Kea — Horský klaun

OD NAŠEHO DOPISOVATELE NA NOVÉM ZÉLANDU

KEA, plným názvem Nestor kea, je alpínský papoušek, který žije ve vysoko položených oblastech Nového Zélandu. Má nezkrotný smysl pro humor a svými klaunskými kousky dokáže lidi pobavit i potěšit, ale někdy také pořádně rozčílit.

Představte si, že se vracíte z celodenní namáhavé horské túry. Utrmácení dorazíte k horské boudě. Po vydatném jídle už myslíte jen na to, jak se svalíte na postel a co nejdříve usnete. Papouščí rodinka ale dostala úplně jiný nápad. Přilétli na boudu a říkají si, že klouzat se po vlnité plechové střeše bude ohromná legrace, div ne k popukání. Zvuk drápů skřípajících o plech jim zní jako rajská hudba. Aby dali najevo, jak náramně se baví, při jízdě vřeští nadšením. Pak se s mohutným plácáním křídel vydrápou zpátky nahoru a celý proces s velikým rámusem opakují.

Papoušci kea legraci opravdu milují a nespokojí se jen tak s kdečím. Proto je i tato hra po čase omrzí, a tak vymýšlejí novou zábavu. Pro změnu tedy začnou ze střechy pouštět kamínky. Jak se oblázky kutálejí dolů, papoušci se s pronikavým vřískáním vrhají za nimi. Aby zjistili, jakou má jejich snažení odezvu uvnitř boudy, pověsí se hlavou dolů a nakukují do  oken. Jak se zdá, celá ta ‚střešní‘ estráda má být pro radost unaveným turistům. Řekněte sami, zda si tento alpínský papoušek nezaslouží označení klaun. Nejdříve se s ním ale blíže seznamte.

Kea se tento papoušek jmenuje proto, že za letu chraplavě vykřikuje kí-a. Vyskytuje se pouze na Novém Zélandu, a to v hornaté oblasti Jižního ostrova. Jelikož žije blízko horní hranice lesa, kde je chudá vegetace, jeho stravu tvoří převážně bobule a výhonky.

Nestor kea je zavalitý a silný pták — samec váží až 1,2 kilogramu a dosahuje délky 50 centimetrů. Převažující barvou jeho peří je olivově zelená. Přestože tito papoušci splývají s lesním prostředím, jsou velmi nápadní. Svou velikostí a nebojácnou povahou, svým nezaměnitelným skřekem a šarlatovým zbarvením spodních křídelních krovek se odlišují od ostatního ptačího světa.

Často jsou vidět, jak si hrají ve vzduchu, a při tom využívají velké proměnlivosti vzdušných proudů, která je vlastní jejich horskému domovu. Je na ně nádherný pohled, když plachtí roklemi a při tom si navzájem uhýbají nebo jeden druhého hašteřivě honí. Jsou považováni za jedny z nejinteligentnějších ptáků na světě. Snad právě proto mají tak ‚vybraný‘ smysl pro humor.

Hračičkové

Nezbednost je neoddělitelnou součástí jejich povahy. Šije s nimi neukojitelná zvědavost, a proto musí podrobit výzkumu všechno ve svém rajonu, zvláště neznámé a nezvyklé věci. Své výzkumné metody neomezují na pouhé prohlížení, ale do zkoumaného objektu šťouchají a klovají svým mohutným zobákem tak dlouho, dokud je to neomrzí nebo dokud předmět úplně nezničí.

Jednou byl kea pozorován, jak na železniční stanici v horském průsmyku zkoumal dvě konve plné mléka, které stály na nástupišti. Z jedné nakonec bez skrupulí shodil víko, strčil do ní hlavu a napil se. Lidé ptáka zaplašili a víko zabezpečili tak, že skrze ucha konve protáhli kovovou tyč. Kea se ale nenechal odradit, vrátil se na místo činu a po chvíli zkoumání nového „zabezpečovacího systému“ tyč špičkou zobáku obratně vysunul ven. Potom bezostyšně znovu shodil víko a lokl si podruhé. Nejsou ti rošťáci roztomilí?

Kea a turisté

Dokud se turisté nevzdálí od svých věcí, budou komickými kousky těchto pozoruhodných ptáků okouzleni. Zkuste ale své tábořiště nechat bez dozoru, a nebudete věřit svým očím, až uvidíte tu zkázu. Stan dokážou svým silným zobákem roztrhat na cucky. Ze spacáku vám v mžiku zbude jen peří roztroušené na hony daleko.

Jakmile papoušci kea najdou něco kulatého, nenapadne je nic lepšího než to pustit z nejbližšího svahu. Všechno lesklé je pro ně cennou kořistí. Nejvíc legrace si užijí při hraní s tkaničkami. Další oblíbenou hrou je sebrat ze země předmět, z veliké výšky ho pustit a pak pobaveně sledovat, jak padá dolů.

Svým přirozeným komediálním nadáním si tito zábavní papoušci získají každého, kdo má na chvíli možnost sdílet s nimi jejich svět. Není divu, že si pro své groteskní chování vysloužili přezdívku novozélandské létající opice.

Kea a lyžaři

Papoušci kea se s oblibou slétávají tam, kde je obecenstvo. K takovým místům patří i lyžařská střediska. Takzvaný horský klaun se už stal pro lyžaře neodmyslitelnou atrakcí. Vypadá to, že i tady se papoušci chtějí vydovádět. Pronásledují lyžaře a vesele kolem nich hopsají jako tanečníci. Největší  zábavou je pro ně klouzání po lyžařských svazích. Nohy při tom používají jako lyže, a dokonce stejně jako lyžaři brzdí plužením. Jako by nám kea chtěl troufale připomenout, že sníh tu není pro zábavu jen lidem.

Jejich slabost pro nezbednosti a správnou legraci vyzní někdy jako obtěžování. Jindy zase způsobí malou pohromu. Provozovatelé lyžařských středisek dosvědčí, že veškeré jejich zařízení musí být ‚keůmvzdorné‘. Důležité přístroje musí být zapouzdřeny nebo uschovány. Dokonce se místo konopných lan musí používat lana kovová. Odpadkový koš s ‚keůmvzdorným‘ zavíráním však dosud nikdo nevymyslel. Lyžaři musí dbát na některá jednoduchá preventivní opatření, aby před těmito přívětivými rošťáky chránili svůj majetek. Necháte-li například svůj fotoaparát bez dozoru, papoušci si budou mít s čím hrát.

Svá auta musí lyžaři ‚opevnit‘ krycím pletivem. Proč? Kea považuje za naprostou nutnost otestovat kvalitu a odolnost všech motorových vozidel. Nic ho nepotěší víc, než když může zničit stěrače nebo gumové lišty, případně ‚rozlousknout‘ umělohmotné koncové světlo. Když je u auta stažené okno, gang ptačích pustošitelů okamžitě vtrhne dovnitř. Posedávají na autech a s radostným vřeštěním systematicky ničí všechno, k čemu se dostanou. Papouškům kea se plným právem říká jediný chráněný pouliční gang na Novém Zélandu.

Na staveništi

Dalším místem, kde kea s oblibou tropí neplechu, jsou staveniště v horách. Když se na slavné novozélandské Milfordské stezce stavěl nový areál horských bud, místní populace papoušků se o stavbu začala živě zajímat. Jeden z nich kradl hřebíky. Rozčilený dělník chtěl viníka odehnat, ale jiný kea mu mezitím ukradl cigarety. A zatímco onen drzoun drtil zobákem papír a tabák, všichni jeho kumpáni mu přizvukovali svým chraplavým skřehotáním. Pokud jde o zvědavost a neomalenost, nemají papoušci kea mezi opeřenci konkurenty. Jakmile zahlédnou vstupovat do svého rajonu člověka, shluknou se kolem něj a nespustí ho z očí, jako by se báli, že jim chce něco ukrást.

Zkrátka si nedají pokoj, dokud nevyzkoušejí a neprozkoumají všechno ve svém okolí. Avšak lumpárny, které občasným návštěvníkům připadají roztomilé, obtížně snášejí lidé, kteří ve společnosti papoušků žijí každý den. Takoví lidé k nim cítí něco mezi láskou a nenávistí. Nikdo však nemůže popřít, že jsou to přátelští ptáci plní života. Jakožto přísně chráněnému ptačímu druhu se jim také někdy říká čestní občané hor.

Horský klaun

Pokud se s tímto inteligentním opeřeným šprýmařem setkáte, jistě budete souhlasit s tím, že si označení klaun zaslouží. Každá návštěva, která přijde do jejich horského světa, papoušky kea nesmírně potěší a svými ‚šaškárnami‘ vás o tom určitě přesvědčí. Pozorovat jejich lásku k životu a herecký talent je opravdovou radostí.

Jejich intuitivní, šťastné a často klaunské chování nám připomíná, že jsou součástí stvoření šťastného Boha Jehovy. (1. Timoteovi 1:11)

[Obrázek na straně 19]

Kea útočí na deštník

[Obrázek na straně 20]

Papoušci se pouštějí do díla zkázy na autě

[Podpisek obrázku na straně 18]

S laskavým svolením Willowbank Wildlife Reserve, Christchurch, Nový Zéland