Z politického aktivisty neutrálním křesťanem

VYPRÁVÍ LADISLAV ŠMEJKAL

Po vynesení rozsudku mě odvedli zpět na celu. Ihned jsem začal morseovkou vyťukávat na zeď zprávu svému příteli, který byl o dvě poschodí výše. Čekal, že mu sdělím, kolik jsem dostal.

„Čtrnáct let,“ vyťukal jsem mu v odpovědi.

Nemohl tomu uvěřit, a tak se zeptal: „Čtrnáct měsíců?“

„Ne, čtrnáct let,“ ujistil jsem ho.

PSAL se rok 1953. Tato příhoda se udála v Liberci, v tehdejším Československu. Bylo mi devatenáct a patřil jsem k hnutí aktivistů, které usilovalo o politické změny. Naše názory jsme propagovali pomocí letáků kritizujících komunistickou stranu, jež tehdy byla u moci. Naše činnost byla posouzena jako vlastizrada — a to je důvod, proč jsem dostal tolik let.

Než došlo k vynesení rozsudku, strávil jsem téměř rok ve vyšetřovací vazbě. Zde byli vězni na cele po dvou, a čas od času byli se zavázanýma očima odváděni k výslechu. Na celách jsme si nesměli povídat, a proto jsme se dorozumívali šeptem.

Brzy jsem přišel na to, že mezi vězni je i velký počet svědků Jehovových. Ve věznici bylo zvykem vždy po jednom nebo dvou měsících měnit obsazení cel. Zajímal jsem se o Bibli, a proto jsem měl radost, že mě konečně po nějaké době strčili do jedné cely se svědkem. Časem jsem začal se svědky studovat Bibli.

Myslím, že naše rozhovory by bylo možné označit jako biblické studium, a to přesto, že jsme neměli Bibli ani biblickou literaturu. Pravda je, že jsem předtím Bibli v životě neviděl. Povídali jsme si však — bratr dokázal z hlavy vysvětlovat nejrůznější biblické náměty — a já jsem si to, co mi řekl, poznamenával. Seděli jsme při tom těsně vedle sebe a dorozumívali se šeptem.

Jedinými pomůckami, které jsme měli, byl toaletní papír a hřeben. Hřebenem jsem si na toaletní papír „dělal poznámky“. Hodně biblických textů, o kterých jsme diskutovali, jsem se naučil nazpaměť. Bratři, kteří se  mnou vedli studium, mě také naučili písně Království. Jeden z nich mi řekl: „Teď jsi ve vězení kvůli politice, ale v budoucnosti možná budeš vězněn za to, že jsi svědek Jehovův.“

Nakonec — po nekonečné řadě výslechů — jsem byl odsouzen a převezen do pracovního tábora ležícího poblíž Jáchymova. Již tehdy jsem byl rozhodnut, že se jednou stanu svědkem Jehovovým.

Mnohaletý trest

Po příjezdu do tábora, kde se těžil uran, jsem se hned začal shánět po svědcích. Brzy jsem se ale dozvěděl, že byli odvezeni někam jinam. Jeden bratr tam však přece jen zůstal, protože byl kuchařem. Půjčil mi hodně ohmatanou Bibli, která už prošla mnoha skrýšemi. Mohl jsem si tedy přečíst biblické texty, které jsem již znal nazpaměť. Při čtení jsem si pořád opakoval: ‚Ano, je to přesně tak, jak mě to bratři učili.‘

Asi za měsíc jsem byl převezen do tábora Bytíz u Příbrami. Zde již bylo víc bratrů. V táboře Bytíz jsme pravidelně dostávali biblickou literaturu pašovanou zvenku. Vedení tábora se sice snažilo zjistit, jak se k nám literatura dostává, ale nikdy se jim to nepodařilo. V té době tu bylo celkem 14 vězňů, kteří vydávali svědectví ostatním. Polovinu z nich tvořili pokřtění svědkové a druhou polovinu, do které jsem patřil i já, lidé, kteří poznali pravdu ve vězení.

Mnozí z nás chtěli své zasvěcení Bohu symbolizovat křtem ve vodě. Být pokřtěn však nebylo jednoduché, protože nebyla voda — přesněji řečeno, nebyla k dispozici nádoba tak velká, aby se v ní člověk mohl zcela ponořit. Mnozí vězňové tedy museli na křest počkat až do svého propuštění. V táboře Bytíz však byly velké chladicí věže důlních kompresorů. V polovině padesátých let minulého století jsem byl spolu s několika dalšími pokřtěn ve sběrné nádrži jedné z těchto věží.

O několik let později, v březnu 1960, si mě zavolal policista, který měl na starosti politické vězně. Řekl, že zařídí zkrácení mého trestu, pokud jej budu informovat o činnosti dalších vězňů. Když jsem to odmítl, začal mi sprostě vyhrožovat: „Nechtěl ses mít dobře, tak já ti zaručuju, že se domů nikdy nevrátíš, protože tady chcípneš.“ O dva měsíce později však byla vyhlášena amnestie, která se vztahovala i na mne, a já jsem se po osmi letech vězení vrátil domů.

Krátce na svobodě

Od dubna 1949 probíhalo dílo svědků Jehovových v Československu pod zákazem, a proto jsem brzy poznal, že služba Bohu „na svobodě“ se v lecčems podobá službě ve vězení. Když jsem byl propuštěn, hned se objevil další problém. Tehdy byl totiž každý muž v naší zemi povinen odsloužit si dva roky v armádě.

Někteří muži pracovali v určitých státních podnicích, a proto byli vojenské služby zproštěni. To se týkalo například těch, kteří pracovali v uhelných dolech. Díky tomu, že jsem s tím měl určité zkušenosti, dostal jsem v jednom z těchto dolů práci. Vedení dolu mě přivítalo s otevřenou náručí. Řekli mi: „Z armády  si nic nedělej, pro nás není vůbec problém zajistit ti zproštění.“

Když jsem o dva měsíce později dostal povolávací rozkaz, pracovníci vedení mě ujišťovali: „To nic, to bude nějaký omyl. Stačí vojenské správě napsat a všechno bude v pořádku.“ Tím to ovšem neskončilo. Za nějaký čas mi úředník omluvně sdělil: „To se tu ještě nestalo, ty skutečně budeš muset nastoupit.“ Jednal jsem v souladu s tím, že z důvodu svědomí odmítám bojovat, a do armády jsem odmítl nastoupit. (Izajáš 2:4) Proto jsem byl zatčen a převezen k nejbližšímu vojenskému útvaru.

Před vojenským tribunálem

V lednu 1961 jsem byl uvězněn na Kladně. Pak se mě opakovaně snažili přesvědčit, abych se přece jen stal vojákem. Velící důstojník zorganizoval setkání. Přivedl mě do zasedací místnosti, kde byl velký kulatý stůl obklopený hlubokými koženými křesly. Po chvíli začali přicházet důstojníci, sedali si okolo stolu, a on mi je jednoho po druhém představoval. Nakonec si sám sedl a vyzval mě: „A teď nám vyprávěj o té své víře.“

Rychle jsem se v duchu pomodlil a začal jsem vyprávět. Pozorně si mě vyslechli a potom se rozhovor stočil na evoluci, o které tvrdili, že je vědecky prokázána. V pracovním táboře jsem si předtím prostudoval brožuru Evoluce proti novému světu, * takže jsem byl schopen doložit — k nemilému překvapení těchto důstojníků —, že evoluce je neověřená teorie.

Pak se do diskuse vmísil jeden major, který zřejmě pocházel z katolické rodiny. Ptal se mě: „Jak vy se díváte na Panenku Marii? A jak se díváte na mši svatou?“ Na jeho otázky jsem mu odpověděl a pak jsem dodal: „Pane majore, vidím, že jste určitě věřící člověk, neboť vaše otázky jsou jiného typu než otázky ostatních pánů.“

Major nahlas zaprotestoval: „Ne, ne, ne, já nejsem věřící!“ Komunistický stát si necenil lidí hlásících se ke křesťanství a nedosazoval je do odpovědných postavení. Po této slovní přestřelce již důstojník do zbytku diskuse nezasahoval. Byl jsem velmi vděčný za to, že jsem měl příležitost vysvětlit těmto lidem náboženské názory svědků Jehovových.

Další příležitosti k vydávání svědectví

Po několika dnech jsem byl převezen k vojenské posádce do Prahy, kde mě nechali střežit. První ozbrojený voják, který mě hlídal, byl překvapen zvláštními bezpečnostními opatřeními. Řekl mi: „Tak tohle jsme tu ještě neměli. My tě musíme osobně střežit!“ Objasnil jsem mu tedy, proč jsem byl uvězněn. To ho natolik zaujalo, že usedl s puškou mezi koleny a vyslechl si mě. Po dvou hodinách jej přišel vystřídat jiný voják, který vznesl podobný dotaz, po němž opět následoval biblický rozhovor.

V následujících dnech jsem měl příležitost svědčit jak vojákům, tak i ostatním spoluvězňům, s nimiž mi stráže  dovolily mluvit. Strážci dokonce otevřeli cely a nechali vězně, aby se k biblickým diskusím připojili. Po nějaké době jsem začal mít obavy, aby se neprovalilo, že mi stráže umožnily svobodně mluvit s ostatními vězni, a aby to nemělo nepříjemné následky. Celá záležitost však zůstala utajena.

Když mě nakonec odváželi k soudu, kde jsem měl vyslechnout rozsudek, dostalo se mi povzbuzení od těch, se kterými jsem mluvil o svém přesvědčení. Byl jsem odsouzen na dva roky, k nimž bylo z původního trestu přidáno těch šest let, které jsem si ve vězení díky amnestii neodseděl. To znamenalo, že jsem před sebou měl asi osm let vězení.

Bůh mi pomáhal

Boží pomoc jsem pociťoval často, zvlášť když jsem byl přemisťován z tábora do tábora a z věznice do věznice po celém Československu. Když jsem dorazil do věznice ve Valdicích, velitel se mě zeptal, za co jsem zavřený. „Odmítl jsem vykonávat vojenskou službu,“ odvětil jsem. „Je to v naprostém rozporu s mým přesvědčením neúčastnit se boje.“

„Bylo by pěkné, kdyby takový postoj měl každý,“ odpověděl uznale. Chvíli o tom pak přemýšlel a dodal: „Ale protože většina lidí takto neuvažuje, musíme tě potrestat, a to přísně!“

Zařadil mě do brusírny skla, což bylo trestní oddělení. A tak ačkoli jsem byl tentokrát uvězněn jako svědek Jehovův, který odmítl vykonávat vojenskou službu, stále jsem na sobě měl „nálepku“ politického vězně. Proto jsem dostával těžší práci. Broušení skla pro lustry a jiné luxusní skleněné předměty bylo dost obtížné, protože tyto výrobky musely být bez kazu. Běžně se stávalo, že vězňové jeden den odevzdali obroušený materiál a druhý den se jim polovina vrátila zpět na opravu. Předepsaná pracovní norma se tedy plnila velmi obtížně.

Když jsem nastoupil na brusírnu, musel jsem nejdříve počkat na velitele pracoviště. Když přicházel, křičel na vězně, kteří podle jeho mínění pracovali málo intenzivně. Došel až ke mně a vyhrkl: „Co ty tady? Jak to, že nepracuješ?“

Vysvětlil jsem mu, že jsem tam nový. Vzal mě do své kanceláře, kde se mě — jak bylo jeho zvykem — zeptal, za co mě zavřeli. Řekl jsem mu to a on se zeptal: „Ty jsi svědek Jehovův, viď?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

Úplně se změnil. „Neboj se,“ řekl. „Měli jsme tu mnoho svědků Jehovových. Velmi si jich vážíme, protože to jsou pracovití a slušní lidé. Zařídím, abys dostal práci s takovou normou, kterou budeš moci splnit.“

Změna v chování velitele pracoviště mě velmi překvapila. Byl jsem vděčný Jehovovi a těm neznámým spolukřesťanům, díky jejichž chování měli svědkové v této věznici tak vynikající pověst. Jehovovu láskyplnou pomoc jsem pociťoval po celou dobu svého uvěznění.

Ať jsem se ocitl v jakkoli obtížné situaci, vždycky jsem si byl jistý, že se po čase setkám se svými křesťanskými bratry a že pak uvidím jejich milý úsměv a pocítím pomocnou ruku. Bez nich bych věznění snášel mnohem hůře.

Zdálo se, že mnozí vězňové nemyslí na nic jiného než na pomstu za to, jak špatně se s nimi zacházelo. Já jsem se na to ale vždycky díval jinak. Uvědomoval jsem si, že trpím kvůli tomu, že jednám v souladu s Božími spravedlivými zásadami. Věděl jsem tedy, že  za každý den strávený ve vězení mi Jehova může dát bezpočet nádherných dnů života v ráji na nové zemi. (Žalm 37:29; 2. Petra 3:13; Zjevení 21:3, 4)

Jsem vděčný za požehnání v dnešní době

V květnu 1968, po více než 15 letech strávených ve vězení, jsem byl konečně propuštěn. Nejdříve jsem měl vnitřní zábrany mluvit s lidmi, což je běžné u těch, kdo značnou část svého života strávili mezi lidmi, kteří na sobě měli vězeňské úbory nebo uniformy stráží. Moji křesťanští bratři mi však brzy pomohli zapojit se do kazatelského díla, které ovšem bylo stále vykonáváno pod zákazem.

Několik týdnů po svém propuštění jsem se seznámil s Evou. Spolu se svým bratrem se přibližně tři roky před tím odvážně postavila za biblickou pravdu navzdory tvrdému odporu rodiny. Brzy jsme spolu začali chodit do kazatelské služby a zapojili jsme se také do výroby biblické literatury. Ta se vyráběla v tajných podzemních tiskárnách. V listopadu 1969 jsme se pak vzali.

V roce 1970 se nám narodila dcera Jana. Časem jsem o víkendech začal sloužit jako cestující služebník svědků Jehovových. Navštěvoval jsem sbory a poskytoval jim duchovní povzbuzení. Při této činnosti jsem byl v roce 1975 zatčen a opět poslán do vězení. Tentokrát jsem si tam ale „poseděl“ pouze několik měsíců. Pak se nám v roce 1977 narodil syn Štěpán.

Konečně 1. září 1993 získali svědkové Jehovovi v České republice zákonné uznání. Příští rok se naše dcera Jana provdala za jednoho křesťanského staršího, Dalibora Dražana. V roce 1999 si náš syn Štěpán, služební pomocník, vzal Blanku, která tehdy byla v celodobé službě. Všichni v současné době sloužíme v různých pražských sborech. Každý z nás se těší na dobu, až přijde nový svět — já však zvláště toužebně vyhlížím dobu, kdy nikde nebudou stát žádné vězeňské zdi.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 20]

Hřebenem jsem si „zaznamenával“ biblické texty

[Obrázek na straně 21]

Tábor Bytíz, kde jsem byl uvězněn a později pokřtěn

[Obrázek na straně 23]

Když jsme se vzali

[Obrázek na straně 23]

Já s Evou; Štěpán s Blankou jsou vlevo od nás a Jana s Daliborem vpravo od nás