranění rozdílu mezi bojující a nebojující stranou mělo za následek obrovský počet uprchlíků, kteří se zoufale snažili uniknout ničivému násilí, jež postihovalo všechny bez rozdílu.“

Navíc mnohé dnešní konflikty jsou občanské války, které si vybírají strašlivou daň nejen na mužích, kteří jsou schopni výkonu vojenské služby, ale i na ženách a dětech. Některé konflikty vycházejí z hluboce zakořeněných etnických a náboženských rozdílů, a tak se zdá, že nemají konce. V jedné africké zemi, kde již osmnáct let trvá současná fáze občanské války, jsou čtyři miliony domácích vysídlenců a další statisíce lidí utekly za hranice.

Jediná možnost, jak může válkou unavené civilní obyvatelstvo uniknout násilí, je opustit domov. „Uprchlíci opouštějí svou vlast a snaží se dostat do jiné země ne kvůli tomu, že by to byla jejich volba či kvůli osobnímu pohodlí, ale proto, že je to absolutní nutnost,“ vysvětluje kniha The State of the World’s Refugees 1997–98 (Zpráva o stavu uprchlíků na světě v letech 1997–1998). Avšak získat povolení ke vstupu do jiné země nemusí být v současné době nijak snadné.

Během devadesátých let celkový počet uprchlíků na světě klesl ze 17 milionů na  14 milionů. Tento zdánlivě pozitivní trend je však zavádějící. Odhaduje se, že ve stejném desetiletí dosáhl počet domácích vysídlenců 25 až 30 milionů. Co se děje?

Získat oficiální statut uprchlíka je nyní z různých důvodů obtížnější. Státy se možná zdráhají přijmout uprchlíky, protože buď nedokážou zvládnout masivní příliv těchto lidí, nebo mají opodstatněné obavy, že velká populace uprchlíků by mohla způsobit hospodářskou a politickou nestabilitu. Vyděšení civilisté však někdy nemají ani dost energie, potravin nebo peněz, aby podnikli dlouhou cestu ke hranicím. Jedinou možností pro ně je to, aby se dostali do bezpečnější oblasti ve své zemi.

Rostoucí vlna ekonomických uprchlíků

Kromě milionů skutečných uprchlíků jsou miliony dalších zbídačených lidí, kteří chtějí zlepšit svou životní situaci jediným způsobem, jaký znají — přestěhováním se do jiné země, kde jsou životní podmínky mnohem lepší.

Dne 17. února 2001 plula kolem francouzského pobřeží stará rezavá loď. Na palubě bylo asi tisíc mužů, žen a dětí, kteří byli na moři téměř týden bez jídla. Za tuto nebezpečnou cestu každý z nich zaplatil 2 000 dolarů a ani nevěděli, do které země plují. Kapitán s posádkou zmizeli krátce potom, co loď najela na mělčinu. Vyděšení cestující byli naštěstí zachráněni a francouzská vláda slíbila, že se jejich žádostmi o azyl bude zabývat. Podobnou cestu podnikají každý rok miliony lidí.

Většina těchto ekonomických uprchlíků je ochotna snášet značné těžkosti a nejistotu. Nějak se jim podaří sehnat na tuto cestu peníze, protože kvůli chudobě, násilí, diskriminaci nebo utlačujícímu režimu — a někdy je to kombinace všech čtyř faktorů — je život v jejich domovské zemi bezvýchodný.

Ve snaze najít lepší život, mnozí zahynou. Během posledního desetiletí zmizelo nebo se utopilo asi 3 500 běženců, kteří se pokoušeli dostat z Afriky přes Gibraltarský průliv do Španělska. V roce 2000 se udusilo 58 čínských běženců ukrytých v kamionu, který je měl převézt z Belgie do Anglie. Nespočet jich na Sahaře zemře žízní, když se uprostřed pouště jejich přetížené a zchátralé auto porouchá.

Navzdory nebezpečím se řady ekonomických uprchlíků nezadržitelně rozrůstají. Do Evropy je každý rok propašováno asi půl milionu lidí a do Spojených států 300 000. V roce 1993 Populační fond OSN odhadoval, že celkový počet běženců je 100 milionů, z nichž třetina se usadila v Evropě nebo ve Spojených státech. Jejich počet od té doby nepochybně velmi vzrostl.

Mnozí z těchto běženců nikdy nenajdou bezpečí, které hledají. Jen málo jich najde bezpečné a trvalé útočiště. Velmi často se stává, že pouze vymění určité problémy za jiné. Na některé z těchto problémů a na příčiny, jež k těmto problémům vedou, se zaměříme v následujícím článku.

[Poznámka pod čarou]