Co říká Bible

Je pocit viny vždy nežádoucí?

MNOZÍ lidé dnes pokládají pocit viny za nežádoucí emoci. Uvažují stejně jako německý filozof Friedrich Nietzsche, který řekl: „Špatné svědomí je ta nejhorší nemoc, která kdy mezi lidmi řádila.“

Dnes však někteří výzkumní pracovníci docházejí k odlišnému závěru. „Pocit viny je nedílnou součástí toho, že je někdo vnímavý a zodpovědný,“ říká doktorka filozofie Susan Forwardová, mezinárodně uznávaná terapeutka a autorka. „Je to nástroj svědomí.“ Jak je to tedy — je každý pocit viny nežádoucí? Existují nějaké okolnosti, za nichž by pocit viny mohl být užitečný?

Co je vina?

Pocit viny vzniká, když si uvědomíme, že jsme ublížili někomu, koho máme rádi, nebo že jsme v některém jiném ohledu nejednali v souladu s měřítky, podle nichž bychom měli žít. Jedna encyklopedie uvádí, že vina je spojena s „vědomím dluhu kvůli tomu, že se člověk provinil selháním, přestupkem, zločinem či hříchem“.

V Hebrejských písmech byla vina spojována s tím, že Izraelité nedokázali žít podle Božího zákona — proto také asi polovina zmínek o vině se nalézá v biblických knihách 3. a 4. Mojžíšově. Je zajímavé, že slovo „vina“ se v Řeckých písmech téměř nevyskytuje. Objevuje se jen na několika málo místech, ale i tam se vztahuje k závažným proviněním proti Bohu. (Marek 3:29; 1. Korinťanům 11:27)

Někdy se může stát, že pocit viny máme bezdůvodně. Například u člověka, který je perfekcionista a má sklon mít na sebe nerozumné nároky, může každé zklamání vést k neopodstatněnému pocitu viny. (Kazatel 7:16) Nebo někdo možná připustí, aby oprávněné výčitky kvůli určitým chybám nebo proviněním přerostly v pocit hanby, takže se člověk začne zbytečně trápit. Jaký prospěch tedy můžeme mít z pocitu viny?

 Pocit viny může být prospěšný

Pocit viny může být prospěšný přinejmenším ve třech směrech. Za prvé, je to signál, že jsme si vědomi toho, jaká měřítka jsou přijatelná. To ukazuje, že nám pracuje svědomí. (Římanům 2:15) Jedna kniha, kterou vydala Americká psychiatrická asociace, pokládá absenci pocitu viny za činitel, který přispívá ke společensky nebezpečnému chování. Lidé s narušeným nebo otupělým svědomím stěží vidí rozdíl mezi dobrým a špatným, a to může být nebezpečné. (Titovi 1:15, 16)

Za druhé, špatné svědomí nám může pomoci, abychom se nežádoucímu jednání vyhnuli. Stejně jako nás tělesná bolest upozorňuje na potenciální zdravotní problémy, i emocionální bolest spojená s pocitem viny nás upozorňuje na morální nebo duchovní problém, kterému bychom měli věnovat pozornost. Když si svou slabost uvědomíme, budeme se více snažit, abychom sobě, svým bližním nebo někomu jinému příště neublížili. (Matouš 7:12)

A za třetí, přiznání viny může pomoci jak provinilci, tak i tomu, komu bylo ublíženo. V případě krále Davida pocit viny provázela silná citová tíseň. „Když jsem mlčel, mé kosti byly vyčerpané celodenním sténáním,“ napsal David. Když ale nakonec své hříchy vyznal Bohu, s radostí zpíval: „Obklopíš mě radostným voláním nad opatřením úniku.“ (Žalm 32:3, 7) Díky přiznání viny se však může lépe cítit i ten, komu bylo ublíženo, protože takové doznání může být pro něj ujištěním, že viník jej miluje natolik, aby litoval toho, že mu způsobil bolest. (2. Samuelova 11:2–15)

Vyrovnaný názor na pocit viny

Abychom na vinu získali vyrovnaný názor, všimněme si ostrého protikladu v tom, jak na hříšníky a na hřích pohlíželi farizeové a jak Ježíš. U Lukáše 7:36–50 čteme o nemravné ženě, která vstoupila do domu farizea, kde Ježíš obědval. Přistoupila k Ježíšovi a začala mu omývat nohy svými slzami a drahým vonným olejem.

Zbožný farizeus touto ženou pohrdal a bylo pod jeho důstojnost, aby jí věnoval pozornost. Říkal si: „Kdyby [Ježíš] byl prorok, věděl by, kdo a jaká je to žena, jež se ho dotýká, že je hříšnice.“ (Lukáš 7:39) Ježíš však jeho myšlení rychle usměrnil. „Ty jsi mi nepotřel hlavu olejem,“ řekl mu Ježíš. „Ale tato žena mi potřela vonným olejem nohy. Díky tomu, povídám ti, jsou její hříchy, ačkoli je jich mnoho, odpuštěny, protože velmi milovala.“ Tato laskavá slova ženu nepochybně povzbudila a ulehčila jejímu srdci. (Lukáš 7:46, 47)

Ježíš v žádném případě neomlouval nemravnost. Spíše toho pyšného farizea poučil o tom, že hlavní pohnutkou ke službě Bohu má být láska. (Matouš 22:36–40) Bylo samozřejmě namístě, že se ta žena kvůli své nemravné minulosti cítila provinile. Zjevně však toho litovala, protože plakala, nijak se nesnažila své dřívější chování ospravedlnit a iniciativně se snažila veřejně projevit Ježíšovi úctu. Když to Ježíš viděl, řekl jí: „Tvá víra tě zachránila; jdi v pokoji.“ (Lukáš 7:50)

Naproti tomu farizeus se na tuto ženu nepřestal dívat svrchu jako na hříšnici. Snad doufal, že ji zahanbí a že jí dá lekci, jak projevovat bázeň před Bohem. Avšak snažit se stále v druhých lidech vyvolávat pocit viny, jestliže neudělají vždy všechno podle našich představ, je nelaskavé a z dlouhodobého hlediska to má opačný výsledek. (2. Korinťanům 9:7) Nejlepších výsledků dosáhneme napodobováním Ježíše — tím, že budeme dávat dobrý příklad, že budeme druhé upřímně chválit a že jim budeme důvěřovat, i když je snad někdy zapotřebí je pokárat a dát jim radu. (Matouš 11:28–30; Římanům 12:10; Efezanům 4:29)

Uděláme-li tedy něco nesprávného, může být pocit viny dobrý, či dokonce nutný. Přísloví 14:9 (Heger) říkají: „K smíchu je hlupákovi oběť za hřích.“ Svědomí zatížené nějakým proviněním nás nejen může, ale opravdu by nás mělo vést k doznání a k dalším pozitivním krokům. Nicméně základním důvodem, proč sloužíme Jehovovi, by vždy měla být láska, nikoli pocit viny. (Job 1:9–11; 2:4, 5) Bible nás ujišťuje, že pokud dobří lidé jsou tímto vědomím povzbuzeni a občerstveni, jistě udělají všechno, co mohou. A co je důležitější — budou při tom šťastní.