Jangady — Pozoruhodná brazilská plavidla

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRAZÍLII

PO CELÁ staletí brázdili vody podél slunného severovýchodního pobřeží Brazílie neohrožení rybáři zvaní jangadeiros ve svých jednoduchých, ale krásných jangadách. Dovolte mi, abych vám vyprávěl, co jsem se o těchto pozoruhodných plavidlech dozvěděl.

Na první pohled by se vám mohlo zdát, jako by toto plavidlo narychlo stloukli nějací trosečníci. Nedejte se ale zmást prvním dojmem. Jangady dosahují rychlosti až dvanácti kilometrů v hodině a účastní se i různých regat. Přes svou jednoduchou konstrukci mohou tato plavidla zůstat na moři i několik dnů. Můžete je vidět po boku zaoceánských lodí, a to až 60 kilometrů od pobřeží. *

Jangada, která sloužila jako rybářská loď pro lov na otevřeném moři, se v Brazílii poprvé objevila na konci 17. století, kdy portugalští kolonizátoři připevnili k lehkému plavidlu používanému domorodci trojúhelníkovou plachtu. Název jangada, což znamená „spojená“, dali plavidlu právě Portugalci, kteří před tím, než připluli do Brazílie, zavítali do Indie, odkud toto tamilské slovo přejali.

Od té doby jangada prošla několika změnami. Trup tohoto plavidla byl původně tvořen pěti až osmi kládami z lehkého dřeva připomínajícího balzu, například dřeva piúva. Tyto klády byly svázány pouze lýkem, bez použití jediného vrutu či hřebíku. V dnešní době se při konstrukci trupu jangady — podobně jako při stavbě jiných lodí — většinou používají dřevěná žebra, díky nimž je jangada odolnější. Další novinkou je dřevěná, pozinkovaná bedna vyložená pěnovým polystyrenem, která se používá k uskladnění úlovku. Rozměry jangady se nezměnily —  pět až osm metrů na délku a necelé dva metry na šířku.

V uplynulých desetiletích byli mnozí jangadeiros kvůli konkurenci moderních rybářských lodí nuceni najít si jiné zaměstnání, a tak někteří z nich začali například nabízet turistům projížďky na jangadách. Podél severovýchodního pobřeží Brazílie je však stále ještě několik malých rybářských osad, které si uchovaly svůj tradiční ráz. Život v těchto osadách je prostý. V mnoha z nich, zatímco jsou muži na moři, ženy přispívají do rodinného rozpočtu zhotovováním jemných krajek.

Právě z jedné takové rybářské osady na pláži Mucuripe se chystám na svou první plavbu na jangadě.

Jeden den v roli jangadeira

Jsou čtyři hodiny ráno. Stojím na pláži a seznamuji se s posádkou. Náš kapitán se jmenuje Assis. Potom, co je vytažena plachta, ujímám se svého prvního úkolu a pomáhám sesunout jangadu z karnaubových klád, na nichž je položena, a odrazit na moře. Vzápětí je jangada plná vody a vypadá to, že půjde ke dnu. Naštěstí se mi to jen zdá. Jangada je totiž prakticky nepotopitelná. Rybáři mě však poučují, že jangada se někdy může převrhnout, a to prý potom vyžaduje zkušeného námořníka a silného plavce, aby ji zase narovnal. Bez ohledu na možné riziko se pouštíme dál na moře, kde se vlny stále převalují přes palubu.

Náš kapitán zaujímá své místo na zádi, odkud ovládá plachtu a kormidlo. Další jangadeiro stojí na přídi. Zbývající dva členové posádky se připoutali ke stěžni a vyrovnávají pohyb jangady. Jako pouhý přihlížející usuzuji, že udělám nejlépe, když se budu zuby nehty držet stěžně. U začínajících námořníků, jako jsem já, je častým problémem mořská nemoc. Mám sice žaludek jako na vodě, ale snažím se s tím vyrovnat co nejlépe.

Asi po dvouhodinové plavbě se dostáváme na místo. Posádka rychle skasává plachtu, spouští kotvu — tedy kámen vložený do jakéhosi dřevěného rámu — a lov může začít. Rybáři nepoužívají pruty, nýbrž jen vlasce. Proto mají ruce plné jizev a mozolů. Kromě ryb někdy chytají i humry, a to pomocí pasti zvané manzuá, která je vyrobena z bambusu a nylonové šňůry. Někteří rybáři nosí slamák se širokou krempou, aby se chránili před sluncem, jiní mají na hlavě jen čepici.

Život jangadeirů, to je každodenní dřina plná soli, potu a slunečního žáru. Počet mladíků, kteří se rozhodnou vyučit se tomuto řemeslu, jež se po celá staletí dědilo z otce na syna, proto neustále klesá.

Odpoledne se spolu s několika dalšími jangadami vydáváme na zpáteční cestu. Jejich elegantní bílé plachty se rýsují na pozadí jasně zeleného moře a modrého nebe, a jangady překonávají jednu prudkou vlnu za druhou — tento úchvatný pohled se již stal inspirací pro bezpočet básní a písní.

Připlouváme ke břehu a já pomáhám dotlačit jangadu k jejímu kotvišti na pláži. Loď obvykle váží asi 300 kilogramů, ale vzhledem k tomu, jak jsme již unavení, nám připadá mnohem těžší. Jangadeiros prodávají svůj úlovek obchodníkovi, který ryby rozprodá spotřebitelům. Jangada sice uveze až tunu ryb, ale naše výprava byla krátká, a proto jsme jich s sebou přivezli jen několik kilogramů. Děkuji posádce a vydávám se domů — unavený, ale spokojený. Před tím, než večer usnu, připadá mi, že stále cítím houpání jangady, jednoduchého, ale pozoruhodného brazilského plavidla.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Tradiční jangada tvořená svázanými kládami, která se dnes už nepoužívá

[Obrázek na straně 25]

Jangada obvykle váží okolo 300 kilogramů