Navigace podle hvězd

OD NAŠEHO DOPISOVATELE NA HAVAJI

STALETÍ předtím než Kryštof Kolumbus přeplul Atlantský oceán, Polynésané se plavili na dřevěných kánoích Tichým oceánem a navigovali své lodě mezi ostrovy v oblasti polynéského trojúhelníku. Jak dokázali uprostřed tak obrovské vodní plochy objevit tolik souostroví? Narazili na ně náhodou?

A pokud jejich plavby měly konkrétní směr, jak polynéští mořeplavci dokázali navigovat své kánoe bez mapy, kompasu nebo jiných pomůcek, které používali západní badatelé?

Odpovědi na tyto otázky nejen poukazují na důmyslnost polynéských metod navigace, ale také zvyšují naše ocenění pro řád a strukturu, které panují jak v našem světě, tak ve vesmíru.

Dvě původní teorie

Názor, že Polynésané byli schopni cíleně plout z ostrova na ostrov, přijali jen někteří vědci. Norský badatel Thor Heyerdahl přišel s teorií, že Polynésané pocházejí z Jižní Ameriky a na tichomořské ostrovy se dostali tak, že své lodě nechali unášet větrem a převládajícími mořskými proudy.

Heyerdahl chtěl svou teorii ověřit, a proto vyplul s posádkou pěti Skandinávců na voru z balsového dřeva. Vydali se na cestu ze západního pobřeží Peru a mořské proudy je nesly směrem na západ. Po plavbě, která trvala 101 dnů a byla dlouhá 7 000 kilometrů, přistáli na atolu Raroia v souostroví Tuamotu. Tímto dramatickým způsobem Heyerdahl demonstroval, že Polynésané mohli připlout z Jižní Ameriky. Tato Heyerdahlova cesta však všechny vědce nepřesvědčila.

Jedním ze skeptiků byl Andrew Sharp, historik z Nového Zélandu. Ve své knize Ancient Voyagers in Polynesia (Starověcí cestovatelé v Polynésii), která vyšla v roce 1963, uvádí archeologické a lingvistické doklady pro tradiční názor, že Polynésané původně přišli ze západu. Také zpochybnil všechno, co by mohlo vést k závěru, že Polynésané byli schopnými cestovateli.

Andrew Sharp sice připustil možnost, že Polynésané dokázali navigovat své lodě při krátkých plavbách, ale tvrdil, že pokud jejich cesta byla delší než 500 kilometrů, neměli už žádnou představu, kam plují. Domníval se, že pokud v takovém případě objevili nějaký ostrov, bylo to čistě náhodou.

Experimentální plavby

David Lewis z Nového Zélandu se domníval, že Heyerdahl ani Sharp nepokládali  Polynésany za dostatečně dobré cestovatele a navigátory, a proto se rozhodl prokázat hodnotu starověkých navigačních metod. Plavil se sice na moderním katamaránu, ale neměl žádný kompas. Řídil se podle hvězd, slunce a dmutí moře. V roce 1965 úspěšně přeplul z Tahiti na Nový Zéland, což byla cesta dlouhá více než 3 000 kilometrů. Lewisova plavba vzbudila zájem o tradiční navigační techniky a starověké migrační cesty. Jedním z lidí, které to zaujalo, byl Ben Finney.

Ben Finney byl profesorem antropologie na Havajské univerzitě a mnoho let studoval konstrukci a způsob stavby polynéských kánoí. S několika svými kolegy z Polynesian Voyaging Society postavili dvoutrupou kánoi, která byla dvacet metrů dlouhá. Pojmenovali ji Hokule‛a, což je havajské slovo, které znamená „radostná hvězda“. Loď nebyla vyrobena z tradičních materiálů, jako je například dřevo koa, ale z materiálů syntetických. Avšak co do konstrukce, vzhledu a výkonu byla přesnou replikou starověkých kánoí.

Na svou první plavbu se Hokule‛a vydala 1. května 1976, kdy vyplula z havajského ostrova Maui a směřovala na Tahiti. Hokule‛u při této první výpravě řídil Mau Piailug, zkušený navigátor z Mikronésie, protože na Havajských ostrovech již polynéské umění navigace podle hvězd zaniklo. Cesta na Tahiti dlouhá několik tisíc kilometrů trvala 31 dnů.

Tato úspěšná plavba vzbudila zájem o starověký způsob navigace, stavbu kánoí a kulturu v oblasti Polynésie. Proto v následujících letech proběhly podobné výpravy mezi Havajskými ostrovy, Novým Zélandem (také označovaným jako Aotearoa), ostrovem Rarotonga (jedním z Cookových ostrovů) a Velikonočním ostrovem (neboli Rapa Nui). Mnohé z těchto výprav vedl Nainoa Thompson, navigátor havajského původu, který byl žákem Piailuga.

Starověké metody navigace

Jak ale Polynésané dokázali úspěšně navigovat tisíce mil bez jakýchkoli pomůcek? Podle Dennise Kawaharady z Polynesian Voyaging Society se řídili především podle slunce. Přesná místa, kde slunce vycházelo a zapadalo, představovala body, které určovaly směr během dne. V noci navigátor řídil směr kánoe pomocí míst, kde vycházely a zapadaly hvězdy.

I když ve směru, kterým pluli, nevycházela ani nezapadala žádná hvězda, mohli používat jako orientační body ostatní hvězdy na obloze. Pro udržení kurzu se navigátoři kromě hvězd řídili také polohou měsíce a pěti viditelných planet.

V poledne a za oblačných nocí, kdy nebyly vidět žádné hvězdy, mohl navigátor udržovat směr kánoe pomocí větru a dmutí moře (ve vztahu k bodům, kde vycházelo a zapadalo slunce). Kawaharada vysvětluje, že „dmutí jsou vlny, které jsou vyvolány větrnými systémy nebo bouřemi. Dmutí však má větší rozsah než systémy, které ho vytvořily, a existuje i po tom, co jeho zdroj zanikl.“

Dmutí moře je proto spolehlivějším vodítkem než vlny, které vznikají působením proměnlivého místního větru. Vzhledem k tomu, že dmutí se pohybuje v přímém směru, navigátor může svou kánoi namířit tam, kam potřebuje. Podle pohybů kánoe, která pluje s dmutím nebo proti němu, navigátor pozná, zda je loď správně nasměrována.

Z dostupných dokladů vyplývá, že Polynésané dokázali využívat nebeská tělesa a přírodní síly k tomu, aby cílevědomě navigovali své kánoe na cestách dlouhých tisíce kilometrů. Polynésané byli důmyslnými mořeplavci. Jejich navigační metody by však nemohly fungovat, kdyby nebylo zákonů, jimiž jsou řízeny přírodní jevy jako například vycházení a zapadání hvězd.

 Před více než 2 700 lety prorok Izajáš chválil Vznešeného Stvořitele, Jehovu Boha, za řád, který je patrný na obloze. Napsal: „Vysoko pozvedněte oči a vizte. Kdo stvořil tyto věci? Je to Ten, kdo vyvádí jejich vojsko dokonce podle počtu, všechny je dokonce nazývá jménem. Kvůli hojnosti dynamické energie, a protože je také silný v moci, ani jedna z nich nechybí.“ (Izajáš 40:26; Žalm 19:1)

Také jeden žalmista byl inspirován, aby napsal, že Bůh „sčítá počet hvězd; všechny je nazývá jejich jmény“. (Žalm 147:4) I Polynésané si všimli, že mezi hvězdami na obloze panuje určitý řád, a při svých objevitelských plavbách v Tichém oceánu toho dokázali využít. To jistě podporuje myšlenku, že náš vesmír je výtvorem Stvořitele, který je velmi inteligentní a vše dobře zorganizoval.

[Mapa a obrázky na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Fidži

POLYNÉSKÝ TROJÚHELNÍK

Havajské ostrovy

Samoa

Tonga

Nový Zéland

Cookovy ostrovy

Tahiti

Markézy

Tuamotu

Tubuai

Velikonoční ostrov

[Obrázek]

Při stavbě této dvoutrupé kánoe „Hawai’iloa“ bylo v roce 1993 použito více tradičních materiálů než při stavbě „Hokule’y“

[Podpisek obrázku]

Hawai‘iloa na stranách 21 a 23: © Monte Costa