Přejít k článku

Přejít na obsah

Dlouhá cesta k dospělosti

Dlouhá cesta k dospělosti

Dlouhá cesta k dospělosti

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BOLÍVII

PROČ návštěvníci andského města La Paz cestují dvě až tři hodiny drsnou pustinou Altiplano do odlehlé oblasti, které se říká Comanche? Proč přicházejí botanikové z nejrůznějších končin země, aby navštívili tento vysoký skalnatý výchoz, který je v rozlehlé krajině?

Odpověď zní — přicházejí se podívat na největší bylinu vůbec a zároveň nejpozoruhodnější rostlinu v Andách, která se jmenuje Puya raimondii. Pokud sem zavítáte na jaře, možná se vám poštěstí spatřit nanejvýš pozoruhodnou květinovou expozici, k jejíž přípravě bylo — podle názoru některých lidí — zapotřebí sto let.

Tuto rostlinu nenajdete nikde v okruhu stovek kilometrů. Je to vzácný druh, který roste jen na několika místech, a to pouze v Andách. Puya nemá žádnou dřevnatou strukturu, jakou mají stromy a keře, a proto ji botanikové řadí mezi byliny. Ale bylinu takových rozměrů jste ještě nikdy neviděli. Na obrovskou růžici úzkých, výrazně kopinatých listů nemohou dosáhnout ani ti nejvyšší lidé. Když se podíváte dovnitř, uvědomíte si, že pro malé ptáky je to smrtelná past. V zužujícím se prostoru mezi listy jsou téměř vždy vysušená mrtvá těla ptáků, kteří sem vlétli — snad aby unikli jestřábovi — a nabodli se na smrtící hrot.

Pravděpodobně zjistíte, že nejzajímavější částí této rostliny jsou květy. Mezi desítkami rostlin v této kolonii obvykle kvete pouze jedna nebo dvě z nich, pokud vůbec nějaká.

Vidět květ tohoto rostlinného obra je opravdu úžasný zážitek. Nad listnatou základnou se tyčí nejdelší klasovité květenství v rostlinné říši. Tisíce žlutých květů sahají do výšky až deseti metrů nad zemí, takže celá bylina je vyšší než třípatrová budova. Puya raimondii, jež se pevně drží skály a vypíná se k obloze, působí dojmem vznešenosti.

Žel, bylině Puya raimondii hrozí, že vyhyne. Lidé totiž z nějakého důvodu rádi tuto rostlinu vypalují. Je předmětem dohadů, zda to dělají proto, že se rádi dívají na hořící pochodeň takových ohromných rozměrů, nebo proto, aby se zahřáli, když začne být chladno, či ze strachu, že se jim ovce zamotají do ostnatých listů této rostliny a zahynou. Puya však přežívá i navzdory ohni, mrazu, větru, pálícímu slunci a nedostatku půdy. Jak to dělá?

Puya raimondii patří k velké čeledi asi dvou tisíc druhů rostlin, jež se zřejmě ‚specializují‘ na podmínky, v nichž jiné rostliny nepřežijí, totiž k čeledi bromeliovitých. Všechny se až na jednu výjimku přirozeně vyskytují pouze na americkém kontinentu. Mnohé z nich, stejně jako puya, mají kořeny, jejichž hlavní funkcí je držet rostlinu v zemi. Na listech mají mikroskopické šupinky, které jim umožňují absorbovat vlhkost ze vzduchu místo ze země. Kromě toho, když je rosa nebo když prší, voda stéká do zásobníku ve středu rostliny a odtud je potom k dispozici nejen rostlině, ale také mnoha malým tvorům. Puya raimondii je ze všech bromélií největší.

Proč tato „andská královna“, jak se jí přezdívá, vzbuzuje takový zájem? Důvodem je pozoruhodně dlouhá doba potřebná k tomu, aby Puya dospěla a rozkvetla. Jeden významný botanik spočítal jizvy po odpadlých listech na jedné uschlé puye a její věk odhadl na sto padesát let. Jiní odborníci tvrdí, že tyto byliny žijí pouze sedmdesát let. Místní lidé puye říkají stoletá rostlina, protože jsou přesvědčeni, že trvá sto let, než nastane doba, kdy začne kvést. První puya, která byla vypěstována ze semene, údajně vykvetla v Kalifornii v roce 1986, a to za pouhých dvacet osm let. Ať to je s puyemi rostoucími vysoko v Andách jakkoli, rozhodně trvá velmi dlouho, než se z nich stanou dospělé rostliny.

[Obrázek na straně 22]

Jak může obrovská Puya raimondii růst tam, kde je tak málo půdy?

[Obrázek na straně 23]

Tisíce květů na Puye raimondii lákají mnoho ptáků

[Obrázek na straně 23]

Puya raimondii, která přežila požár