Svět, kde je vítán každý

„Vzhledem k tomu, že uprchlictví je globální problém, musí i řešení být globální.“ — Gil Loescher, profesor v oboru mezinárodních vztahů

MLADÁ dvojice odešla pod rouškou tmy. Manžel se obával o jejich bezpečnost, a přestože měli malé dítě, na nic nečekal. Slyšel, že krutý diktátor té země plánuje na město vražedný útok. Po namáhavé cestě, dlouhé více než sto kilometrů, tato rodina překročila hranice a dostala se do bezpečí.

Tato prostá rodina se později stala známou po celém světě. Jméno dítěte bylo Ježíš a rodiči byli Marie a Josef. Neopustili svou zemi kvůli tomu, aby hledali hmotné bohatství. Naopak, byli v situaci, kdy šlo o život. Terčem útoku by totiž bylo jejich dítě.

Když se politická situace uklidnila, podobně jako mnoho jiných uprchlíků se i Josef s rodinou nakonec vrátil do své země. Nicméně včasný útěk zcela jistě zachránil jejich malému dítěti život. (Matouš 2:13–16) Egypt, země kam odešli, již dlouhou dobu přijímal uprchlíky jak politické, tak ekonomické. Do Egypta utekli před mnoha staletími předkové Ježíše, když byl v zemi Kanaán hladomor. (1. Mojžíšova 45:9–11)

V bezpečí, ale ne spokojeni

Biblické i novodobé příklady potvrzují, že útěk do jiné země může znamenat záchranu života. Opustit domov je však pro každou rodinu traumatizující zážitek. I skromný domov pravděpodobně znamená mnohaletou investici času a peněz. Lidé také bývají se svou zemí a s její kulturou spojeni rodinným dědictvím. Navíc si s sebou mohou vzít jen velmi málo majetku, pokud vůbec nějaký. A tak bez ohledu na to, v jakých podmínkách žili dříve, uprchlíci vždy upadnou do chudoby.

Prvotní pocit úlevy ze získaného bezpečí se může rychle vytratit, jestliže se zdá, že jediné, co jim budoucnost nabízí, je život v uprchlickém táboře. A čím déle tato situace trvá, tím je tíživější, a to zvláště v případě, kdy uprchlíci nemají možnost začlenit se mezi místní obyvatele. Stejně jako všichni ostatní lidé i utečenci touží někde ‚zapustit kořeny‘. Uprchlický tábor rozhodně není ideálním místem pro výchovu dětí. Přijde někdy doba, kdy každý bude mít místo, které bude jeho domovem?

Je řešením repatriace?

V devadesátých letech se asi devět milionů vyhnanců nakonec vrátilo do svých domovů. Pro některé z nich to byla radostná událost a nadšeně začali vracet svůj život do původních kolejí. Jiní navrátilci vnitřně rezignovali. Vrátili se pouze proto, že v azylové zemi byla jejich situace neúnosná. Problémy, s nimiž se v azylu potýkali, byly tak nesnesitelné, že se rozhodli raději vrátit domů, i když je zde nepochybně čekala nejistota.

Návrat do vlasti neboli repatriace je i za těch nejlepších okolností spojen s těžkostmi, protože to znamená podruhé ztratit úplně všechno. „Každé přesídlení je spojeno se ztrátou prostředků k životu, k nimž patří pozemek, zaměstnání, domov a hospodářské  zvířectvo,“ vysvětluje publikace The State of the World’s Refugees 1997–98 (Zpráva o stavu uprchlíků na světě v letech 1997–1998). „A každé přesídlení znamená začátek obtížného procesu obnovy.“ Jedna studie o repatriovaných uprchlících ve střední Africe uvedla, že „pro uprchlíky, kteří dostali ve vyhnanství pomoc, může být návrat náročnější než to, co prožívali ve vyhnanství“.

Daleko tísnivější je však situace milionů uprchlíků, kteří jsou nuceni vrátit se do své domovské země proti své vůli. Co je tam čeká? „Navrátilci se možná ocitnou v situaci, kdy v zemi není prakticky žádný zákon, kde dochází k organizovanému lupičství a násilným zločinům, kde demobilizovaní vojáci okrádají civilní obyvatelstvo a kde jsou lehké zbraně dostupné velké části populace,“ uvádělo se ve zprávě OSN. Je zřejmé, že v takovém nepřátelském prostředí není uspokojena ani ta základní potřeba těchto lidí — totiž jejich touha po bezpečnosti.

Svět, kde všichni budou v bezpečí

Násilnou nebo nedobrovolnou repatriací se rozhodně problémy uprchlictví nevyřeší. Musí se řešit příčiny, které k nim vedou. Paní Sadako Ogataová, bývalá představitelka Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, v roce 1999 prohlásila: „Události tohoto desetiletí — a dokonce posledního roku — ukazují naprosto jasně, že problematiku uprchlictví nelze projednávat nezávisle na otázce bezpečnosti.“

A výrazný nedostatek pocitu bezpečí má mnoho milionů lidí na celém světě. Generální tajemník OSN Kofi Annan vysvětluje: „V některých částech světa se státy zhroutily v důsledku vnitřních a lokálních konfliktů, takže obyvatelé těchto zemí přišli o účinnou ochranu. Jinde zase bezpečnost lidí ohrožují vlády, které odmítají jednat v obecném zájmu, pronásledují své odpůrce a trestají nevinné příslušníky menšinových skupin.“

Války, pronásledování a etnické násilí, tedy základní příčiny nedostatku bezpečí popisované Kofi Annanem, obvykle pramení z nenávisti, předsudků a nespravedlnosti. Vykořenit takové zlo není snadné. Znamená to tedy, že problém uprchlictví se bude nevyhnutelně zhoršovat?

Pokud by byly věci ponechány v lidských rukou, určitě by to tak dopadlo. Bůh však v Bibli slibuje, že ‚způsobí, aby války ustaly až do nejzazšího konce země‘. (Žalm 46:9) Prostřednictvím svého proroka Izajáše také popisuje dobu, kdy lidé „jistě budou stavět domy a obývat je; a jistě budou sázet vinice a jíst jejich ovoce. ... Nebudou se lopotit zbytečně ani nebudou rodit pro rozrušení; protože jsou potomstvem vytvořeným z Jehovových požehnaných a jejich potomci s nimi.“ (Izajáš 65:21–23) V takových podmínkách  problém uprchlictví zmizí. Jsou ale dosažitelné?

„Prostředky k obraně míru je třeba budovat v lidské mysli, neboť právě tam války začínají,“ uvádí se v preambuli Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu. Náš Stvořitel dobře ví, že je zapotřebí, aby lidé změnili způsob uvažování. Izajáš rovněž vysvětluje, proč bude každý člověk na zemi přebývat v bezpečí: „Nebudou nijak škodit ani působit zkázu na celé mé svaté hoře, protože země jistě bude naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře.“ (Izajáš 11:9)

Svědkové Jehovovi již zjistili, že předsudky a nenávist lze překonat poznáním Jehovy. Ve svém mezinárodním kazatelském díle se snaží poukazovat na křesťanské hodnoty, díky kterým si lidé vštěpují do mysli lásku místo nenávisti. A to platí i o těch lidech, kteří žijí v zemích rozervaných válkou. Svědkové se také snaží poskytnout uprchlíkům jakoukoli pomoc, které jsou v rozumné míře schopni.

Na druhé straně si však uvědomují, že úplné řešení problému uprchlictví leží v rukou Bohem ustanoveného Krále, Ježíše Krista. Ten určitě ví, jak snadno může nenávist a násilí zničit lidský život. Bible nás ujišťuje, že ponížené lidi bude Ježíš soudit se spravedlností. (Izajáš 11:1–5) Pod jeho nebeskou vládou se bude dít Boží vůle na zemi, stejně jako se děje v nebesích. (Matouš 6:9, 10) Až ten den přijde, nikdo se již nestane uprchlíkem. A každý bude mít místo, které bude jeho domovem.

[Rámeček na straně 12]

Co je zapotřebí k řešení problému uprchlictví?

„Uspokojit potřeby vysídlených lidí na celém světě — jak uprchlíků, tak domácích vysídlenců — obnáší daleko víc než jen zajistit jim krátkodobou bezpečnost a pomoc. Znamená to především zaměřit se na pronásledování, násilí a konflikty, které k vysídlování vedou. Znamená to uznávat lidská práva všech lidí, zajistit ženám a dětem pokoj, bezpečí a osobní důstojnost, aniž by musely utíkat ze svého domova.“ (The State of the World’s Refugees 2000)

[Rámeček a obrázky na straně 13]

Jak tento problém vyřeší Boží Království?

„I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost. Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky. Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku.“ (Izajáš 32:16–18, Ekumenický překlad)