Existuje nějaké řešení?

CO si počít s nepotřebnou věcí? „Zkrátka vyhodit,“ napadne většinu lidí. Snáze se to však řekne, než udělá. Vyhodit, ale kam? Jedna italská ekologická organizace odhaduje, že než se v moři rozloží skleněná láhev, uplyne tisíc let. Papírový kapesník se naproti tomu rozloží za pouhé tři měsíce. Cigaretový nedopalek zůstane v moři až pět let, igelitová taška deset až dvacet let, výrobky z nylonu třicet až čtyřicet let, plechovky pět set let a polystyrén dokonce tisíc let.

 Produkce takového odpadu neuvěřitelně vzrostla. Obchodníci toho v dnešní době mají mnoho na prodej a reklama se nás snaží přesvědčit, že to všechno potřebujeme. Britský deník The Guardian výstižně poznamenal: „Reklamní agentury nám pomáhají uspokojit potřeby, o kterých jsme nikdy nevěděli, že je máme.“ Ano, snaží se, abychom kupovali to nejnovější zboží, jinak prý o něco přijdeme. V reklamní terminologii totiž „nový“ znamená „lepší a kvalitnější“, zatímco „starý“ znamená „podřadný a zastaralý“.

Jsme tedy často pod tlakem, abychom koupili něco nového, místo abychom nechali opravit něco starého. Tvrdí se nám, že vyměnit starou věc za novou je praktičtější a hospodárnější než ji opravovat. Někdy to tak opravdu je. Zbavit se staré věci a nahradit ji novou však bývá často nákladné a zbytečné.

Mnoho dnešních výrobků je určeno na jedno použití. Bývá obtížné je opravovat. To je dobré mít na zřeteli, už když je kupujeme. Německý spotřebitelský časopis napsal: „Životnost jednotlivých výrobků se stále zkracuje. Co včera ‚letělo‘, dnes už vyšlo z módy a končí často na smetišti. Z drahocenných surovin se tak denně stává bezcenný odpad.“

Má spotřebitel z takového živelného nakupování vůbec nějaký užitek? Ten, kdo na tom ve skutečnosti vydělá, jsou obchody, které chtějí naplnit své pokladny. Švýcarský týdeník Die Weltwoche prohlásil: „Kdyby měl každý používat svůj nábytek a své auto celý život, nebo dokonce jenom dvakrát déle než nyní, ekonomické zhroucení by bylo neodvratné.“ Takové řešení by příliš nepomohlo, protože by spotřebitelé přišli o práci. Co si tedy se záplavou odpadků počít?

Vyhodit, recyklovat nebo omezit?

Některé průmyslové země si to zjednodušují tak, že odpadky prostě vyvezou do rozvojových zemí. Jistá zpráva uvádí, že například „na jednom nechvalně známém místě v Nigérii našli asi 8 000 prorezivělých sudů, z nichž pomalu vytékalo 3 500 tun jedovatých chemikálií a zamořovalo jak půdu, tak spodní vody.“ Zbavovat se odpadu takovým způsobem je nejen nepraktické, ale především bezohledné vůči druhým.

Co takhle kdyby se nepotřebné věci nevyhazovaly, ale recyklovaly k dalšímu použití? Od spotřebitelů by to samozřejmě vyžadovalo, aby odpad třídili, což je na některých místech již nařízeno zákonem. Úřady si mohou přát, aby odpad byl rozdělen na papír, lepenku, kovy, sklo a organický odpad. Sklo zase může být roztříděno podle barvy.

Není pochyb, že recyklování má svoje výhody. Kniha 5000 Days to Save the Planet (5000 dní na záchranu planety) píše, že recyklováním hliníku se „ušetří ohromné množství energie“ a „sníží se poškození životního prostředí způsobené povrchovou těžbou bauxitu“. Kniha vysvětluje: „Jestliže se papír vyrábí recyklováním starého, spotřebuje se pouze polovina energie a desetina vody. ... Velká část odpadu může být vytříděna, recyklována a znovu použita. ... Dokonce i tehdy, když v rámci nějakého průmyslového odvětví není možné vlastní odpad zužitkovat, může být recyklován pro jiná odvětví... V Holandsku úspěšně pracuje systém výměny odpadu již od počátku sedmdesátých let.“

Někteří odborníci místo hledání nových způsobů, jak se zbavit odpadu, kladou větší  důraz na to, aby se především předcházelo jeho vzniku. Výše uvedená kniha varuje, že „je třeba bezodkladně jednat“, má-li se „ze společnosti, která prostředky mrhá, ... stát společnost, která prostředky šetří, a to tím, že minimalizuje odpad a snižuje spotřebu surovin“.

Ti, kdo se chtějí stát částí ‚společnosti, která šetří‘, by museli být ochotni používat zakoupené zboží tak dlouho, jak jen to je možné, a vyhodit je pouze tehdy, když už se nedá opravit. Věci, které nepotřebují, ale které je stále možné používat, by měli nabídnout někomu jinému, kdo by je využil. Darmstadtská pobočka Německého institutu pro aplikovanou ekologii vypočítala, že domácnost, která se důsledně řídí zásadou „užívat je lepší než plýtvat“, by vyprodukovala o 75 procent méně odpadu než průměrná domácnost.

Bude se ale touto zásadou řídit dostatečný počet domácností? Nezdá se to příliš pravděpodobné. Problémy s odpadem, s kterými se lidstvo potýká, mají totiž hlubší kořeny. V dnešní společnosti, která prostředky mrhá, si stále více lidí osvojuje způsob myšlení, který je mrháním charakteristický. Prozkoumejme tento postoj a také některé důsledky, které z něho plynou.

Když se mrhání stane způsobem myšlení

Takový způsob myšlení může vést k něčemu závažnějšímu než jen k drobnému plýtvání. Lidé se totiž mohou stát nevděčnými a bezohlednými, takže budou vyhazovat velké množství potravin a jiných věcí, kterých se ani nedotkli, a ani nehnou brvou. Ti, kdo myslí jen na sebe a jsou ve vleku různých populárních trendů a svých vlastních libůstek, mohou mít neustále pocit, že musí mít nové věci, i když by jim ty staré ještě mohly dobře sloužit.

To se ale nemusí týkat pouze věcí. Německý projekt, který se zabýval otázkou, jak využít vyřazené vybavení domácnosti, nedávno shledal: „To, jak zacházíme s nábytkem, který se nám už nelíbí a který po pěti letech vyměňujeme za nový, má svou obdobu v tom, jak jednáme s lidmi. Otázkou je, jak dlouho to naše společnost může vydržet.“ Zpráva objasňuje: „Jakmile je někdo za zenitem výkonnosti, je nahrazen někým jiným. Lidí je přece dost.“

Ve své knize Earth in the Balance (Země na vahách) bývalý americký viceprezident Al Gore položil trefnou otázku: „Jestliže jsme se na věci začali dívat tak, že jsou kdykoli nahraditelné, neovlivnilo to také způsob, jak uvažujeme o svých bližních? ... Nedospěli jsme tak daleko, že jsme si přestali vážit jedinečnosti každého z nás?“

Pro lidi, kteří si neváží druhých a nemají k nim úctu, bude pravděpodobně snazší opustit přítele nebo manželského druha — a také to budou považovat za méně odsouzeníhodné. Německý list Süddeutsche Zeitung to komentuje takto: „Dvakrát do roka kupujeme nové šaty, každé čtyři roky nové auto, každých deset let nový nábytek do obývacího pokoje, každý rok hledáme jiné místo pro dovolenou, měníme dům, zaměstnání, živnost, tak proč ne svého manželského partnera?“

Zdá se, že někteří lidé jsou dnes ochotni vyhodit prakticky cokoli, jakmile je to začne zatěžovat. Například v jisté  evropské zemi bylo během roku 1999 svými majiteli opuštěno odhadem 100 000 koček a 96 000 psů. Jedna místní aktivistka z hnutí pro ochranu zvířat řekla, že její spoluobčané „nepovažují domácího mazlíčka za trvalý závazek. V září koupí štěňátko a v srpnu [příštího roku, než odjedou na dovolenou] ho dají pryč.“ Co je ještě horší, toto smýšlení se projevuje i ve vztahu k lidskému životu.

Nedostatek úcty k životu

Jak se zdá, pro mnoho lidí má dnes jejich vlastní život jen velmi malou cenu. Jak to? Například jeden evropský časopis si nedávno všiml toho, že v posledních několika letech mladí lidé chtějí riskovat více, než tomu bylo dříve. To je vidět z rostoucího zájmu o extrémní sporty. Kvůli několika okamžikům vzrušení jsou ochotni dát v sázku svůj vlastní život. Ziskuchtiví obchodníci na tom bez zábran vydělávají. Jeden německý politik se dal slyšet, že propagátoři extrémních sportů „často považují finanční zisk za důležitější než lidské zdraví a život“.

A jak je to s nenarozeným lidským životem? Světová zdravotnická organizace odhaduje, že „každoročně je na světě počato asi 75 milionů dětí, které vlastně nikdo nechce. Pro mnoho žen je jediným řešením potrat.“ Dokonce ani po narození nemusí být děti v bezpečí. Podle brazilského listu O Estado de S. Paulo „přibývá dětí, které jsou zanechány na ulici“. Platí to i v místě, kde žijete vy?

Všude kolem sebe dnes vidíme doklady toho, že lidský život je považován za něco laciného a bezcenného, čeho je možné se zbavit takřka bez mrknutí oka. Tento trend se projevuje v tom, že lidé mají v oblibě zábavu plnou násilí, kde „kladní“ hrdinové během jediného filmu pobijí desítky „padouchů“. Neúcta k životu je patrná také z neustávající epidemie násilných zločinů. Lupiči zabíjejí své oběti kvůli nepatrné částce, nebo dokonce jen pro nic za nic. A dělá se nám špatně ze zpráv o teroristických útocích, etnických čistkách a případech neskrývané genocidy. Při tom všem jsou bezcitně a bezuzdně vražděny lidské bytosti. S lidskými životy je nakládáno jako se smetím.

Tomu, že žijeme ve společnosti, kde se mrhá věcmi i lidmi, zabránit nemůžeme. Můžeme však zabránit tomu, abychom přijali její způsob uvažování. Následující článek bude pojednávat o tom, jak se s životem v takové společnosti vyrovnat a také jak se vyrovnat s nežádoucími postoji, které jsou s touto společností spojené.

[Obrázek na straně 6]

Na mnoha místech je recyklování povinné

[Obrázky na straně 7]

Ovlivňují vás módní trendy natolik, že se zbavíte dobrých šatů a koupíte si nové?

[Obrázek na straně 8]

O nenarozený život je potřeba s láskou pečovat, ne jej odvrhnout

[Podpisek]

Index Stock Photography Inc./BSIP Agency

[Obrázek na straně 8]

Život je příliš cenný na to, abychom pro zábavu riskovali, že o něj přijdeme