Zaostřeno na život v přírodě

PŘEDSTAVTE si, že byste měli na zádech miniaturní vysílačku, takže by se dal sledovat a vyhodnocovat každý váš pohyb. Přesně takový je úděl jedné samice albatrosa stěhovavého, které říkají paní Gibsonová. Pomocí miniaturního vysílače a pomocí satelitů, kterými se signály přenášejí zpátky na zem, mohou výzkumníci sledovat jak tohoto, tak i další podobně vybavené albatrosy. Díky získaným údajům se o těchto nádherných ptácích dozvídáme nové, překvapující skutečnosti, které snad přispějí k jejich záchraně.

Podle zprávy, kterou vypracovala La Trobeova univerzita v australském státě Victoria, vědci zjistili, že albatros stěhovavý uletí za den průměrně 300 kilometrů, někdy dokonce i více než třikrát tolik. Tito mistři plachtění, kteří mají rozpětí křídel více než 3,4 metru, což je nejvíc ze všech žijících ptáků, vydrží dlouhé hodiny kroužit nad mořem. Za několik měsíců mohou urazit až 30 000 kilometrů. Podobné studie provedené ve Spojených státech odhalily, že jeden albatros laysanský podnikl čtyři lety z ostrova Tern, který leží severozápadně od Honolulu, na 3 000 kilometrů vzdálené souostroví Aleuty a zpátky, aby svému mláděti přinesl potravu.

Díky těmto studiím, při nichž se využívá nejmodernější technika, se také zjistilo, proč počet samic albatrosa stěhovavého klesá rychleji než počet samců. Ukázalo se, že samci, kteří obstarávají mláděti potravu, létají při rybolovu blíže k Antarktidě, kdežto samice hledají potravu obvykle severněji, v oblastech, které jsou křížem krážem brázděny rybářskými loděmi. Když se samice vrhnou na návnadu nastraženou na dlouhých vlascích, chytí se na háček a utonou. V některých koloniích hnízdících albatrosů pak bývá dvakrát více samců než samic. Ohroženy jsou i další druhy albatrosů. V polovině 90. let se kvůli lodím, které v australských a novozélandských vodách používaly zmíněný způsob rybolovu, utopilo přibližně 50 000 ptáků ročně, což několik druhů přivedlo na pokraj vyhynutí. V Austrálii byl albatros stěhovavý označen za ohrožený druh. Uvedená zjištění vedla k tomu, že se způsoby rybolovu změnily, čímž se počet uhynulých albatrosů stěhovavých snížil. Přesto v řadě velkých kolonií těchto ptáků stále ubývá.

Kroužkování ptáků

Při sledování určitých druhů ptáků pomáhají badatelům nejen zmíněná miniaturní elektronická zařízení, ale také levnější a jednodušší metody, které se ostatně používají již dlouhá léta. Jednou z nich je kroužkování ptáků, které spočívá v tom, že se ptákovi připevní k noze malý kovový nebo plastový kroužek připomínající kotníčkový řemínek.

Podle časopisu Smithsonian se kroužkování ptáků začalo používat jako standardní vědecká metoda v roce 1899, kdy dánský učitel Hans Christian Mortensen „vyrobil kovové kroužky, na které napsal své jméno a adresu, a připevnil je 165 mladým špačkům na nohu“. V dnešní době je kroužkování ptáků mezinárodní záležitostí a poskytuje cenné údaje o rozšíření ptáků, o jejich migraci, chování,  struktuře jejich společenstev, o jejich počtu a také o jejich šancích na přežití a takzvané populační dynamice. V oblastech, kde je povolen lov, mohou vlády díky kroužkování stanovovat předpisy pro dlouhodobý dohled nad stavy lovného ptactva. Kroužkování také odhaluje, do jaké míry jsou ptáci postiženi nemocemi a chemikáliemi. Informace o biologii ptáků a o jejich chování navíc pomáhají chránit naše zdraví, protože ptáci mohou přenášet lidské choroby, jako například encefalitidu a lymeskou boreliózu.

Je kroužkování kruté?

Kroužkování ptáků je v zemích, kde se provádí, přísně vymezeno a ti, kdo je provádějí, musí mít obvykle licenci. Úřad pro ochranu australské přírody uvádí, že v Austrálii „jsou kroužkovatelé důkladně školeni v tom, jak ptáky chytat, držet a okroužkovat, aniž by jim způsobili nějaké poranění. Školení většinou trvá dva roky a poskytuje značnou praxi.“ Podobné předpisy platí i v Evropě, v Kanadě, ve Spojených státech i v jiných zemích.

Kroužky se od sebe liší tvarem, velikostí, barvou a materiálem. Většina kroužků se vyrábí z lehkých materiálů, jako je hliník či umělá hmota, ale pro ptáky, kteří se dožívají vyššího věku, nebo pro mořské ptáky, jsou používány kroužky z nerezové oceli či jiného nekorodujícího materiálu. Kroužky různých barev umožňují identifikovat ptáka i z velké vzdálenosti. Sice to znamená připevňovat několik kroužků najednou, ale ptáci jsou tak ušetřeni stresu spojeného s opětovným chytáním kvůli identifikaci.

Ať už se použije jakýkoli způsob kroužkování nebo značení, výzkumníci dbají na to, aby tím zvířata netrpěla a aby tím nebylo nijak ovlivněno jejich chování, fyziologie, délka jejich života, jejich život ve společenstvu, soužití s okolím ani šance na přežití. Například pokud by identifikační známka, která se připevňuje k ptačímu křídlu, měla zářivou barvu, pták by byl nápadnější pro predátory nebo by mohl mít problémy v době páření. Některé druhy ptáků si kálejí na nohy, a okroužkování by proto mohlo zvyšovat riziko infekce. V chladných oblastech se může na kroužcích tvořit námraza, což představuje především pro vodní ptactvo potenciální nebezpečí. To jsou jen některá z rizik, jež jsou se značením ptáků spojena. I z tohoto výčtu je ale vidět, jaké znalosti biologie ptáků a jejich chování musí vědci mít, má-li být program sledování efektivní a zároveň citlivý.

Co dělat, když najdete okroužkované nebo jinak označené zvíře?

Na kroužcích a známkách zvířat někdy může být uvedeno telefonní číslo nebo adresa, takže se můžete spojit s majitelem nebo kroužkovací institucí. * Vlastníkovi potom můžete sdělit, kde a kdy jste známku objevili a snad i další podrobnosti. Díky tomu mohou biologové například u ryb určit, jak rychle a jak velkou vzdálenost ryba urazila od chvíle, kdy byla označena a vypuštěna.

Díky práci výzkumníků po celém světě a díky úsilí svědomitých lidí, kteří podávají zprávy o nalezených známkách a kroužcích, jsou shromažďovány úžasné podrobnosti o přírodě. Uvažujme například o jespákovi rezavém, což je ptáček, který váží 100 až 200 gramů a patří do podřádu bahňáků. Vědci zjistili, že se někteří jespáci každoročně stěhují z dalekého kanadského severu na nejvzdálenější cíp Jižní Ameriky a zase zpátky — což je vzdálenost přes 30 000 kilometrů.

Kroužek, který měl na noze jeden starý, ale zdravý jespák, ukázal, že tuto cestu absolvoval možná patnáctkrát. Tento „chlapík“ tedy celkem nalétal přibližně 400 000 kilometrů, což je víc, než kolik činí průměrná vzdálenost ze země na měsíc. „Mohu jen s úctou a obdivem smeknout před těmito poutníky, kteří spojují tento rozlehlý svět,“ říká přírodopisec Scott Weidensaul, zatímco mu tento pozoruhodný ptáček sedí v dlani. Ano, čím více se toho dozvídáme o všech těchto pozemských stvořeních, tím více jsme naplněni úctou a obdivem k „Původci nebe a země ... a všeho, co je v nich,“ Jehovovi Bohu. (Žalm 146:5, 6)

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček a obrázky na straně 15]

ZPŮSOBY OZNAČOVÁNÍ A SLEDOVÁNÍ

Nejen ptáci, ale také jiná zvířata jsou z výzkumných důvodů označována. Způsob značení závisí na tom, jaký cíl vědci sledují, a také na tělesné stavbě a chování zkoumaných živočichů. Kromě nožních kroužků výzkumníci využívají i různé praporky, proužky, známky, barvy, tetování, cejchování, obojky, miniaturní vysílačky, mikropočítače, šipky z nerezové oceli (spojené se známkou, která obsahuje identifikační číslo), zastřižení paznehtů, uší či ocasu a mnoho jiných postupů a zařízení. Některé z nich jsou poměrně levné. Jiné jsou podstatně dražší. Například miniaturní elektronické zařízení s přenosnou videokamerou, které se využívá při výzkumu potápění tuleňů, stojí přibližně 17 000 eur.

Zvířatům v narkóze může být pod kůži nebo do těla vpraveno elektronické zařízení zvané injekční transpondér (mikročip), které je později z vnějšku snímáno speciálním přístrojem. Při zkoumání tuňáka obecného vědci vkládají do těla ryby miniaturní počítač, kterému říkají „chytrá známka“ a který je schopen získané údaje archivovat. Tento mikročip může zaznamenávat a ukládat údaje o teplotě, hloubce, intenzitě světla a o čase až po dobu devíti let. Když se známka dostane zpátky, poskytne nepřeberné množství poznatků, včetně informací o pohybu svého hostitele, které se dají zjistit srovnáním údajů o denním světle a údajů o čase.

Hadi mohou být označeni zastřižením určitých šupin, želvy vroubkováním krunýře, ještěrky zastřižením konečků prstů a aligátoři a krokodýli buď tímtéž způsobem nebo odstraněním rohovitých štítů z ocasu. Některá zvířata však mají natolik rozmanitý vzhled, že jednotlivé kusy lze snadno identifikovat pomocí fotografií.

[Obrázky]

Označování medvěda baribala ušní známkou; označená ryba Dascyllus albisella; identifikační známka na ocase aligátorů

Sokol stěhovavý se satelitním vysílačem

Pstruh duhový s interním telemetrickým zařízením

[Podpisky]

Medvěd: © Glenn Oliver/Visuals Unlimited; Dascyllus albisella: Dr. James P. McVey, NOAA Sea Grant Program; aligátor: Copyright © 2001 Kent A. Vliet; sokol na stranách 2 a 15: Foto National Park Service; muži s rybou: © Bill Banaszewski/Visuals Unlimited

[Obrázek na straně 13]

Kroužkování krahujce amerického

[Podpisek]

© Jane McAlonan/Visuals Unlimited