Mladí lidé se ptají . . .

Co když potkám někoho ze školy?

„Jít v pondělí zase do školy byla pokaždé hotová muka. Pro případ, že mě někdo z kamarádů viděl, jsem si vždy připravil nějakou promyšlenou historku. Řekl jsem jim například, že jsem vybíral peníze pro Labouristickou stranu.“ James, Anglie

„Spolužáci, kteří mě viděli, se mi ve škole posmívali. Byla jsem pod velkým tlakem.“ Débora, Brazílie

PROČ se tito mladí lidé tak obávali, že je jejich spolužáci uvidí? Dělali snad něco nezákonného? Naopak, věnovali se té nejúctyhodnější a nejdůležitější činnosti, jaká dnes na zemi probíhá. Dělali to, co přikázal Ježíš, když řekl: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, ... vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Matouš 28:19, 20)

Podle průzkumu Gallupova ústavu se ve Spojených státech více než 90 procent dospívajících hlásí k víře v Boha. Asi polovina jich každý týden chodí do kostela. A i když se mnozí z nich podílejí na činnostech podporovaných církví, jako například na sborovém zpěvu, jen málokterý z těchto dospívajících mluví o Bohu se svými spolužáky. Svědkové Jehovovi jsou však známi svým kázáním dům od domu. Na kázání se podílejí i tisíce mladých svědků.

Patříš-li k mladým svědkům, nepochybně ses kazatelské služby již účastnil. To ale vůbec nemusí znamenat, že je to pro tebe jednoduché. Stejně jako pro mladé lidi, jejichž výroky byly citovány na začátku, i pro tebe může být představa, že ve službě potkáš nějakého spolužáka, značně stresující. „Jedna z mých spolužaček byla šokována,“ připouští mladá Jennie, která pochází z Británie, „když mě viděla celou jako ze škatulky — v sukni a s taškou —, zkrátka mnohem elegantnější než ve škole.“

Někteří mladí křesťané mají ze setkání se spolužáky tak velké obavy, že se uchylují k různým trikům. Jeden mladík jménem Leon říká: „Znám jednoho mladého svědka, který do služby chodí v bundě s kapucí, aby si ji mohl stáhnout do obličeje, když potká někoho ze školy.“ Jiní mladí svědkové zase nechtějí chodit do služby v blízkém okolí. „Vzpomínám si,  jak jsem se modlil o to, abychom nešli sloužit do určité ulice,“ vzpomíná mladík jménem Simon, „protože jsem věděl, že tam bydlí spousta lidí ze školy.“

Je normální, že se cítíš trochu nesvůj, když ve službě narazíš na někoho, koho znáš ze školy. Jestliže však připustíš, aby tě takový strach ovládl, jen ti to uškodí. „Měla jsem ke kazatelské službě tak špatný postoj,“ připouští jedna dívka z Německa, která se jmenuje Alicia, „že to mělo negativní dopad na mé duchovní smýšlení.“

Proč by ale kazatelská služba měla být pro tebe prvořadá, zvláště když je pro tebe tak náročná? Podívejme se, proč od tebe Bůh tuto povinnost vyžaduje. Pak si ukážeme, jak s určitým úsilím a odhodlaností můžeš takový strach překonat.

Povinnost kázat

Především ti pomůže, když si uvědomíš, že mluvit o své víře s jinými lidmi není nic nového ani divného. Bohabojní muži a ženy to dělají už od starověku. Například Noe je znám zejména jako stavitel obrovské archy. (1. Mojžíšova 6:14–16) Avšak podle 2. Petra 2:5 byl také ‚kazatelem spravedlnosti‘. Noe cítil povinnost varovat druhé před blížícím se zničením. (Matouš 24:37–39)

Později Židé sice nedostali konkrétní příkaz kázat Nežidům, ale mnozí se i přesto s Nežidy o svou víru dělili. Tak se jedna cizinka jménem Rut dověděla o Jehovovi. S vděčností své tchyni Noemi, která byla Židovka, řekla: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ (Rut 1:16) Později král Šalomoun ukázal, že mnoho Nežidů přijde, aby se doslechli o „velkém jménu“ Jehovy a uctívali Boha v jeho chrámu. (1. Královská 8:41, 42)

Jestliže o Jehovovi mluvili s jinými lidmi tito starověcí Boží služebníci — třebaže k tomu nedostali přímý příkaz —, oč větší povinnost kázat by měli cítit dnešní křesťané. Vždyť jsme dostali příkaz, abychom kázali ‚dobrou zprávu o království‘. (Matouš 24:14) Stejně jako na apoštola Pavla, byla i na nás vložena nutnost oznamovat dobrou zprávu. (1. Korinťanům 9:16) Jde přece o naši záchranu. V dopise Římanům 10:9, 10 je uvedeno: „Jestliže ... veřejně prohlašuješ ono ‚slovo ve svých vlastních ústech‘, že Ježíš je Pán, ... budeš zachráněn. Vždyť srdcem se projevuje víra ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“

Kde můžeš činit toto „veřejné prohlášení“? Neformální vydávání svědectví má sice svůj význam, ale jedním z nejefektivnějších způsobů, jak se dostat k lidem, je rozhodně služba dům od domu. (Skutky 5:42; 20:20) Jsi snad vzhledem ke svému mládí této povinnosti zbaven? To sotva. Bible uvádí v Žalmu 148:12, 13 tento příkaz: „Mladí muži a také panny, starci spolu s chlapci. Ať chválí Jehovovo jméno.“

Náročný úkol — vydávat svědectví vrstevníkům

Je pravda, že tě může vyvést z míry nebo znervóznit, když ve službě potkáš někoho ze školy. Je zcela normální, že chceš, aby tě tvoji vrstevníci brali. Nikdo přece nechce, aby se mu druzí posmívali, popichovali jej nebo jej uráželi. Dívka, která se jmenuje Tanya, říká: „Kluci a holky ve škole dokážou být velmi krutí!“ Je tedy pochopitelné, jestliže si říkáš, jak asi tvoji spolužáci zareagují, až tě uvidí pěkně oblečeného a s Biblí v ruce. Žel, je velmi pravděpodobné, že se ti budou vysmívat. „U nás v domě bydlel jeden kluk z naší třídy,“ vzpomíná mladík z Brazílie, který se jmenuje Felipe. „Říkával mi: ‚Už zase jdeš s tou Biblí? A co máš v té aktovce?‘“

Být terčem takového posměchu není žádná legrace. Bible vypráví, že Abrahamův syn  Izák zažíval od svého nevlastního bratra Išmaela jednání, které v podstatě bylo zlomyslným posměchem. (1. Mojžíšova 21:9) Apoštol Pavel takové špatné jednání nepokládal za maličkost. V dopise Galaťanům 4:29 to oprávněně označil za ‚pronásledování‘.

Podobně i Ježíš upozorňoval na to, že někteří lidé se budou vůči jeho následovníkům chovat nepřátelsky. Řekl: „Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mě nenáviděl dříve, než nenáviděl vás. Kdybyste byli částí světa, svět by měl rád to, co je jeho vlastní. Protože však nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15:18, 19)

Vzhledem k tomu, že jsi křesťan, musíš být na určité pronásledování připraven. (2. Timoteovi 3:12) Ale i kdybys svým vrstevníkům neřekl o Bibli ani jediné slovo, někteří tě mohou trápit jenom proto, že se s nimi nepodílíš na špatném jednání a máš vysoká měřítka chování. (1. Petra 4:4) Ježíš tě však utěšuje slovy: „Šťastní jste, když vás lidé haní a pronásledují vás a lživě proti vám říkají kdejakou ničemnost kvůli mně.“ (Matouš 5:11) Proč se můžeš radovat z toho, že se ti druzí posmívají a popichují tě? Protože víš, že rozradostňuješ Jehovovo srdce. (Přísloví 27:11) A když děláš radost Bohu, čeká tě také odměna v podobě věčného života. (Lukáš 10:25–28)

Naštěstí je nepravděpodobné, že by všichni nebo většina tvých spolužáků zareagovala nepřátelsky, kdybys je potkal ve službě. Jedna britská dívka, která se jmenuje Angela, nám připomíná: „Když u dveří natrefíš na spolužáka, často jej to zaskočí víc než tebe.“ Někteří mohou být dokonce velmi zvědaví na to, co jim chceš říci. V každém případě se mnozí mladí křesťané setkávají s velkým úspěchem, když vydávají svědectví svým spolužákům. V příštím článku této série se budeme zabývat některými způsoby, jak to můžeš dělat i ty.

[Obrázek na straně 21]

Mnoho mladých křesťanů má ve službě obavy ze setkání se spolužáky

[Obrázek na straně 23]

Nikdy se kvůli posměchu nestyď za svou víru