S větrem o závod

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V KANADĚ

„RYCHLE MI SEŽEŇTE NĚJAKÝ TAFT A LANA, UKÁŽU VÁM NĚCO, CO SVĚTU VYRAZÍ DECH!“ JOSEPH-MICHEL MONTGOLFIER, 1782

POD pestrobarevným obalem se ozval silný hukot. Vyšlehly plameny a balon začíná pomalu stoupat. Vznášet se v překrásném, duhově zbarveném vzdušném korábu, to je pro člověka opravdu povznášející zážitek, ale i příležitost na chvíli zvolnit hektické životní tempo. Je to „uklidňující a zároveň vzrušující,“ řekl zasněně jeden dlouholetý nadšenec pro horkovzdušné balony.

Balonové létání fascinuje člověka už od začátku osmdesátých let 18. století, kdy Joseph-Michel a Jacques-Étienne Montgolfierové předvedli první úspěšný výstup balonu. (Viz rámeček dole.) Rekreačním sportem se však stalo až v šedesátých letech 20. století, kdy se na scéně objevila ohnivzdorná textilie a kdy se k ohřívání a regulaci teploty vzduchu v balonu začal používat bezpečný a relativně levný systém propanového hořáku.

Pohled zblízka

Pokud se na některý z balonů podíváte zblízka, uvidíte pestrobarevné textilní panely, které jsou pevně sešity a které se odshora zužují. Když je balon naplněn vzduchem, může měřit až patnáct metrů na šířku a více než pětadvacet metrů na výšku.

Nápadití piloti rádi popouštějí uzdu své fantazii a sami navrhují balony nejrůznějších velikostí a tvarů, počínaje zvířaty a konče láhvemi či klauny. Všechny tyto tiché vzdušné koráby však létají na stejném principu.

Pilot i pasažéři nastoupí do lehké, ale pevné proutěné, případně hliníkové gondoly neboli do koše, který je s balonem spojen lany a který se nachází přímo pod ústím balonu. Pokud se v gondole podíváte nad sebe, pod ústím balonu uvidíte hořák a regulátor upevněné na kovové podpěře. Palivové láhve jsou uvnitř koše.

 Před startem

Letadlo potřebuje ke startu dlouhou rozjezdovou dráhu. Naproti tomu start horkovzdušného balonu vyžaduje pouze otevřené prostranství o velikosti malého hřiště. Nejdůležitější je tedy najít místo, kde nebudete mít nad hlavou žádné překážky. Máte strach vydat se na výlet v tomto tichém korábu? Pokud ano, uvědomte si, že ještě před tím, než vstoupíte do gondoly, je třeba provést některá předběžná opatření.

Nejprve se prázdný balon rozprostře po zemi, a to tak, aby jeho ústí směřovalo proti větru. Koš se prozatím postaví vedle balonu. Pomocí velkého, motorem poháněného ventilátoru se potom do ústí balonu vhání vzduch. Následně se do balonu začne přivádět horký vzduch, který jej postupně zvedne do správné pozice nad koš. Nakonec se zkontroluje veškeré vybavení, přívod paliva, ventily a také to, zda jsou v koši konce ovládacích šňůr. Nyní je pilot připraven přibrat cestující a vzlétnout. Někteří vzduchoplavci mají s sebou vysílačku, aby mohli udržovat spojení s pozemním personálem, který je sleduje v doprovodném vozidle a který po přistání cestující i balon odveze.

S větrem o závod

Většina pilotů létá nejraději ve výšce asi 100 metrů — tak mohou nerušeně plout nad  krajinou a zároveň sledovat, co se děje pod nimi. V této výšce je dokonce slyšet smích a pokřikování lidí dole. Zespodu je to okouzlující pohled — balon připomíná ochmýřenou nažku pampelišky unášenou lehkým vánkem. Někteří piloti běžně stoupají do výšky 600 metrů či ještě výš. Bez kyslíkového přístroje je však rozumné stoupat maximálně do výšky 3 000 metrů. (Viz rámeček „Výškový let“.)

Nahoru to tedy šlo, ale jak se dostanete zase dolů? Působením gravitace. Klesání můžete regulovat pomocí ovládacího ventilového lana, a to tak, že z obalu vypustíte trochu horkého vzduchu. Pokud jde ale o horizontální pohyb, to je něco jiného. V tomto ohledu je pilot vydán na milost a nemilost přírodním vlivům. „Každý let je jiný, protože jeho směr a rychlost jsou určovány větrem,“ vysvětluje jeden zkušený vzduchoplavec. Rychlost a směr letu se mohou měnit kvůli tomu, že v různých výškách existují rozdílné vzdušné proudy. Není neobvyklé, že ve výšce 100 metrů nad zemí vítr fouká jedním směrem a ve 200 metrech směrem opačným.

Balony se pohybují rychlostí větru, takže máte pocit, jako byste nehnutě viseli ve vzduchu, a země pod vámi jako by kamsi ubíhala. „Balony létají stejně rychle jako vítr, a proto si pilot může během letu rozložit mapu a ona mu neodletí,“ uvádí časopis Smithsonian.

Jak dostat létání do krve

Nejlepší je podniknout let v době, kdy je proudění vzduchu co možná nejslabší. To je obvykle krátce po východu slunce nebo naopak krátce před jeho západem. Většinou se dává přednost ranním hodinám, kdy je ovzduší chladnější a balon má větší vztlak. Pozdě odpoledne již vzduchoplavci riskují, že je ve vzduchu zastihne tma.

Má-li se vám létání dostat do krve, vyžaduje to značnou praxi. Nejdůležitější je najít vzdušnou hmotu, která se pohybuje žádaným směrem, a udržet se v ní. Zkušení piloti  ovládají to, čemu se říká stoupání po schodech. Vystoupí do určité výšky, kde své „plavidlo“ stabilizují. Poté, co na okamžik pustí do hořáku více plynu, horký vzduch se dostane do vrcholu obalu a balon vystoupí výš.

Přidávání plynu ve správných okamžicích a neustálá bdělost jsou nezbytné, aby pilot neztratil nad balonem kontrolu. Dokonce i chvilka nepozornosti může způsobit neočekávané klesání. Ostražitý vzduchoplavec si je vědom toho, že hořák je obvykle patnáct až osmnáct metrů pod vrcholem balonu, a že to tedy může trvat patnáct až třicet sekund, než balon zareaguje na přidání plynu.

Přistávání se může stát opravdu nezapomenutelným zážitkem, zvláště když při něm fouká silný vítr a k dispozici je jen omezený prostor. V takové situaci je podle jednoho odborníka „lepší přistát rychle na správném místě, i když trochu krkolomně, než přistát měkce do lví klece v zoo“. Za dobrých povětrnostních podmínek je však samozřejmě cílem pomalý sestup.

Vzhledem k tomu, že balonových závodů, soutěží a fiest se účastní mnoho lidí, a mnozí další zase létají jen tak pro potěšení, rekreační létání horkovzdušným balonem se jistě bude i nadále těšit velké oblibě.

[Rámeček na straně 14 a 15]

POČÁTKY BALONOVÉHO LÉTÁNÍ

Jako konstruktéři prvního horkovzdušného balonu se do dějin zapsali synové jednoho bohatého výrobce papíru z francouzského městečka Annonay — Joseph-Michel a Jacques-Étienne Montgolfierové. Na začátku osmdesátých let 18. století nejprve experimentovali s papírovými balony, o kterých se domnívali, že stoupají díky kouři z hořící slámy a vlny. Brzy si však uvědomili, že onou hybnou silou je zahřátý vzduch.

Když později začali vyrábět látkové balony, zjistili, že čím větší balon zkonstruovali, tím výše se dostal a tím těžší náklad unesl. V červnu 1783 vypustili z náměstí v Annonay ten největší balon, jaký do té doby vyrobili. Ten po desetiminutovém letu zase přistál na zemi.

Povzbuzeni tímto úspěchem bratři Montgolfierové usoudili, že je na čase vypustit balon s lidskou posádkou. Nejprve se však v září 1783 ve Versailles shromáždily tisíce diváků, aby se stali svědky vypuštění balonu, jehož pasažéry byli kohout, kachna a ovce. Všichni tři přežili osmiminutový let bez jakýchkoli zdravotních následků. Krátce na to, 21. listopadu 1783, byl učiněn první pokus o vzlet s lidskou posádkou. Ludvík XVI. se nechal přemluvit, a dovolil dvěma šlechticům, aby se tohoto čestného úkolu ujali. Vznesli se z Château de la Muette a letěli nad Paříží. Urazili vzdálenost asi osmi kilometrů. Přibližně po 25 minutách však museli nouzově přistát, protože balon začal hořet.

Někdy v té době projevila zájem o tento vynález Akademie věd v Paříži. Profesor Jacques Charles, který byl tehdy jedním z nejznámějších fyziků, začal spolupracovat se dvěma zručnými mechaniky Charlesem a M. N. Robertovými, s nimiž postavil a 27. srpna 1783 také vyzkoušel první balon plněný vodíkem. Balon letěl 45 minut a za tu dobu urazil 24 kilometrů. Tento typ balonu zvaný charliéra se v téměř nezměněné podobě používá až dodnes.

[Rámeček na straně 17]

VÝŠKOVÝ LET

Jako první výškový pilot proslul Angličan jménem Henry Coxwell. V září 1862 si u něj James Glaisher z Britské meteorologické společnosti objednal výškový let, při němž chtěl uskutečnit nějaká vědecká pozorování. Vystoupili do výšky přes devět kilometrů, aniž by měli jakýkoli kyslíkový přístroj.

Když dosáhli výšky okolo 8 000 metrů a viděli, že v chladném, řídkém vzduchu se jim špatně dýchá, začal Coxwell připravovat balon na sestup. Balon se však neustále otáčel a ovládací ventilové lano se zamotalo. Coxwell proto musel vylézt do lanoví, aby šňůru uvolnil. Glaisher byl již v bezvědomí. Coxwell měl úplně prokřehlé ruce, takže musel za šňůru tahat zuby. Konečně začali klesat.

Oba muži se nakonec vzpamatovali natolik, že se jim povedlo klesání balonu zpomalit. Při svém vzletu dosáhli výšky téměř deset kilometrů, čímž vytvořili rekord, který přetrval více než sto let. Vzhledem k tomu, že využili balonu s otevřenou gondolou, neměli k dispozici žádný kyslíkový přístroj, vzali si jen minimum ochranného oblečení a nevěděli v podstatě nic o vyšších vrstvách atmosféry, patří jejich let k těm nejimpozantnějším výkonům aeronautiky.

[Obrázek na straně 15]

Vnitřek balonu během nafukování

[Obrázek na straně 15]

Do balonu se před startem vhání horký vzduch

[Obrázek na straně 16]

Neobvyklé tvary balonů