Zebra — Nespoutaný obyvatel Afriky

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AFRICE

PO AFRICKÝCH travnatých pláních se volně prohánějí tisíce zeber. Jejich pruhované boky se vlní a také jejich šíje s hustou hřívou se houpají do rytmu energických pohybů. Planinami duní zvuk jejich kopyt dopadajících na vyschlou zem. Za nimi stoupá oblak červeného prachu, který lze vidět na několik kilometrů. Uhánějí volně a nespoutaně.

Potom, jako by dostaly nějaký neviditelný signál, začnou zpomalovat a zastaví se. Pevnými, mohutnými zuby začnou trhat suchou trávu. Zebry ve stádě jsou ostražité, občas zvednou hlavu, naslouchají a větří. Když vítr zanese k jejich sluchu vzdálený řev lva, zebry znehybní. Tento řev dobře znají. S nastraženýma ušima se dívají tím směrem, odkud táhlý řev přichází, nehybně stojí a tráva jim visí z tlamy. Jestliže necítí bezprostřední nebezpečí, skloní hlavu a pokračují v pastvě.

Když začne sluneční žár sílit, dají se opět do pohybu. Tentokrát ucítily vodu, která zebry láká k řece. Na vysokém břehu se zastaví, dívají se dolů do pomalu plynoucí hnědé vody, frkají a kopyty hrabou prach. Váhají, protože jsou si vědomy nebezpečí, jež je v blízkosti klidné říční hladiny může čekat. Žízeň je však velká, a některé zebry se začnou tlačit dopředu. Posledním střemhlavým skokem se dostanou na břeh řeky. Jedna po druhé se dostatečně napijí, potom se otočí a zamíří zpět na otevřené pláně.

 Večer stádo zeber poklidně kráčí vysokou trávou. V nádherném prostředí africké savany, v rudé záři zapadajícího slunce vypadají siluety zeber skutečně vznešeně.

Pruhované a společenské

Zebry se každý den zabývají stejnou činností. Stále hledají potravu a vodu a při tom se přemísťují. Zebry pasoucí se na otevřených pláních vypadají čistě a statně a jejich kůže na pruhovaných svalnatých tělech je napnutá. Každá zebra má trochu jiné pruhování, a jak někteří lidé tvrdí, neexistují dvě úplně stejné zebry. Díky svým bílým a černým pruhům se od ostatních zvířat výrazně odlišují. Jejich zajímavý vzhled je nedílnou součástí africké divočiny.

Zebry mají neobyčejně společenskou povahu. Jednotlivá zvířata si mezi sebou vytvářejí silná pouta, která někdy trvají i celý život. Velká stáda sice mohou čítat několik tisíc zvířat, ale jsou rozdělena do řady menších rodových skupin, které tvoří hřebec a jeho klisny. Pořádek v této skupině je zachováván tím, že její členové jsou přísně odděleni podle svého postavení. To, zda se rodina přesune, určuje dominantní klisna. Jde jako první a v řadě za ní jdou podle svého postavení ostatní klisny a jejich hříbata. Jako poslední jde vůdčí hřebec. Jestliže chce, aby celá rodová skupina změnila směr, přistoupí ke klisně jdoucí v čele a strčí do ní, aby šla požadovaným směrem.

Zebrám je příjemné, když je někdo čistí, a tak lze běžně vidět, jak si vzájemně drbou a ohryzávají hřívu, plece i hřbet. Zdá se, že vzájemným čištěním se posilují vztahy mezi jednotlivými zvířaty, a to začíná již v době, kdy je hříbatům pouze několik dnů. Jestliže zebry něco svědí a není poblíž nikdo z jejich rodové skupiny, aby jim pomohl, ulevují si tím, že se vyválí v prachu nebo si třou tělo o strom, termitiště či nějaký jiný pevný objekt.

Boj o přežití

Na zebry číhají různá nebezpečí. Pro lvy, divoké psy, hyeny, levharty a krokodýly je toto 250kilogramové zvíře lákavou kořistí. Zebra dokáže běžet rychlostí až 55 kilometrů v hodině, avšak dravci ji někdy zaskočí, protože využijí lstivosti a momentu překvapení. Lvi čekají v křoví, krokodýlové číhají pod hladinou bahnitých vod a levharti vyčkávají pod rouškou temnoty.

Obrana zeber spočívá v ostražitosti a v tom, že členové stáda reagují jako jeden celek. Většina zeber v noci spí, ale několik je jich vždy vzhůru, naslouchají a dávají pozor. Jakmile zebra zahlédne blížícího se dravce, vyšle varovné frkání, což je signál pro celé stádo.  Často se stává, že když je nějaký člen stáda nemocný nebo starý a nestačí ostatním, zebry dobrovolně zpomalí nebo čekají, až se k nim toto zvíře opět připojí. Hrozí-li nebezpečí, hřebec se nebojácně postaví mezi dravce a klisny, a kouše a kope nepřítele, aby stádo mělo čas uniknout.

Dokladem takové rodinné soudržnosti je pozoruhodná příhoda, která se odehrála na africké pláni Serengeti a pozoroval ji přírodovědec Hugo van Lawick. Vyprávěl, jak skupina divokých psů začala honit stádo zeber. Psům se podařilo oddělit od stáda klisnu se dvěma hříbaty — jedním úplně malým a druhým ročním. Když zbytek stáda odcválal pryč, matka a roční hříbě statečně bojovaly se psy. Ti byli čím dál agresivnější a klisnu s hříbětem začínala zmáhat únava. Zdálo se, že jejich konec je jistý. Van Lawick popisuje tuto bezútěšnou scénu: „Náhle jsem ucítil, jak se zem chvěje, a k mému údivu jsem uviděl, že se rychle blíží deset zeber. Za okamžik vzaly mezi sebe kobylu i její dvě mláďata a tato skupina potom v těsném spojení odcválala směrem k místu, odkud těch deset zeber přiběhlo. Psi je honili asi 50 metrů, ale nedokázali do skupiny proniknout, a tak to brzy vzdali.“

Výchova mláďat

Klisna své novorozené mládě chrání a zpočátku jej drží  odděleně od ostatních členů stáda. Během tohoto důvěrného období, kdy je mládě izolováno, si ke své matce vytvoří pouto. Vštěpuje si do paměti černobílé pruhování, které je pro jeho matku typické. Potom dokáže volání matky, její pach a pruhování rozpoznat a není ochotno přijmout žádnou jinou samici.

Mláďata se nerodí s výraznými černobílými pruhy, jaké mají jejich rodiče. Pruhy mláďat jsou červenohnědé, a teprve časem zčernají. Ve velkých stádech se mláďata z různých rodových skupin shlukují ke hrám. Závodí spolu, honí se, kopou kolem sebe a pobíhají mezi dospělými zvířaty, která se k nim ve hře někdy připojí. Cválají na svých vytáhlých nožkách a baví se tím, že honí ptáky a jiná malá zvířata. Zebří mláďata, krásná malá zvířata s dlouhýma hubenýma nohama, velkýma černýma očima a lesklou hebkou srstí, je opravdu radost pozorovat.

Nespoutané a nádherné

Ještě dnes lze vidět velká stáda zeber, která se volně prohánějí po rozlehlých travnatých savanách Afriky. Je to úchvatný pohled.

Kdo by popíral, že zebra se svým jedinečným černobílým pruhováním, silnou rodovou příslušností a nespoutaným svobodomilovným duchem je vznešený a nádherný tvor? Poznání takového zvířete dává odpověď na otázku, která byla položena před několika tisíci lety: „Kdo volně vyslal zebru?“ (Job 39:5) Odpověď je jasná. Je to Tvůrce všech živých tvorů, Jehova Bůh.

[Rámeček na straně 14]

Proč má zebra pruhy?

Lidé zastávající evoluci obtížně vysvětlují, proč má zebra pruhy. Někteří se domnívají, že tyto pruhy možná působí jako výstraha. Je však zřejmé, že lvům a dalším velkým šelmám nenahánějí strach ani v nejmenším.

Jiní lidé předpokládají, že pruhy souvisí se sexuální přitažlivostí. Toto vysvětlení se však nezdá být pravděpodobné, protože všechny zebry mají pruhování podobné — není tedy specifické pro určité pohlaví.

Podle jiné teorie se tento černobílý vzor vyvinul proto, aby pomáhal rozptýlit horko žhavého afrického slunce. Proč potom ale nemají pruhy i jiná zvířata?

Jedna z běžných teorií je, že pruhy se u zebry vyvinuly jako ochranné zbarvení. Vědci skutečně zjistili, že horkem stoupajícím z afrických planin se obraz zebry zkresluje a rozmazává, a proto se z dálky dá zebra obtížně rozeznat. Maskování na takovou dálku by však zebrám poskytovalo jen malou výhodu, jelikož jejich největší nepřátelé — lvi — útočí pouze z krátké vzdálenosti.

Tvrdí se také, že při úprku splašeného stáda pruhy matou útočící lvy, a ti se potom nedokážou zaměřit na jednotlivá zvířata. Studium divoké zvěře však ve skutečnosti ukázalo, že lvi dokážou lovit zebry stejně obratně a úspěšně, jako když loví i jiná zvířata.

K zapeklitosti tohoto problému přispívá i skutečnost, že pruhy mohou pro zebry někdy představovat určité riziko. V noci na planině osvětlené měsícem jsou zebry kvůli černobílému pruhování mnohem lépe viditelné než zvířata, která jsou jednobarevná. A vzhledem k tomu, že lvi loví obvykle v noci, je to pro zebry zjevnou nevýhodou.

Jak tedy zebra přišla ke svým pruhům? Klíč k pochopení této otázky lze najít v jednoduchém výroku: „Udělala [to] ruka Jehovy.“ (Job 12:9) Ano, Stvořitel dal pozemským tvorům charakteristické znaky a vlastnosti, kterými je nádherně vybavil pro život, i když člověk možná plně nechápe důvody, proč to tak Bůh udělal. Pozoruhodné ‚konstrukční řešení‘ živých tvorů slouží ještě dalšímu účelu. Lidskému srdci to přináší štěstí, radost a potěšení. Krása stvoření i dnes vyvolává v mnoha lidech stejný pocit, jaký měl před dávnou dobou David: „Jak mnohá jsou tvá díla, Jehovo! Všechna jsi je udělal v moudrosti. Země je plná tvých výtvorů.“ (Žalm 104:24)