Obraz hrůzy, paprsky naděje

„VŠUDE KOLEM MĚ SE KYMÁCELY BUDOVY A ŠLEHALY PLAMENY. JAK JSEM UTÍKAL, SLYŠEL JSEM ZE VŠECH STRAN, JAK LIDÉ PLÁČOU, MODLÍ SE A VOLAJÍ O POMOC. MYSLEL JSEM SI, ŽE NASTAL KONEC SVĚTA.“ — (G. R., KTERÝ PŘEŽIL ZEMĚTŘESENÍ.)

KAŽDÝ rok rozechvějí kůru naší neklidné planety miliony zemětřesení. Většinu jich samozřejmě nevnímáme. * V průměru však každý rok dojde skoro ke 140 zemětřesením, která jsou natolik závažná, že je lze označit jako zemětřesení „velké“, „velmi velké“ či „mimořádné“. Zemětřesení měla v průběhu dějin za následek miliony úmrtí a nevyčíslitelné škody na majetku.

Zemětřesení navíc má na ty, kdo jej přežili, také silný citový dopad. Když například začátkem roku 2001 otřásla Salvadorem dvě zemětřesení, koordinátor poradního výboru v problematice duševního zdraví při ministerstvu zdravotnictví této země prohlásil: „Lidé se dostali do fáze psychických problémů, která se vyznačuje smutkem, zoufalstvím a hněvem.“ Není divu, že zdravotníci v Salvadoru ohlásili nárůst počtu pacientů trpících depresí a úzkostí o 73 procent. Průzkumy totiž ukázaly, že lidé v humanitárních táborech ze všeho nejvíc potřebovali kromě vody pomoc psychiatrů.

Zemětřesení však neznamená jen smrt, zkázu a sklíčenost. V mnoha případech tyto katastrofy pohnou lidi k tomu, aby v mimořádné míře projevili dobrou vůli a obětavost. Někteří lidé neúnavně pracovali na tom, aby opravili poškozené stavby a aby znovu začali normálně žít. Jak dále uvidíme, takové paprsky naděje prosvítaly i tou největší hrůzou.

[Poznámka pod čarou]

 [Obrázky na straně 2 a 3]

Strany 2 a 3: Silně rozrušená mladá žena v Aténách v Řecku se právě dověděla, že její matka zůstala v budově, která se zřítila. Zatímco jeden otec se velmi raduje, že jeho pětiletá dcerka byla zachráněna.

[Podpisek]

AP Foto/Dimitri Messinis