Zpracování tkanin v Bamaku

V BAMAKU, hlavním městě západoafrické země Mali, lze celý den slyšet rytmické údery. Nevytvářejí je však hudebníci. Toto „bubnování“ se ozývá z malých chýší ‚naklepávačů tkanin‘. Proč ale někdo do látky tluče?

Jedná se o poslední krok v neobvyklém procesu zpracování tkanin. Na začátku je kus bílé látky nebo část oděvu. Ten pak bývá obarven na jednu ze škály barev, které jsou k dispozici, nebo je na něm vytvořen nějaký barevný vzor. Potom se tkanina ponoří do hustého roztoku vyrobeného z rozemletého kořenu manioku nebo z mízy určitých druhů stromů. Tkanina, která se potom usuší na slunci, je tuhá jako prkno. A nyní je čas k poslednímu kroku — k jejímu naklepání.

Při tomto procesu se do ztvrdlé tkaniny tluče tak dlouho, až změkne a je naprosto hladká. V malých chýších obvykle proti sobě sedí dva mladí muži a mezi nimi je špalek z máslovníku. Muži lehce navoskují látku a natáhnou ji na špalek. Potom pomocí velkých palic, jež jsou také vyrobeny z máslovníku, do látky tlučou. Vždy udeří jen jeden z mužů, takže jejich údery se harmonicky střídají.

Proč jednoduše nepoužijí žehličku? Její žár by totiž vedl k tomu, že by tkanina vybledla rychleji. Kromě toho by se nepodařilo dosáhnout tak zářivých barev jako pomocí naklepávání, při němž tkanina dostává lesk, který barvu zvýrazňuje. Po důkladném naklepání může být tkanina tak zářivá, jako by ji někdo čerstvě natřel.

Když tedy kráčíte ulicemi tohoto města a slyšíte monotónní bubnování, podívejte se do okolních chýší. Tento zvuk vůbec nemusí pocházet od bubeníků, ale od ‚naklepávačů tkanin‘ v Bamaku.