Policejní ochrana — Naděje a obavy

NA ZAČÁTKU 19. století mnozí lidé v Anglii nesouhlasili se zavedením profesionální uniformované policie. Obávali se, že ozbrojené síly v rukou vlády by mohly ohrozit jejich svobodu. Někteří se báli, že vznikne systém policejních donašečů, jaký zavedl Joseph Fouché ve Francii. Museli si však položit jednu otázku: „Opravdu se bez policie obejdeme?“

Londýn se stal největším a nejbohatším městem na světě. Zločinnost tam vzrůstala a ohrožovala obchod. Noční hlídači ani profesionální detektivové, kterým se říkalo Bow Street Runners, již nedokázali ochránit lidi a jejich majetek. Clive Emsley ve své knize The English Police: A Political and Social History (Anglická policie: Politické a sociální dějiny) píše: „Na zločinnost a nepořádek se stále více pohlíželo jako na něco, co by v civilizované společnosti nemělo existovat.“ Obyvatelé Londýna si nakonec řekli, že snad vše dobře dopadne, a rozhodli se pro vytvoření profesionálního policejního sboru pod vedením sira Roberta Peela. * V září roku 1829 začali uniformovaní příslušníci Metropolitní policie obcházet své okrsky.

Od samého počátku své existence se však policie stala nejen zdrojem nadějí, ale i obav — nadějí, že zajistí bezpečnost, a obav, že by svou moc mohla zneužít.

Počátky americké policie

New York byl prvním městem ve Spojených státech, které mělo profesionální policii. S rostoucím bohatstvím města se totiž zvyšovala kriminalita. Ve třicátých letech 19. století každá rodina mohla v levných plátcích číst temné historky ze světa zločinu. Rostla nespokojenost, a proto v roce 1845 New York dostal svůj policejní sbor. Od té doby obyvatelé New Yorku i Londýna žasnou nad tím, jak policie v tom druhém městě vlastně může fungovat.

Stejně jako Angličané se i Američané obávali, k čemu to povede, když bude mít vláda v rukou ozbrojené síly. Každý z těchto národů to však řešil po svém. Angličané se rozhodli pro policisty-gentlemany ve vysokých přilbách a tmavě modrých uniformách, jejichž jedinou zbraní byl krátký, skrytě nošený obušek. Britští policisté neboli „bobbies“ až dodnes nosí střelné zbraně pouze tehdy, když se účastní speciálního zásahu. Avšak jak uvádí jedna zpráva, „panuje přesvědčení, ... že je jen otázkou času, kdy bude i britská policie plně vyzbrojena.“

Ve Spojených státech byla situace jiná. Obavy z toho, že by vláda mohla zneužít svou  pravomoc, vedly již dříve k přijetí Druhého dodatku k Ústavě Spojených států, který zaručuje „právo lidí držet a nosit zbraně“. Proto zbraně požadovala i policie. To časem vedlo k pouličním přestřelkám, které se v představách mnoha lidí staly neodmyslitelnou součástí boje mezi americkými policisty a zločinci. Dalším důvodem, proč američtí policisté nosí zbraň, je to, že první americký policejní sbor vznikal v prostředí, které se od Londýna zásadně lišilo. Počet obyvatel New Yorku rostl a ve městě zavládl chaos. Do New Yorku se stěhovaly tisíce Evropanů a po začátku občanské války, která probíhala v letech 1861 až 1865, také mnoho Afroameričanů, což vedlo k rozsáhlým rasovým nepokojům. Policie proto došla k názoru, že musí sáhnout k tvrdším metodám.

Kvůli tomu byla policie často pokládána spíše za nutné zlo. Lidé ale byli ochotní snášet občasné incidenty ze strany policie, protože měli naději, že přece jen bude dosaženo určité míry pořádku a bezpečnosti. Avšak v některých částech světa se začal objevovat jiný druh policie.

Policie, která nahání strach

Když na počátku 19. století začaly vznikat policejní sbory, žila většina lidstva pod vládou evropských velmocí. Úkolem evropské policie v podstatě bylo chránit panovníky spíše než obyvatelstvo. Dokonce i Britové, kterým se tolik nelíbila myšlenka, že by na jejich vlastním území měla působit ozbrojená policie, neváhali použít vojenskou policii, aby udrželi pod kontrolou obyvatelstvo ve svých koloniích. Rob Mawby ve své knize Policing Across the World (Policejní metody z celého světa) uvádí: „Případy policejní brutality, korupce, násilí, vražd a zneužívání pravomoci se objevily téměř v každém období koloniálních dějin.“ Tato publikace poukazuje na to, že koloniální policie sice byla v určité míře prospěšná, ale její činnost současně vyvolala „všeobecné povědomí, že policie je vládní silou, a ne službou veřejnosti“.

Despotické vlády, které se obávaly revoluce, téměř vždy používaly tajnou policii k tomu, aby sledovala jejich občany. Taková policie vymáhá informace mučením a odstraňuje údajné nepřátele režimu tím, že je nechá zavraždit nebo je bez soudu uvězní. Nacisté měli gestapo, v Sovětském svazu byla KGB a ve východním Německu působila Stasi. Je zajímavé, že Stasi zaměstnávala 100 000 úředníků a možná až půl milionu informátorů, aby měla pod kontrolou přibližně 16 milionů obyvatel. Agenti nepřetržitě odposlouchávali telefonní rozhovory a vedli záznamy o jedné třetině lidí. „Úředníci Stasi si mohli dovolit všechno a neznali stud,“ říká John Koehler ve své knize Stasi. „Duchovní, včetně vysokých církevních představitelů protestantských i katolických denominací, byli hromadně verbováni jako konfidenti. V jejich kancelářích a zpovědnicích byla odposlouchávací zařízení.“

Policie však nahání strach nejen v zemích s totalitním režimem. Policisté v mnoha velkých městech bývají obviňováni z toho, že vyvolávají atmosféru strachu, když k prosazování zákona používají příliš tvrdé metody, a to zvláště když jednají s menšinami. O jednom skandálu v Los Angeles, který měl velkou publicitu, jistý časopis uvedl, že „špatné jednání policie dostalo novou dimenzi a vedlo k vzniku pojmu polda-gangster“.

Vládní úředníci si tedy začali klást otázku, co může policie udělat pro vylepšení své pověsti. Mnohé policejní složky proto začaly více zdůrazňovat ty aspekty své práce, které se týkají služeb veřejnosti.

Má perspektivu systém místních hlídek?

Mezinárodní pozornost si získává tradiční japonský systém místních hlídek. Na každé japonské policejní stanici pracuje přibližně deset policistů, kteří mají na starosti poměrně malý okrsek a pracují ve směnách. Frank Leishman z Británie, který přednáší kriminologii a v Japonsku už dlouhou dobu působí, říká: „Tito policisté jsou pověstní tím, že poskytují celou škálu přátelských služeb — pomohou najít adresu na ulicích, které většinou nejsou označené,  zapůjčí deštník lidem spěchajícím do práce, které překvapil déšť, postarají se o to, aby se opilí podnikatelé dostali posledním vlakem domů, a pomáhají občanům urovnávat problémy.“ Také díky tomuto systému získaly japonské ulice záviděníhodnou pověst, že jsou skutečně bezpečné.

Mohl by se tento typ policie úspěšně používat i někde jinde? Někteří kriminologové v tom vidí určité ponaučení. Novodobé pokroky v komunikační technologii mají za následek, že policie se od lidí, kterým slouží, vzdaluje. Často se zdá, že v mnoha městech spočívá práce policie hlavně v řešení naléhavých situací. Někdy to tedy vypadá, jako by se původní důraz na prevenci kriminality vytrácel. Právě kvůli tomuto trendu začíná být v některých zemích populární systém, který by se česky dal označit jako „bdělé sousedství“.

„Bdělé sousedství“

„Opravdu to funguje, pomohlo nám to snížit kriminalitu,“ říká o své práci Dewi, policejní komisař, který působí ve Walesu. „Projekt ‚bdělé sousedství‘ přispívá k tomu, aby lidé vzájemně dbali o bezpečnost jeden druhého. Organizujeme setkání, na kterých se sousedé mohou poznat, seznámit se, vyměnit si telefonní čísla a získat informace o tom, jak předcházet zločinnosti. Tento projekt se mi líbí, protože obnovuje pocit sounáležitosti. Lidé své sousedy často ani neznají. Tento systém funguje proto, že se zvyšuje sousedské povědomí.“ Také zlepšuje vztah mezi policií a veřejností.

Dalším cílem je vést policisty k tomu, aby s obětmi zločinu jednali s větším pochopením. Holanďan Jan van Dijk, který je význačným odborníkem ve viktimologii (vědě o obětech trestných činů), napsal: „Policistům musí být vštěpováno, že způsob, jakým jednají s obětí, je stejně důležitý jako způsob, jakým lékař jedná s pacientem.“ V mnoha zemích je totiž situace taková, že policie dosud nepovažuje domácí násilí a znásilnění za skutečný zločin. Rob Mawby však říká: „Přístup policie k domácímu násilí a ke znásilnění se v posledních letech výrazně zlepšil. Ještě je však stále na čem pracovat.“ Jednou takovou oblastí je boj proti zneužívání pravomoci.

Problém s korupcí

Představa, že nás policie chrání, někdy může vypadat jako naivní, zejména když stále kolují zprávy o zkorumpovaných policistech. Takové zprávy se objevují už od samého zrodu policie. Podle knihy NYPD — A City and Its Police (NYPD — Policie jednoho města) měli kolem roku 1855 „mnozí obyvatelé New Yorku pocit, že mezi policisty a gangstery není skoro žádný rozdíl“. Kniha Faces of Latin America  (Tváře Latinské Ameriky) od Duncana Greena uvádí, že podle všeobecného mínění je celá policie „prosáklá korupcí, je nezpůsobilá pro své úkoly a navíc porušuje lidská práva“. Vedoucí personálního oddělení policie, která působí v jedné latinskoamerické zemi a která má 14 000 příslušníků, řekl: „Co byste také čekali, když policista vydělává méně než [100 dolarů] měsíčně? Co si myslíte, že pak udělá, když mu nabídnou úplatek?“

Jak závažným problémem je korupce? Odpověď závisí na tom, koho se zeptáte. Například americký strážník pracující ve městě, kde žije asi sto tisíc obyvatel, říká: „Určitě jsou i poldové, kteří jsou do něčeho namočení.  Ale většina lidí od policie je poctivá. Tak to aspoň vidím já.“ Situaci v jiné zemi popisuje jeden vyšetřovatel, který po 26 letech práce u policie říká: „Podle mě je korupce téměř všude. Poctivost u policie najdete jen stěží. Když policista prohledává vyloupený dům a najde nějaké peníze, pravděpodobně si je vezme. Když zajistí nějaké ukradené cennosti, část z nich si ponechá.“ Proč se vlastně někteří policisté k takovému jednání sníží?

Někteří začínají s vysokými etickými zásadami, ale potom podlehnou vlivu zkažených kolegů a pokleslých norem světa zločinu, se kterým přicházejí do styku. Kniha What Cops Know (Co policisté vědí) cituje jednoho chicagského strážníka, který řekl: „Policisté jsou v bezprostředním kontaktu se zločinností. Jsou jí obklopeni ... dotýkají se jí ... ochutnávají ji ... cítí ji ... slyší ji ... musí se s ní vypořádat.“ Kontakt s takovou zkažeností snadno může mít negativní vliv.

Policie sice poskytuje neocenitelné služby, ale zdaleka není ideální. Můžeme doufat, že to bude lepší?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 8 a 9]

„Ti britští ‚bobbies‘ jsou skvělí“

Británie byla jednou z prvních zemí, které si mohly dovolit přepych v podobě profesionální policie. Britové chtěli, aby jejich společnost byla dobře organizována, stejně jako jejich systém drožek a dostavníků, které jezdily přesně na čas. Ministr vnitra sir Robert (Bobby) Peel v roce 1829 přesvědčil parlament, aby schválil vytvoření londýnské Metropolitní policie s ústředím ve Scotland Yardu. Zpočátku byli „bobbies“ nepopulární, protože tvrdě potírali opilství a hazardní hraní na ulicích. Časem si je však veřejnost nesmírně oblíbila.

V roce 1851 byla v Londýně uspořádána Velká výstava. Celý svět byl pozván, aby obdivoval výdobytky britského průmyslu. Návštěvníci užasli nad pořádkem v ulicích, kde nebyli žádní opilci, prostitutky ani povaleči. Schopní policisté řídili proudící davy, pomáhali návštěvníkům se zavazadly, pomáhali lidem přejít přes ulici a starším dámám dokonce pomáhali nastoupit do taxíku. Není divu, že se Britové i zahraniční návštěvníci nechali slyšet: „Ti britští ‚bobbies‘ jsou skvělí.“

Zdálo se, že zločinnosti dokážou velmi účinně předcházet. V roce 1873 náčelník policie ve městě Chester dokonce prohlásil, že přijde doba, kdy zločinu bude odzvoněno. Policie také začala vytvářet zdravotní a požární pohotovostní službu. Zřizovala i charitativní spolky, které chudým lidem poskytovaly boty a oblečení. Některé policejní sbory organizovaly chlapecké kluby a připravovaly výlety a prázdninové pobyty.

Tato policie samozřejmě měla i své problémy — korupci a brutalitu. Ale většina policistů byla pyšná na to, že udržovali pořádek s minimálním použitím síly. V roce 1853 museli policisté ve Wiganu v hrabství Lancashire zasáhnout proti stávkujícím horníkům. Odvážný seržant velící pouhým deseti mužům rozhodně odmítl použít pušky, které nabídl majitel dolu. Tehdejší postoj policistů je zachycen v dopise, který v roce 1886 od svého otce obdržel Hector Macleod, když se rozhodl jít v jeho šlépějích a stát se policistou. Dopis byl uveřejněn v knize The English Police a stojí v něm: „Když budeš drsný, ztratíš přízeň lidu. ... Pro mě jest veřejnost na prvním místě, neboť my policisté jsme služebníky obce, k níž jsme přiděleni, a jest naší povinností zalíbit se občanům jakož i veliteli.“

Hayden, bývalý inspektor Metropolitní policie, říká: „Učili nás, abychom vždy projevovali sebeovládání, protože k úspěšnému vykonávání služby potřebujeme podporu veřejnosti. Náš krátký dřevěný obušek byl absolutně poslední možností, kterou většina policistů nikdy nevyužila.“ K dobré pověsti britských „bobbies“ přispěl také populární televizní seriál o jednom poctivém strážníkovi, který znal všechny lidi ve svém okrsku. Seriál se jmenoval Dixon of Dock Green a televize jej vysílala 21 let. Možná, že tento seriál podnítil policisty, aby napodobovali svůj televizní vzor, ale určitě přispěl k tomu, že si Britové svou policii ještě více zamilovali.

V šedesátých letech 20. století se postoje v Británii změnily, a místo tradice národní hrdosti nastoupila tradice zpochybňování autority. Ačkoli se policie snažila příznivě zapůsobit na veřejnost a získat podporu pro projekt „bdělé sousedství“, zprávy o korupci a rasismu poskvrnily v sedmdesátých letech 20. století její pověst. Pak následovalo několik dalších obvinění z rasismu a ze snahy vykonstruovat důkazy k usvědčení obviněných. Od té doby se však policie upřímně snaží svou pověst zlepšit.

[Podpisek obrázku]

Fotografie nahoře: http://www.constabulary.com

 [Rámeček a obrázek na straně 10]

Zázrak v New Yorku?

Když policie vynaloží zvláštní úsilí, výsledky mohou stát za to. New York byl dlouho považován za jedno z nejnebezpečnějších měst na světě. Koncem osmdesátých let 20. století se zdálo, že demoralizované policii se zločinnost vymkla z ruky. Ekonomický tlak donutil městskou správu, aby snížila počet policistů a zmrazila jejich platy. Na scéně se objevili drogoví dealeři a s nimi přišla hrozivá vlna násilí. Když se obyvatelé New Yorku ukládali ke spánku, často slyšeli střelbu. V roce 1991 došlo k rozsáhlým rasovým nepokojům a sami policisté uspořádali velkou demonstraci, aby vyjádřili svou nespokojenost.

Nový policejní ředitel se zaměřil na to, aby své podřízené motivoval. Pravidelně se s nimi scházel, aby se domluvili, jak budou v jednotlivých okrscích postupovat. James Lardner a Thomas Reppetto ve své knize NYPD uvádějí: „Velitel detektivů nebo šéf Protidrogové centrály byli lidmi, o kterých se velitelé policejních stanic mohli dočíst v novinách, ale zřídkakdy je osobně potkali. Teď se však s nimi scházeli a celé hodiny se společně radili.“ Kriminalita se začala prudce snižovat. Počet vražd postupně klesl ze 2 000 v roce 1993 na 633 v roce 1998, což byl nejnižší údaj za posledních 35 let. Obyvatelé New Yorku začali mluvit o zázraku. Počet ohlášených zločinů klesl za posledních osm let o 64 procent.

Jak se takového zlepšení dosáhlo? Noviny The New York Times z 1. ledna 2002 uvedly, že jedním z možných klíčů k úspěchu byl Compstat, „systém sledování zločinnosti, jehož podstatou je každotýdenní rozbor statistik z jednotlivých okrsků, díky němuž je možné zaznamenat a řešit problémy hned, jak se objeví“. Bývalý policejní velitel Bernard Kerik říká: „Sledovali jsme, kde ke zločinům docházelo a proč k nim docházelo, a pak jsme jednotky [policisty] a prostředky přesunuli tak, abychom zajistili, že se inkriminovaným oblastem dostane patřičné pozornosti. Jen tak je možné zločinnost snížit.“

[Obrázek na straně 7]

Typická japonská policejní stanice

[Obrázek na straně 7]

Dopravní policista v Hongkongu

[Obrázek na straně 8 a 9]

Policie dohlíží na fanoušky před fotbalovým zápasem v Anglii

[Obrázek na straně 9]

K povinnostem policie patří pomoc obětem nehody