Proč lidé opouštějí tradiční náboženství?

NÁBOŽENSTVÍ, KTERÁ TVRDÍ, že své nauky zakládají na učení Ježíše Krista, mají asi 1,7 miliardy stoupenců. Křesťanstvo je pokládáno za největší náboženství na světě a početně převyšuje i tak rozšířená náboženství, jako je buddhismus, hinduismus a islám. Zprávy však ukazují, že v mnoha údajně křesťanských zemích již toto náboženství svůj vliv na lidi ztrácí.

 Z církví odcházejí lidé nejrůznějšího společenského původu. Podle Ronalda F. Ingleharta, výzkumného pracovníka na Michiganské univerzitě a ředitele programu Průzkum etiky ve světě, hraje náboženství v rozvinutých zemích stále menší roli. Časopis Bible Review cituje jeho výrok: „Nejenže prudce klesla návštěvnost kostela, ale z latinskoamerických zemí se nyní posílají misionáři, aby zachránili duše svých bývalých kolonizátorů.“ Inglehart tvrdí, že „zhroucení náboženství“ je zvláště výrazné v některých zemích severní Evropy. V Norsku a Dánsku pravidelně chodí do kostela pouze pět procent populace. Ve Švédsku to jsou pouhá čtyři procenta a v Rusku jen dvě procenta.

Zprávy z Německa ukazují, že počet pravidelných návštěvníků kostela z řad registrovaných katolíků se v letech 1984 až 1993 snížil z 25,3 procenta na 19 procent. V roce 1992 se pravidelně účastnily nedělních bohoslužeb pouze čtyři procenta protestantů. Časopis Christianity Today v roce 1999 uvedl: „Pouze každý desátý Němec chodí do kostela každý týden.“

Ohledně klesajícího počtu věřících v Británii noviny The Guardian říkají: „Křesťanství na tom nikdy nebylo tak špatně.“ Článek uvádí, že „léta 1950–2000 byla pro kněze a presbytery nejhorším půlstoletím“. Na základě zvláštní zprávy o náboženství ve Spojeném království tyto noviny ukazují, že víru v institucionální náboženství ztrácejí nejen mladí, ale i starší lidé. List uvádí: „Jak lidé stárnou, ztrácejí víru v Boha. Pro krizí postižené britské církve, které až dosud pokládaly starší věřící za trvalý základ svých zmenšujících se sborů, budou závěry nového výzkumu potvrzující tento trend šokem.“

Podobný trend je patrný i mimo Evropu. Kanadský časopis Alberta Report například říká, že v Kanadě dochází ke „zhroucení institucionální víry a uctívání“ a že „třikrát více Kanaďanů dává přednost vlastním subjektivním představám o Bohu před jasně vymezenými náboženskými názory“.

Mnozí lidé zkrátka nemají pocit, že jim bohoslužby v kostele přinášejí nějaké duchovní obohacení nebo poučení. V jednom himálajském ášramu neboli hinduistickém náboženském středisku bylo provedeno interview s Židy i katolíky. Podle kanadského časopisu Maclean’s vyjádřili tito lidé následující názor: „Ty nudné rituály nám už nic neříkají ani na nás nepůsobí.“ Někteří lidé si dokonce po mnoha letech věrného navštěvování kostela řeknou: Co jsem se vlastně v kostele dověděl? Mám díky tomu bližší vztah k Bohu? Není tedy divu, že podle spisovatele Gregga Easterbrooka „hmotnou chudobu na Západě vystřídala chudoba duchovní, která nyní představuje největší nouzi naší doby“.

Existuje pochopitelně mnoho zemí, kde je návštěvnost kostelů daleko vyšší. Avšak fakt, že lidé chodí do kostela, automaticky neznamená, že se pevně drží církevních nauk. Australské noviny The Age například uvádějí, že na Západě „se procento křesťanů, kteří se aktivně věnují svému náboženství, prudce snižuje. Ve velké části Afriky, Asie a Latinské Ameriky je křesťanství jen jakýmsi pláštíkem, pod kterým mnoho lidí dále zastává exotičtější kmenové nebo kultovní názory, jež s tradičními křesťanskými naukami buď nemají nic společného, nebo jsou s nimi v rozporu, a od nichž církev již před mnoha lety oficiálně ustoupila.“

Proč ale tolik lidí, mladých i starších, z církve odchází? Zdá se, že důležitým faktorem je rozčarování.

Neslavná minulost náboženství

Noviny The Guardian uvádějí následující postřeh: „Římskokatolická církev neblaze proslula tím, že ve 20. století tajně podporovala fašismus — počínaje blahopřáními generálu Frankovi po skončení španělské občanské války a konče nedávnými snahami podpořit generála Pinocheta.“ Noviny také uvádějí, že Pius XII., který během války zastával papežský úřad, „se velmi snažil, aby dosáhl dohody s [Hitlerem] a aby se vyhnul potenciálním nepříjemnostem, jako například tomu, že by odsoudil holocaust“.

Noviny The Age uvádějí: „Tvrzení křesťanstva vyznívala příliš často naprázdno. Křesťané si  nedokázali udržet vnitřní pokoj a jednotu. ... Dokládá to mnoho loupežných a dobyvačných válek ospravedlňovaných tím, že jejich účelem bylo obrácení lidí na víru v Krista. Hlavními křesťanskými ctnostmi mají být víra, naděje a láska, avšak ti, kdo o tyto ctnosti údajně usilují, mohou být stejně cyničtí a mít stejný sklon k depresi jako ti, kdo křesťany nejsou, a pravděpodobně ani neprojevují větší míru dobročinnosti. ... Vždyť právě jedna z křesťanských zemí měla na svědomí holocaust a jiná křesťanská země zase rozpoutala hrůzy atomové války v Japonsku.“

Někteří lidé mohou argumentovat tím, že křesťanstvo již dlouho prosazuje takové ctnosti, jako je rozvážnost, mravní síla, umírněnost a spravedlnost. Časopis The Age však k tomu říká: „Křesťané v Evropě, Severní Americe a Austrálii ale zpravidla spotřebovávají neúměrně mnoho přírodního bohatství, a kvůli uspokojení svých choutek i nadále tolerují, že jsou slabší země vykořisťovány a utiskovány a že je ničeno jejich životní prostředí.“

Ohledně budoucnosti křesťanstva časopis píše: „Bez zdravé organizační struktury křesťanstvo rozhodně nemůže doufat, že znovu získá takovou společenskou moc, jakou mělo v minulých staletích. Zda je to tak dobře nebo špatně, závisí na tom, z jakého hlediska se na to člověk dívá. V takové situaci však křesťanstvo bude už za několik let.“

V důsledku úpadku, k němuž ve světě organizovaného náboženství dochází, se od tradičních církví mnozí lidé odvracejí. Dokáže však náhrada, kterou si zvolili, skutečně jejich potřeby uspokojit? Je opravdu řešením?

[Obrázky na straně 7]

Okázalé obřady nemohou duchovní potřeby mnoha lidí uspokojit

[Obrázek na straně 7]

Mnozí lidé se odvrátili od tradičních náboženství kvůli tomu, že podporovala války a utiskující politické režimy

[Podpisek]

foto: age fotostock