Co je Velká artéská pánev?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

PŘELÉTÁME poslední výběžky rozsáhlého horského pásma, které lemuje australské pobřeží. Nad hlavou máme bezmračnou oblohu, která se jako modrá plachta klene nad obzorem. Směrem na západ se otevírá úchvatný pohled. Kam oko dohlédne, táhne se rovinatá krajina. Pestrá zemská pokrývka, na které se střídají zelená úrodná pole se zlatými savanami, rychle ustupuje červeně zbarvené půdě, která připomíná obnošený kabát, tu a tam ušpiněný trsy uschlé trávy.

Ačkoli je to k nevíře, přímo zde, pod povrchem země, je obrovská vodní nádrž o rozloze dvou třetin Středozemního moře. Tomuto gigantickému podzemnímu rezervoáru se říká Velká artéská pánev.

Pro ty, kdo získávají obživu v odlehlém a horkém vnitrozemí, má tento podzemní oceán cenu života. Abychom pochopili, proč má tento poklad schovaný v zemi takový význam a jak vznikl, musíme získat představu o tom, jak je zkonstruován australský kontinent.

Na povrchu sucho

Austrálii se oprávněně říká země spálená sluncem. Tento nejmenší z pěti světadílů je domovem druhé největší pouště světa. Protéká jím také jeden z nejdelších světových toků, řeka Darling. Australské řeky však odvádějí málo vody. Vždyť jen samotná řeka Mississippi ve Spojených státech odvede ročně do moře téměř o 60 procent víc vody než všechny řeky a potoky v Austrálii dohromady. Proč v této zemi ne a ne zapršet?

Příčinou je poloha tohoto světadílu. Rozprostírá se na třicáté rovnoběžce jižně od rovníku a počasí je na něm ovlivňováno rozsáhlými pásmy vysokého tlaku. Tyto buňky pěkného počasí způsobují, že ve vnitrozemí proudí teplý vzduch. Větru vanoucímu nad plochým zemským povrchem nestojí v cestě žádné vysoké pohoří,  které by ze vzduchu dostalo na zem jeho vlhkost. Jediné významné horské pásmo lemuje kontinent na východním pobřeží. Nejvyšší vrchol ale není podle světových tabulek žádný velikán — dosahuje výšky jen 2 228 metrů. I přesto pohoří zachytí vlhký východní vítr, který do vnitrozemí vane od Tichého oceánu, a donutí ho, aby svůj drahocenný náklad deště shodil už na úzkém pruhu země hned při pobřeží. A tak málo členitý terén, vysoké průměrné teploty i poloha pohoří mohou za to, že Austrálie je nejsušším světadílem — tedy alespoň na povrchu.

Pod povrchem mokro

Pod okoralou australskou půdou se skrývá 19 větších pánví s podpovrchovou vodou. Největší z nich, Velká artéská pánev, zabírá pětinu plochy světadílu. Pánev má rozlohu 1,7 milionu čtverečních kilometrů a táhne se od Yorského mysu na severu až k Eyrovu jezeru na jihu. Obsahuje 8 700 kilometrů krychlových vody, což je více, než by bylo potřeba k naplnění Huronského i Michiganského jezera v Severní Americe.

Na rozdíl od vody v severoamerických Velkých jezerech však voda ve Velké artéské pánvi není snadno dostupná. Do pánve se dostává v podobě deště, který prosakuje půdou a vpíjí se do vodonosných vrstev pískovce. Za jeden den touto cestou proteče do pánve asi 300 milionů litrů vody. Kde všechna ta voda končí?

Nasává jako ohromná houba

Velká artéská pánev se chová jako houba gigantických rozměrů. Vrstvy pískovce, jejichž tloušťka se pohybuje od sta metrů do téměř  tří kilometrů, jsou uloženy mezi nepropustnými vrstvami horniny. Tyto izolační desky jsou zakřiveny a svažují se západním směrem. Na východě končí spárou, jež lemuje Velké předělové pohoří. Tam, podél okraje desek, nasává půda déšť, který pak prosakuje směrem na západ. Ročně se voda přesune o pouhých pět metrů.

Když se pod pásmem hor provede vrt, který skrze horní vrstvu nepropustné horniny prochází až do pískovce, uvězněná voda je tíhou desky vytlačována na povrch. Protože voda otvorem stoupá pod tlakem, říká se mu artéský vrt, což je výraz odvozený z historické francouzské provincie Artois, kde byla kdysi vyhloubena první studna tohoto typu. Jakmile se svět dozvěděl, že v Austrálii je pravý artéský poklad, začal se do starověkého podzemního ‚akvaduktu‘ provádět jeden vrt za druhým — až jich byly tisíce.

Rezervoár je vysáván

Koncem 18. století objevili rozlehlé pláně Queenslandu a Nového Jižního Walesu nadšení osadníci. Chtěli zúrodnit zdejší půdu, a začali bez rozmyslu vysávat vodní zdroj, o kterém si mysleli, že je nevyčerpatelný. Kolem roku 1915 už bylo do Velké artéské pánve provedeno asi 1 500 vrtů, které ročně chrlily 2 miliardy litrů vody (objem odpovídající asi 1 000 olympijským plaveckým bazénům). Voda z rezervoáru byla odčerpávána rychleji, než mohla přitékat, a mnoho vrtů nakonec úplně vyschlo.

Artéských vrtů zde dnes existuje 4 700, ale jen ze 3 000 tryská voda. Do ohromné artéské ‚houby‘ je však zapuštěno dalších 20 000 vrtů, kterými se voda dostává na povrch pomocí větrných čerpadel. Z výšky vypadají jako tečky roztroušené po krajině. Avšak celých 95 procent veškeré artéské vody, která je odčerpána na povrch, vyjde nazmar, protože se postupně odpaří. Proto některé vládní organizace chtějí zajistit, aby byl rezervoár lépe chráněn.

Hodnota zachování tohoto zdroje je nesporná. Na 60 procentech australského území je totiž podpovrchová voda jediným spolehlivým vodním zdrojem. Mnohá města a průmyslové komplexy ve vnitrozemí jsou na tomto zdroji zcela závislé. Jak vlastně tato voda chutná? Jason, který vyrůstal v Queenslandu na farmě odkázané na artéskou vodu, říká: „Má trochu slanou chuť, a já osobně mám raději dešťovou vodu, když nějaká je. Ale dobytek ji miluje.“ Za pachuť vody mohou rozpuštěné minerály, které se do ní dostávají, když prosakuje skrze vrstvy hornin. Na okraji pánve je téměř bez chuti, ale blíže ke středu může být nesnesitelně slaná a hodí se jen pro napájení ovcí a dobytka. Voda, kterou člověk nestihne odčerpat, pokračuje ve své cestě směrem na západ do vyprahlého vnitrozemí.

Křehký obr

Letíme vstříc zapadajícímu slunci, jehož paprsky se odrážejí na hladině malinkých vodních ok. Ta jsou rozseta po poušti hluboko pod námi a trochu připomínají perleťové knoflíky. Dešťová voda, která během dlouhých tisíciletí urazila pod zemí stovky kilometrů, konečně dosahuje jihozápadního okraje Velké artéské pánve a vyvěrá na povrch. Při tom vznikají přírodní naplaveninové prameny, na které se díváme. Po odpařené vodě se okolo pramene usazují minerály. Na usazeninách se zachytává poletující písek a pramen je tak postupně vyzdvihován nad úroveň okolního terénu.

Tyto osamocené ostrůvky života s rostlinami a ptáky musí ale také čelit nešetrnému zacházení člověka. Kniha Discover Australia (Objevte Austrálii) k tomu poznamenává: „S příchodem dobytka, králíků a v nedávné době turistů bylo mnoho křehkých naplaveninových pramenů poškozeno... Asi největší škoda spočívá v tom, že kvůli množství vody odčerpávané pro hospodářské účely znatelně poklesla vydatnost mnoha pramenů, v některých případech z nich zůstala jen malá stružka.“

Starověký podzemní ‚akvadukt‘ je sice obr, ale křehký. Je impozantní svými rozměry, ale přesto zranitelný lidskou rukou. Stejně jako s ostatními přírodními zdroji, je třeba i s ním zacházet uvážlivě. Jen tak se podaří zachovat ohromný podzemní ‚vodovodní systém‘, kterým je Velká artéská pánev.

[Mapa na straně 25]

(Úplný, upravený text —viz publikaci)

VELKÁ ARTÉSKÁ PÁNEV

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 25]

Symbol australského vnitrozemí; větrné čerpadlo přivádí do pouště život

[Obrázek na straně 26]

Asi 60 procent australského území je stejně jako obyvatelé této odlehlé farmy odkázáno na podpovrchovou vodu

[Obrázek na straně 26]

Z přírodních naplaveninových pramenů vyvěrá voda stará tisíce let

[Podpisek]

S laskavým svolením National Parks and Wildlife South Australia

[Obrázek na straně 26]

Slané jezero na jihozápadním okraji Velké artéské pánve

[Obrázek na straně 26]

Postupným usazováním minerálů byly prameny vyzdviženy až do výše 15 metrů

[Podpisek]

S laskavým svolením National Parks and Wildlife South Australia