V zajetí zlaté kapky

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V DOMINIKÁNSKÉ REPUBLICE

PO KMENI cupitá mravenec a zjevně si neuvědomuje, jaké nebezpečí na něj číhá. Náhle mu uvázne jedna nožka, potom druhá, a už je lapen v medově zbarvené pryskyřici vytékající ze stromu. Další zlatá kapka, která ze stromu skane, jej uvězní nadobro. Již není úniku. Potom tato lepkavá hmota s mravencem uvnitř spadne na zem. Déšť to vše nakonec odplaví do řeky, kde pryskyřice uvízne v naplavenině. Po několika tisíciletích mravence najdou lidé. Je dokonale konzervován ve zlaté kapce. Pryskyřice se změnila v jantar, který je lidmi velmi ceněn.

Co o jantaru víme? Může nám jantar a hmyz, který je v něm zachován, říci něco o dávné minulosti? Pomůže nám, abychom znovu vytvořili dávno vyhynulé formy života?

„Zlato“ severu

Tajemný původ a teplá, zlatavá krása jantaru upoutávaly člověka po tisíce let. Zdálo se navíc, že jantar má úžasnou moc. Kolem roku 600 př. n. l. řecký učenec Thales pozoroval, že když se jantar tře kouskem látky, získává schopnost přitahovat peří a kousky slámy. Tato „úžasná moc“ je statická elektřina. V některých jazycích je slovo „elektřina“ dokonce odvozeno od řeckého slova pro jantar, totiž elektron. Až o dva tisíce let později anglický fyzik William Gilbert zjistil, že statickou elektřinu vytvářejí i jiné látky než jantar.

Někdy mezi lety 54 až 60 n. l. římský císař Nero vyslal jednoho vojenského velitele, aby pátral po zdroji této vzácné látky. Cestoval na sever a našel ji na pobřeží Baltického moře.  Přinesl odtamtud stovky kilogramů jantaru, který byl v Římě vysoce ceněn pro svou krásu a údajnou schopnost ochránit toho, kdo jej nosí. Jantar byl také součástí léků a mastí. Podle římského historika Plinia byl jantar tak oblíbený, že vyřezávaná jantarová soška měla větší cenu než zdravý otrok.

Nejstarší civilizace v severní Evropě vyměňovaly jantar, kterému se někdy říkalo zlato severu, za železo, měď a další zboží z jihu. Ve středověku byl v Evropě obchod s jantarem a jeho zpracování přísně kontrolován příslušníky řádu německých rytířů, kteří se v té době vrátili z křižáckých tažení. Neoprávněné sbírání jantaru se trestalo smrtí.

Mezitím Indiáni z kmene Taino objevili jantar na karibském ostrově Quisqueya, kde dnes leží Haiti a Dominikánská republika. Když Kolumbus v roce 1492 tento ostrov navštívil poprvé, daroval mladému náčelníkovi šňůru zářících kuliček jantaru. Říká se, že Kolumbus byl překvapen, když na oplátku dostal boty, které byly ozdobené také kuličkami jantaru.

Co je jantar?

Jantar z Dominikánské republiky je ztvrdlá pryskyřice pocházející z jednoho druhu vyhynulého tropického listnatého stromu. Některé příbuzné druhy, kterým se zde říká algarroba, dosud rostou nejen v Karibské oblasti, ale i ve Střední a Jižní Americe. Avšak druh, který se nejvíce podobá vyhynulému „jantarovému stromu“, se vyskytuje pouze ve východní Africe. Jantar z baltské oblasti pochází z jehličnatého stromu.

Jak jantar vzniká? Kůra stromu musí být nejdříve nějakým způsobem narušena — ulomí se větev, je poškozen kmen nebo je strom napaden dřevokaznými brouky. Na povrch vytéká lepkavá pryskyřice, která má uzavřít poškozené místo. Hmyz nebo jiní malí tvorové mohou nešťastnou náhodou uvíznout v pryskyřici, která je nakonec úplně obalí. Na rozdíl od mízy, jež je tvořena vodou a výživnými látkami, pryskyřice obsahuje terpeny, alkoholy a estery. Zdá se, že tyto chemické látky působí jako sušidlo a antibiotikum. Uvězněný hmyz nebo rostlina jsou tudíž v jantaru zakonzervovány. Za vhodných podmínek pryskyřice pomalu ztvrdne v jantar a to, co je v ní uchováno, zůstane neporušeno celá tisíciletí. Jantar je tedy fosilizovaná pryskyřice ze stromů, které rostly v dávné minulosti.

Hledání ztraceného pokladu

Jantar lze sice najít všude na světě, ale jen asi ve dvaceti oblastech je jantaru tolik, aby se jej vyplatilo těžit. V současné době se většina jantaru těží v Pobaltí, v Dominikánské republice a v některých částech Mexika.

Těžba jantaru je velmi náročná. Mnoho vědců je přesvědčeno, že k tomu, aby se pryskyřice  změnila v jantar musí ležet hluboko pod zemí, obvykle ve vlhkém jílu nebo písčitém sedimentu. Mnoho dolů v Dominikánské republice leží v nedostupném hornatém terénu, který pokrývají bujné subtropické lesy. Vedou tam pouze strmé horské stezky, takže se tam člověk může dostat jenom pěšky nebo na oslu.

Některé doly jsou vlastně široké a hluboké jámy. Jiné jsou však úzké tunely dlouhé až 200 metrů. Stroje a výbušniny by mohly jantar rozbít, a proto horníci musí ručně s pomocí dlát, krumpáčů a lopat pracně odsekávat tvrdý pískovec a těžký jíl. Často jim jako jediné osvětlení slouží svíčka.

Od kusu kamene k vyleštěnému šperku

Jantar vyjmutý ze skály horník vynese na ostré sluneční světlo, umyje ho a na jednom konci odsekne horninu, která na jantaru zůstala. Toto místo potře olejem, aby se mohl podívat, zda uvnitř jantaru něco je. Hledá inkluze — fosilizované obratlovce, hmyz nebo další organický materiál, který v jantaru bývá. Hmyz je možné najít v každém stém kousku dominikánského jantaru. Naproti tomu v baltském jantaru se vyskytne jen v jednom případě z tisíce. Je to zčásti způsobeno tím, že baltský jantar je obvykle neprůhledný, kdežto dominikánský je v devadesáti procentech průhledný.

Jantar je pečlivě roztříděn podle velikosti, tvaru, barvy a obsahu. Tisíce kousků jantaru, které jsou každý týden vykopány, jsou převážně malé. Ale ne všechny. Jeden kousek dominikánského jantaru vážil asi osm kilogramů. Malé kousky, které neobsahují žádné inkluze, se používají na výrobu šperků, kdežto většina hodnotnějších kousků je určena pro soukromé sbírky a muzea.

Jantar nejčastěji mívá teplé odstíny žluté a zlaté barvy. Každý rok je však v Dominikánské republice nalezeno také několik kousků modrého jantaru. Ještě vzácnější je zelený jantar. Předpokládá se, že tato barva je způsobena odlišným složením pryskyřice a minerálů v hornině, ve které jantar ležel.

Pohled do pravěkého lesa

Díky svým jedinečným vlastnostem jantar spolu se svými inkluzemi přetrval déle než bujný tropický ekosystém, ve kterém vznikl. Ve většině fosilií je organický materiál zkamenělý — převážná část původní struktury je nahrazena minerály. Avšak jantar sám o sobě je organickou látkou, a stejně tak živočichové nebo rostliny, které může obsahovat. Jestliže je průhledný, lze jeho pravěké poklady studovat a fotografovat ze všech stran, aniž by se poškodily. Jantaru se tudíž říká zlatavé okno do minulosti, protože obsahuje informace nejen o hmyzu  a malých obratlovcích, ale i o rostlinách a klimatu v dávno zaniklých ekosystémech.

Co patří k nejcennějším inkluzím? Hodně záleží na pohledu sběratele. K nejcennějším inkluzím patří ty, které sběratelé jantaru označují za „tři poklady“ — štíři, ještěrky a žáby. Tito tvorové jsou větší a silnější než mnoho druhů hmyzu a většinou by se z pryskyřice mohli snadno vysvobodit. Ti, kteří v ní uvízli, byli obvykle velmi malí nebo možná oslabení chorobou či zraněni nějakým dravcem. Jsou tyto nálezy časté? Ne, jsou velmi vzácné. Jeden sběratel odhaduje, že bylo objeveno pouze 30 až 40 štírů, 10 až 20 ještěrek a 8 až 9 žab. Jsou to tedy skutečné poklady. V roce 1997 byl nalezen kousek dominikánského jantaru obsahující žabku a byl oceněn na více než 54 000 eur.

Někteří vědci však pokládají za daleko zajímavější jiné druhy inkluzí. Hmyz byl často lapen do pryskyřice rychle, takže mnohé kousky jantaru vlastně obsahují jakési momentky z pravěku. Lze pozorovat některé náznaky chování hmyzu, jako například chování predátora a jeho kořisti. Některé kousky jantaru obsahují vajíčka, líhnoucí se larvy, pavoučí kokony s embryi nebo čerstvě vylíhnuté pavoučky, což vědcům umožňuje studovat vývojová stádia těchto živočichů. V muzeu v německém Stuttgartu mají jantar, ve kterém je pravěká kolonie asi dvou tisíc mravenců.

Z inkluzí lze podobně získat i určité informace o rostlinách v pravěkém pralese. Květy, houby, mech, listy a semena, které se uchovaly v jantaru, umožňují určit mnoho druhů pravěkých rostlin a stromů. Vědci jsou si například poměrně jisti, že tam tehdy rostly fíkovníky, přestože z nich neobjevili ani lístek nebo větvičku. Jak to? V jantaru totiž našli některé druhy vosiček, o nichž je známo, že žijí výlučně ve fících. Je tedy logické předpokládat, že se v tomto lese fíkovníky opravdu vyskytovaly.

Dá se minulost oživit?

Nedávno získal velkou popularitu film, který vycházel z předpokladu, že z krve komárů nalezených v jantaru je možné získat DNA dinosaurů a s její pomocí tyto obrovské ještěry znovu uvést v existenci. Mnozí vědci však pochybují o tom, že by to bylo uskutečnitelné. Každý živý organismus má vlastní typ DNA, která obsahuje zakódovanou informaci o jeho dědičných vlastnostech. Z některých druhů hmyzu a rostlin, jež byly nalezeny v jantaru, sice byly získány malé fragmenty DNA, ale vyhynulé tvory se z nich vytvořit nepodařilo.

Získaná DNA byla nejen poškozená, ale také neúplná. Podle jednoho odhadu obnovitelné fragmenty neobsahují snad ani jednu miliontinu všech informací v genetickém kódu daného organismu. Snahu o úplné obnovení tohoto kódu lze srovnat s úsilím zrekonstruovat knihu o tisíci stranách z jedné zpřeházené a neúplné věty. *

V každém případě představa klonování dinosaurů vyvolala o jantar ještě větší zájem, a tak jsou teď jeho expozice v muzeích na celém světě. Světové muzeum jantaru v Santo Domingu v Dominikánské republice nabízí interaktivní počítačové informace a možnost prohlédnout si jantar pod silnými mikroskopy. V muzeu je i dílna, kde zruční řemeslníci dělají z jantaru krásné šperky, z nichž některé obsahují i fosilii.

Lidé byli jantarem okouzleni po celá staletí. Dnes si tyto zlaté kapky ceníme nejen pro jejich tajemnou krásu, ale i pro to, že nám poskytují hodnotný pohled do minulosti.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 17]

V jantaru byl nalezen různý hmyz, ale i žáby

[Obrázky na straně 18]

Z malých kousků jantaru se stávají lesklé šperky

[Podpisek obrázku na straně 17]

Hmyz v jantaru, strany 2, 16 a 17, šperky na straně 18: Cortesía Museo Mundo de Ambar, Santo Domingo RD - Foto Gianfranco Lanzetti; žába na straně 17: Cortesía Museo Mundo de Ambar, Santo Domingo RD e Nelson Fulgencio - Foto Gianfranco Lanzetti