Poučení od prvních křesťanů
Poučení od prvních křesťanů
„Dávejte pozor: Možná, že existuje někdo, kdo vás bude odvádět jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ (Kolosanům 2:8)
TĚMITO slovy apoštol Pavel varoval první křesťany před nebezpečím slepého následování lidských filozofií. Buď se mohli opřít o spolehlivé vedení, které poskytl Ježíš a jeho apoštolové, tedy o nauky, které jim již přinášely velký prospěch, anebo se mohli stát obětí nestálých lidských teorií, tedy žít způsobem, který již vedl k bolesti a utrpení milionů lidí. (1. Korinťanům 1:19–21; 3:18–20)
Žít „podle Krista“
Křižáci nepochopili, že žít „podle Krista“ znamená mnohem víc než se k němu pouze hlásit. (Matouš 7:21–23) Znamená to žít v naprostém souladu s Ježíšovým učením, jak je zaznamenáno v Božím inspirovaném slově, v Bibli. (Matouš 7:15–20; Jan 17:17) „Jestliže zůstanete v mém slovu,“ řekl Ježíš Kristus, „jste skutečně moji učedníci.“ (Jan 8:31) Řekl také: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35)
Křižáci se stali obětí „prázdného podvodu podle lidské tradice“. A není divu, že tito obyčejní lidé byli oklamáni. Vždyť jejich vlastní náboženští vůdci, dokonce i biskupové, se „proslavili jako vojevůdci“. McClintockova a Strongova Cyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature o tom říká:
„Válečný duch mezi církevními hodnostáři byl tak běžný, že když se dalo něco získat válkou, byli vždy připraveni do ní jít.“Proč vznikla tak politováníhodná situace? Jak to předpovědělo Boží slovo, po smrti prvních křesťanů se vlivem odpadlých náboženských vůdců církev stále více odkláněla od toho, co učil Ježíš. (Skutky 20:29, 30) Zkažená církev se pak stále více zaplétala do záležitostí státu. Ve čtvrtém století císař Konstantin na smrtelné posteli konvertoval ke křesťanství. Citovaná encyklopedie uvádí, že „vyměnění modlářských standart za korouhev Kříže mělo za následek, že každý křesťan byl povinen sloužit jako voják“.
Křesťané ve skutečnosti takovou povinnost neměli. Ale pomocí ‚přesvědčivých argumentů‘ založených na lidské filozofii se mnozí nechali zmanipulovat k tomu, aby hrubě porušovali vše, co Ježíš učil. (Kolosanům 2:4) A podvodné argumenty jsou používány k ospravedlnění lidských válek a konfliktů až dodnes. Avšak to, že se člověk, který má morální či náboženské cítění, zapojí do „obludnosti války — jak je to systematicky praktikováno od nepaměti až do současnosti — nelze nijak uvést do souladu se ... zásadami křesťanství,“ píše Cyclopedia.
Také náboženství, která se nehlásí ke Kristu, používala válku jako svůj nástroj. Stejně jako církve křesťanstva, i tato náboženství zabíjela kvůli národnostním, politickým a náboženským rozdílům jak členy svého vlastního náboženství, tak i jiné lidi. Násilím nebo hrozbami byli lidé nuceni změnit svou víru. Některá tato náboženství se pro dosažení svých cílů podílela na krvavých jatkách, k nimž během dějin došlo. Mezi nimi a náboženstvími křesťanstva nebyl žádný rozdíl.
Odděleni od světa
Jak to křesťané v prvním století dokázali, že se nepodíleli na tehdejších krvavých válkách a na politice? Pomohly jim v tom dvě zásady. Za prvé, znali Ježíšův příkaz, který dostal apoštol Petr, když ho chtěl chránit mečem: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť Matouš 26:52) Za druhé, věděli, jakou odpověď dostal Pilát na otázku týkající se Ježíšovy královské moci: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ (Jan 18:36)
všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ (Jak křesťané v prvním století tyto zásady uplatňovali? Byli naprosto odděleni od světa, to znamená, že v politických a vojenských záležitostech zachovávali přísnou neutralitu. (Jan 15:17–19; 17:14–16; Jakub 4:4) Odmítali pozvednout zbraň proti svému bližnímu. Z historie jasně vyplývá, že se první křesťané nepřipojili k žádnému židovskému nacionalistickému hnutí ani k vojsku římského impéria. Ani se politickým vůdcům nesnažili říkat, jak mají jednat, protože to nebylo odpovědností křesťanů. (Galaťanům 6:5)
Ve druhém století n. l. Justin Mučedník o křesťanech napsal, že ‚překovali své meče v radlice‘. (Micheáš 4:3) V odpovědi těm, kdo měli výhrady proti postoji křesťanů, Tertullianus položil otázku: „Mělo by být pokládáno za zákonné zaměstnávat se mečem, když Pán prohlašuje, že ten, kdo používá meč, mečem zahyne?“
„Poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“
Pro křesťany v prvním století nebylo snadné odmítnout účast na válce. Nebylo to v souladu se zavedenými názory té doby. Celsus, nepřítel křesťanů, se jejich postoji vysmíval. Byl přesvědčen o tom, že když to požadují ti, kdo mají moc, měl by jít do války každý. Navzdory silnému nepřátelství křesťané v prvním století odmítali jednat podle lidské filozofie, která byla v rozporu s učením Krista. Říkali: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 4:19; 5:29)
Svědkové Jehovovi následují příklad prvních křesťanů. Například v nacistickém Německu rozhodně odmítali podílet se na Hitlerových vražedných válkách. Byli
ochotni snášet kruté pronásledování, a dokonce i zemřít, když to bylo nutné, než aby porušili křesťanskou neutralitu. Podle některých zpráv „polovina z nich [byla nacisty] uvězněna a čtvrtina popravena“ za to, že se drželi biblických zásad. (Of Gods and Men, O bozích a lidech) A tak nikdo z desítek milionů lidí, kteří zahynuli ve druhé světové válce, nebyl zabit svědkem Jehovovým. Než aby svědkové někoho zabili, byli ochotni obětovat svůj vlastní život, a mnozí to skutečně udělali.Poučení pro nás
Co se můžeme z dějin naučit? Určitě to, že lidská filozofie vždy vedla k nenávisti a krveprolévání mezi národy a lidmi. Kazatel 8:9 oprávněně prohlašuje: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ A důvody, proč to tak je, ukazuje text u Jeremjáše 10:23, kde Boží slovo říká: „Pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ Bůh totiž nestvořil lidi tak, aby si nezávisle na něm mohli úspěšně vládnout. Tuto schopnost nedostali. Celé dějiny jsou toho důkazem.
Jako jednotlivci nemůžeme ovlivnit jednání vůdců národů, kteří opakují minulé tragické chyby, ani nemáme právo snažit se je přesvědčit, aby jednali určitým způsobem. Co však udělat můžeme, je to, že se nenecháme strhnout jejich konflikty ani se na nich nebudeme podílet. Ježíš řekl o svých následovnících: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14) Abychom se nenechali zatáhnout do konfliktů tohoto světa, musíme svůj život postavit na Bibli, a ne na pohyblivém písku lidské filozofie. (Matouš 7:24–27; 2. Timoteovi 3:16, 17)
Nádherná budoucnost
Boží slovo vrhá světlo nejen na minulost a současnost, ale spolehlivě osvětluje i to, co nastane v budoucnosti. (Žalm 119:105; Izajáš 46:9–11) Jasně také ukazuje, jaký je Boží záměr s touto planetou. Bůh lidem nedovolí, aby nerozumným zneužíváním úžasného potenciálu, který jim poskytuje věda a technologie, zničili zemi. Postará se o to, aby na zemi zavládly rajské podmínky, jak bylo jeho původním záměrem. (Lukáš 23:43)
Boží slovo totiž prohlašuje: „Vždyť přímí, ti budou přebývat na zemi, a bezúhonní, ti na ní zbudou. Pokud jde o ničemné, ti budou právě ze země odříznuti; a pokud jde o zrádné, ti z ní budou vytrženi.“ (Přísloví 2:21, 22) K tomu dojde brzo, protože tato neklidná doba je dokladem toho, že žijeme v „posledních dnech“ tohoto ničemného systému věcí. (2. Timoteovi 3:1–5, 13) Jeho dny jsou zcela jistě sečteny a jeho čas již téměř vypršel. Biblické proroctví nám sděluje: „Svět pomíjí a rovněž jeho touha, ale ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ (1. Jana 2:17; Daniel 2:44)
Bůh brzy ‚zničí ty, kdo ničí zemi‘, a současný násilný svět nahradí novým světem, ve kterém „bude přebývat spravedlnost“. (Zjevení 11:18; 2. Petra 3:10–13) Potom Bůh lidem „setře ... každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest“. (Zjevení 21:1–4) Války a násilí navždy zmizí, protože se v plné míře splní proroctví u Izajáše 2:4: „Budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“ Z této nádherné věčné budoucnosti se můžete těšit i vy, pokud si vezmete poučení z dějin. (Jan 17:3)
[Praporek na straně 11]
Svědkové Jehovovi se poučili od křesťanů z prvního století
[Obrázek na straně 8 a 9]
Ježíš řekl, že jeho Království není částí tohoto světa
[Obrázek na straně 10]
Boží slovo slibuje věčný život v dokonalosti na rajské zemi