Přišla jsem o své nenarozené děťátko

PONDĚLÍ 10. dubna 2000 byl slunný den, a proto jsem se rozhodla, že si vyřídím nějaké pochůzky. Byla jsem na začátku čtvrtého měsíce těhotenství, a přestože jsem neměla mnoho sil, byla jsem ráda, že mohu být venku. Když jsem v obchodě s potravinami čekala ve frontě na pokladnu, cítila jsem, že se mnou něco není v pořádku.

Když jsem přišla domů, moje obavy se potvrdily. Krvácela jsem. Nic takového se mi v předchozích dvou těhotenstvích nestalo, a proto jsem byla vyděšená. Zavolala jsem svému lékaři, ale on mi doporučil, abych počkala a přišla až druhý den, jelikož jsem k němu stejně byla objednaná. Když jsme s manželem ten večer ukládali do postele naše dvě děti, modlili jsme se společně k Jehovovi, aby nám dal sílu v každé situaci, která snad nastane. Nakonec jsem usnula.

Asi ve dvě hodiny v noci mě však probudila intenzivní bolest, která pozvolna ustupovala. Ale jakmile jsem opět usnula, objevila se znovu a tentokrát přicházela v pravidelných vlnách. Také krvácení zesílilo a já jsem si uvědomila, že mám děložní stahy. Hlavou se mi honily myšlenky, zda jsem udělala něco, čím bych to zavinila, ale na nic jsem si nedokázala vzpomenout.

V pět hodin ráno mi bylo jasné, že musím do nemocnice. Když jsme tam s manželem přijeli, cítili jsme úlevu, že jsem konečně v péči velmi laskavého, vstřícného a soucitného personálu nemocnice. Za dvě hodiny nám lékař sdělil to, čeho jsme se hrozili — dítě mít nebudu.

Vzhledem k příznakům, které předcházely, jsem na to byla připravena a přijala jsem zprávu poměrně dobře. Navíc tam byl celou dobu se mnou manžel, který byl pro mě velkou oporou. Když to tedy takhle dopadlo, stáli jsme před otázkou, co řekneme našim dvěma dětem — šestileté Kaitlyn a čtyřletému Davidovi.

Co řekneme dětem?

Děti sice šly spát s vědomím, že něco není v pořádku, ale jak jim řekneme, že jejich bratříček nebo sestřička, kterého očekávaly, zemřel? Rozhodli jsme se, že budeme otevření. Pomohla nám v tom moje maminka, protože jim řekla, že děťátko se s námi domů nevrátí. Když jsme přijeli, děti nám běžely vstříc, objímaly nás a líbaly. Jejich první otázka byla: „Je děťátko v pořádku?“ Nebyla jsem schopna odpovědět, ale můj muž nás všechny objal a řekl: „Děťátko zemřelo.“ Drželi jsme se jeden druhého a brečeli jsme, což nám pomohlo, abychom se s tím pomalu začali vyrovnávat.

Nebyli jsme však vůbec připraveni na pozdější reakci našich dětí. Asi dva týdny po potratu se například v místním  sboru svědků Jehovových oznámilo úmrtí jednoho staršího svědka, který byl naším přítelem. Čtyřletý David se tak rozplakal, že ho manžel musel odvést ven. Když se David uklidnil, zeptal se manžela, proč jeho přítel zemřel. Potom se ho zeptal, proč zemřelo děťátko. Dále mu řekl: „Ty taky umřeš?“ Chtěl také vědět, proč Jehova Bůh ještě Satana nezničil a proč už nezačal „dávat věci do pořádku“. Byli jsme velmi překvapeni tím, co všechno se honilo jeho dětskou myslí.

Také Kaitlyn měla mnoho otázek. S panenkami si často hrála na to, že jedna panenka je nemocná a ostatní jsou zdravotní sestry nebo členové rodiny. Z tvrdé krabice si udělala nemocnici pro panenky a občas si hrála na to, že jedna z panenek zemřela. Díky otázkám a hrám našich dětí jsme měli mnoho příležitostí dát jim důležitá poučení o životě a o tom, jak nám Bible pomáhá zvládat zkoušky. Připomínali jsme jim také Boží záměr vytvořit na zemi nádherný ráj, kde nebude žádná forma utrpení a bolesti, a dokonce ani smrt. (Zjevení 21:3, 4)

Jak jsem se s touto ztrátou vyrovnala já

Když jsem přišla z nemocnice domů, byla jsem citově otupělá a dezorientovaná. Všude kolem bylo potřeba udělat mnoho věcí, ale já nevěděla kde začít. Zatelefonovala jsem několika přítelkyním, které zažily totéž, co já, a ty mě opravdu povzbudily. Jedna skvělá přítelkyně nám poslala květiny a nabídla nám, že někdy si na odpoledne vezme děti k sobě. Za tento vřelý zájem a praktickou pomoc jsem jí byla velmi vděčná.

Zařadila jsem rodinné fotografie do alb. Prošla jsem dětské oblečení a nechala si to, které bylo nenošené — jedinou hmatatelnou připomínku toho, co se stalo. Celé týdny jsem prožívala prudké výkyvy emocí. Přestože jsem měla podporu členů rodiny a přátel, stávalo se, že jsem celé dny proplakala. Někdy jsem si myslela, že přijdu o rozum. Obzvlášť obtížné to bylo ve společnosti přítelkyň, které byly těhotné. Dříve jsem si myslela, že potrat je v životě ženy jen jakousi epizodou, přes kterou se přenese bez zvláštních problémů. Jak jsem se ale mýlila! *

Nejlepší léčbou je láska

Účinnou léčbou byla kromě ubíhajícího času i láska, kterou mi stále projevoval můj manžel a také  spolukřesťané. Jedna křesťanka uvařila oběd a přinesla nám jej. Jistý sborový starší s manželkou mi přinesli květiny, k nim připsali několik povzbudivých řádek, a strávili s námi večer. Věděli jsme, že jsou velmi zaneprázdnění, a tak nás jejich pozornost opravdu potěšila. Mnozí přátelé nám poslali pohlednice nebo květiny. Prosté vyjádření „myslíme na vás“ pro nás znamenalo velmi mnoho. Jedna křesťanka z našeho sboru nám napsala: „Díváme se na život stejně jako Jehova — je to něco nesmírně cenného. Jestliže Jehova ví o tom, když přijde o život nějaký vrabec, určitě ví i o tom, když přijde o život lidský plod.“ Sestřenice mi napsala: „Zázrak zrození a života nás naplňuje úžasem a úplně stejně jsme překvapeni, když se to nezdaří.“

O několik týdnů později se mi v sále Království chtělo brečet, a těsně před začátkem shromáždění jsem musela jít ven. Mého slzavého odchodu si všimly dvě milé přítelkyně a přišly si ke mně sednout do auta, vzaly mě za ruku a snažily se mě rozesmát. Za chvíli jsme se všechny tři vrátily dovnitř. Je opravdu radostné mít přátele, kteří přilnou „těsněji než bratr“. (Přísloví 18:24)

Když se zpráva o mém potratu rozšířila, byla jsem překvapena, kolik křesťanských sester zažilo totéž. Některé z těch, jež jsem dříve tak dobře neznala, mě dokázaly velmi potěšit a povzbudit. Jejich láskyplná podpora v době, kdy jsem to potřebovala, mi připomněla biblické přísloví: „Pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně.“ (Přísloví 17:17)

Útěcha z Božího slova

Týden po tom, co jsem potratila, se konala Slavnost na památku Kristovy smrti. Jednou večer, když jsme společně četli biblické zprávy o posledních dnech Ježíšova života, mě najednou napadlo: Jehova ví, jak bolestná je ztráta. Vždyť ztratil svého syna. Někdy zapomínám, že Jehova je náš nebeský Otec, a tak má pro své služebníky — muže i ženy — velké pochopení a soucítí s nimi. V tom okamžiku jsem pocítila obrovskou úlevu. Jehova mi byl mnohem blíž než kdykoli dříve.

Značné povzbuzení jsem získávala také z publikací založených na Bibli, zvláště z dřívějších čísel Strážné věže a Probuďte se! zabývajících se ztrátou někoho blízkého. Velmi mi pomohla například série článků „Jak se vyrovnat se smrtí dítěte“ v anglickém vydání Probuďte se! z 8. srpna 1987 a také brožura Když zemře někdo z vašich milovaných. *

Konec zármutku

Čas plynul a já viděla, že se z toho už dostávám, protože jsem se dokázala smát, aniž bych měla pocit provinění, a povídat si, aniž bych se v rozhovoru stále vracela ke ztrátě dítěte. Přesto jsem občas prožívala emocionální výkyvy, například když jsem se setkala s přáteli, kteří o mém potratu nevěděli, nebo když do našeho sálu Království přišla rodina s nedávno narozeným dítětem.

Potom jsem se jednoho dne probudila s pocitem, že chmury se konečně rozptýlily. Dříve než jsem otevřela oči, pocítila jsem úlevu — pokoj a klid, který jsem neměla celé měsíce. Nicméně, když jsem asi po roce otěhotněla, myšlenky na nebezpečí dalšího potratu se mi vracely. Naštěstí se nám v říjnu 2001 narodil zdravý chlapeček.

Dosud však cítím kvůli dítěti, o které jsem přišla, zármutek. Tím, co jsem prožila, se však zvětšilo mé ocenění pro rodinu, spolukřesťany, pro život a pro Boha, jenž nás utěšuje. Tento zážitek rovněž zdůraznil bolestnou pravdu, že naše děti nám nebere Bůh, ale že „všechny [nás] totiž postihuje čas a nepředvídaná událost“. (Kazatel 9:11)

Velmi se těším na dobu, kdy Bůh odstraní všechno truchlení, pláč a tělesnou i citovou bolest spojenou s potratem. (Izajáš 65:17–23) Všichni poslušní lidé potom budou moci říct: „Smrti, kde je tvé vítězství? Smrti, kde je tvé žihadlo?“ (1. Korinťanům 15:55; Izajáš 25:8) Zasláno.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 21]

Četnost a příčiny potratů

„Ze studií vyplývá, že potratem končí 15 až 20 procent zjištěných těhotenství,“ říká The World Book Encyclopedia. „Největší riziko potratu je však první dva týdny po početí (oplodnění), což je doba, kdy většina žen o svém těhotenství ještě neví.“ Podle další zprávy více než „80 procent potratů proběhne v prvních dvanácti týdnech těhotenství“ a předpokládá se, že nejméně polovina z nich je způsobena defekty v chromozomech plodu. Jejich příčinou však nejsou podobné defekty v chromozomech matky či otce.

Další příčinou potratů může být zdravotní stav matky. Lékařští odborníci uvádějí například poruchy hormonálního a imunitního systému a abnormality děložního hrdla či dělohy matky. Svou roli mohou hrát i chronické choroby matky, jako je cukrovka (pokud není náležitě kompenzovaná) a vysoký krevní tlak.

Odborníci se domnívají, že cvičení, zvedání těžkých předmětů nebo pohlavní styk k potratu vést nemusí. Nepředpokládá se, že potrat by mohl být způsoben pádem, slabým úderem nebo náhlým leknutím. Jedna zpráva říká: „Je nepravděpodobné, že při úrazu matky dojde k poškození plodu, ledaže by úraz byl natolik vážný, že by ohrožoval její život.“ Úžasný způsob, jakým je vytvořena děloha, svědčí o moudrosti a lásce našeho Stvořitele. (Žalm 139:13, 14)

 [Rámeček a obrázek na straně 23]

Jak mohou pomoci členové rodiny a přátelé

Když se stane, že u někoho z rodiny nebo u nějaké přítelkyně dojde k potratu, člověk někdy neví, co má říct nebo udělat. Lidé reagují na takovou ztrátu různě, takže neexistuje žádné jednoduché pravidlo, jak nabídnout útěchu a pomoc. Uvažujme však o následujících podnětech. *

Praktické věci, kterými můžete pomoci:

◆ Nabídněte, že pohlídáte starší děti.

◆ Připravte jídlo a přineste jej této rodině.

◆ Nabídněte pomoc také otci. Jeden otec řekl, že „pro otce, kteří jsou v této situaci, se mnoho přání netiskne“.

Co prospěšného můžete říct:

◆ „Je mi opravdu líto, že to tak špatně dopadlo.“

Tato prostá slova znamenají mnoho a mohou položit základ pro další slova útěchy.

◆ „Jen se vyplač.“

První týdny, a dokonce i první měsíce po potratu má žena často slzy na krajíčku. Ujistěte ji, že projeví-li své city, neklesne ve vašich očích.

◆„Mohu příští týden zavolat, jak se ti daří?“

Zpočátku je těmto ženám projevováno mnoho soucitu, ale pokud časem jejich bolest neustoupí, mohou mít pocit, že se na ně zapomíná. Je dobré, aby věděly, že je stále podporujete. Jejich bolestné pocity mohou vyplouvat na povrch po řadu týdnů i měsíců. Mohou se objevit dokonce i po dalším, ale úspěšném těhotenství.

◆ „Opravdu nevím, co bych řekla.“

Často je lepší říct toto, než vůbec nic. Vaše upřímnost a fakt, že jste za ní přišli, je projevem vašeho zájmu.

Co neříkat:

◆ „Můžete mít jiné dítě.“

To je možná pravda, ale může to být vnímáno jako nedostatek empatie. Rodiče nechtěli nějaké dítě, oni chtěli toto dítě. Dříve než mohou začít uvažovat o dalším dítěti, budou pravděpodobně muset ztrátu tohoto dítěte oželet.

◆ „Pravděpodobně to dítě nebylo v pořádku.“

Je možné, že to tak bylo, ale velkou útěchou to není. Matka si představovala, že v sobě nosí zdravé dítě.

◆ „Vždyť jste to dítě vlastně neznali. Bylo by mnohem horší, kdyby k tomu došlo později.“

Většina žen si pouto ke svým nenarozeným dětem vytváří velmi brzy. Když tedy takové dítě zemře, je to obvykle provázeno zármutkem. K tomu ještě přispívá skutečnost, že toto dítě nikdo „neznal“ tak dobře, jako jeho matka.

◆ „Vždyť máte ještě další děti.“

Pro zarmoucené rodiče je to stejné, jako kdyby člověku, který ztratil končetinu, někdo řekl: „Vždyť máš ještě druhou.“

Je samozřejmě nutné uznat, že i ti nejohleduplnější a nejupřímnější lidé občas řeknou něco nevhodného. (Jakub 3:2) A tak vnímavá žena, která potratila, se bude snažit projevovat křesťanskou lásku a nebude pěstovat nelibost vůči těm, kdo se v dobrém úmyslu nějak netaktně vyjádřili. (Kolosanům 3:13)

[Poznámka pod čarou]