Honba za vzrušením — Proč je smrtelné nebezpečí tak lákavé?

VE STAROVĚKÉ římské aréně je rozvášněný dav čítající 50 000 lidí. Všichni jsou jako na jehlách. Jejich očekávání vzrůstalo už dlouho. Bylo totiž široko daleko rozhlašováno, že tato událost bude „vzrušující podívanou, při které nikdo nesmí chybět“.

Diváci sice mají v oblibě kouzelnická čísla, pantomimu, klauny a komedie, které mohou vidět v místních divadlech, ale zábava v aréně je něco docela jiného. Když se divákům před očima rozehraje tato vzrušující podívaná, brzy zapomenou na nepohodlí tvrdých sedadel a na všední starosti.

Nejprve přicházejí zpěváci a za nimi kněz v slavnostním rouchu. Následují nosiči kadidla, kteří vedou průvod s obrazy představujícími bohy a bohyně. Modly jsou vyzdvižené do výšky, aby je všichni mohli vidět. To v očích diváků dodává celému představení punc božského schválení.

Masakr zvířat

Teď už je zahájení senzačních čísel na spadnutí. Jako první jsou do arény vypuštěni pštrosi a žirafy — zvířata, která většina přítomných dosud nikdy nespatřila. Houfy cvičených lukostřelců zmasakrují bezbranné tvory, kteří nemají úniku, a to vše k radosti publika prahnoucího po vzrušení.

Skandující davy rozjásaných diváků jsou nyní svědky boje mezi dvěma ohromnými slony, jejichž kly byly opatřeny dlouhými a ostrými železnými bodci. Je to boj na život a na smrt. Jedno z mohutných zvířat smrtelně raněno klesá do krví nasáklého písku. Ozývá se bouřlivý aplaus. Tato scéna je však jen malou předehrou toho, co teď diváky čeká.

Zlatý hřeb programu

Za zvuku mohutných fanfár vstupují do arény gladiátoři — a to už krvelačný dav nevydrží sedět. Někteří gladiátoři jsou vyzbrojeni meči, štíty, kovovými přílbami nebo dýkami, jiní mají jen lehkou výzbroj a výstroj. Bojují spolu tváří v tvář a pobízeni obecenstvem často jeden či oba bojovníci umírají. Záznamy ukazují, že při jedné příležitosti bylo během 100 dní zabito 5 000 zvířat. Při jiné události bylo zabito 10 000 gladiátorů. A přesto se ječící davy dožadovaly dalších a dalších obětí.

Trvalým zdrojem bojovníků pro hry byli zločinci a váleční zajatci. Podle jednoho pramene bychom však takové trestance „neměli zaměňovat za vycvičené gladiátory, kteří bojovali se zbraněmi, vydělávali nemalé peníze a přitom to nebyli trestanci“. Na některých místech gladiátoři navštěvovali speciální školy, kde se učili umění boje tváří v tvář. Adrenalin se jim stal drogou, a oni se nechali tímto sportem a vzrušením, které vyplývalo ze smrtelného nebezpečí, zcela pohltit. Jejich největší touhou bylo den co den bojovat. „Ten, kdo před odchodem do výslužby dokončil řadu 50 zápasů, byl velmi úspěšným gladiátorem,“ uvádí jeden pramen.

Býčí zápasy

Dnes žijeme v novém tisíciletí. Je však zjevné, že touhy mnoha lidí se příliš nezměnily. Lidé jsou stále okouzleni riskantními sporty, a to zvláště těmi, ve kterých jde o život. Například v Latinské Americe, Portugalsku a Španělsku se už po staletí těší velké oblibě býčí zápasy.

V Mexiku je údajně zhruba 200 býčích arén a ve Španělsku je jich přes 400. Jedna aréna  v Mexiku pojme 50 000 lidí. Mnohé z těchto zápasišť doslova praskají ve švech, když se lidé přijdou podívat na muže, kteří odvážně měří své síly s útočícími býky. Jakýkoliv projev zbabělosti ze strany toreadora budí nelibost a davy jej trestají posměchem.

V současné době se stávají matadory i ženy, a zabíjením býků vydělávají miliony dolarů. Jedna z nich při televizním interview prohlásila, že její touhu po vzrušení nic nedokáže uspokojit tak, jako když je v býčí aréně s rozzuřeným zvířetem. Nezastaví ji ani hrozba, že ji býk nabere a způsobí jí smrtelné zranění.

Závody s býky

„U restaurace Sixto v pamplonské ulici Calle Estafeta se ve čtyřech řadách tísní zástup lidí, a hluk přerůstá v nepřetržitý řev,“ uvádí jedna reportáž. „Je slyšet různé jazyky — baskičtinu, kastilštinu, katalánštinu i angličtinu.“ Dav se shromáždil brzy, aby mohl celou show sledovat. Býci určení k zápasům jsou drženi v ohradách pouze asi 800 metrů od arény.

Ráno před zápasy se otevřou vrata ohrad a vyběhne sedm býků. Šest jich bude ten večer zápasit a jeden je náhradník. Ulice je lemována domy a vstup do postranních ulic je zahrazen. Tak se vymezí prostor, kudy býci poběží do arény. Proběhne-li vše hladce, trvá jim to asi dvě minuty.

Před lety se nějací muži rozhodli, že navzdory hrozícímu nebezpečí vyzkouší své schopnosti a pokusí se běžet před býky. Od té doby to každý rok zkoušeli další odvážlivci. Časem získala tato událost mezinárodní publicitu. Mnoho lidí bylo býky vážně zraněno, a někteří na následky potrkání zemřeli. „Pokud si myslíte, že budete rychlejší,“ říká jeden běžec, „šeredně se mýlíte.“ Podle Španělského červeného kříže byl během dvaceti let při těchto příležitostech „býky zraněn v průměru jeden člověk za den“. Kvůli jiným zraněním muselo být denně ošetřeno dalších 20 až 25 lidí.

Proč je tento smrtelně nebezpečný závod tak přitažlivý? Jeden běžec říká: „Vteřiny, kdy jste tam s těmi býky, vnímáte jejich blízkost, slyšíte dusot kopyt a vidíte ty rohy, jak se míhají nahoru a dolů jen několik centimetrů od vás — o tom to prostě je.“ Běžci jsou povzbuzováni skandujícími davy. Nebudou snad někteří z diváků zklamáni, když se nestanou svědky nějaké smrtelné nehody? Nečekají snad na to, až nějakého běžce rozzuřený třičtvrtětunový býk vyhodí do vzduchu? Není snad pro mnoho přihlížejících krveprolití stejně přitažlivé, jako bylo pro davy v římských arénách?

Hra se smrtí

Pak jsou také lidé, kteří si vášnivě zahrávají se smrtí jinými způsoby. Existují motocykloví kaskadéři, kteří riskují vážné zranění nebo i život, když přeskakují řadu 50 aut zaparkovaných vedle sebe či několik autobusů nebo  přeskakují široký kaňon. Jeden takový kaskadér uvedl, že už si zlomil 37 kostí a byl 30 dní v kómatu. Řekl: „Zlomené kosti už pro mě nic neznamenají. ... Prodělal jsem dvanáct těžkých operací dislokovaných zlomenin. To vás rozříznou a dovnitř vám dají takovou kovovou destičku nebo šroub. Myslím, že jsem v sobě měl tak třicet pět, čtyřicet šroubů, aby mi kosti držely u sebe. Jsem pořád jednou nohou v nemocnici.“ Když se jednou zranil při zkušební jízdě a nebyl schopen předvést skok přes řadu aut, zástupy daly najevo své zklamání.

Mnoho „lovců vzrušení“ se věnuje extrémním sportům — smrtelně nebezpečným kouskům, jako je například nejištěné šplhání po stěnách městských mrakodrapů, sjíždění strmých svahů šestitisícových hor na snowboardu, bungee jumping z vysokých věží a mostů, tandemové parašutistické seskoky z letadel nebo šplhání po strmých, ledem pokrytých skalních stěnách, a to pouze s dvěma cepíny v rukou. „Počítám s tím, že každý rok přijdu tak o tři až čtyři kamarády,“ stěžuje si jedna žena, která se tomuto ice climbingu neboli lezení po ledových stěnách věnuje. To jsou jen některé ze smrtelně nebezpečných zálib, jež se ve sportovním světě stávají populárními. Jeden spisovatel prohlásil, že „je to právě blízkost smrti, která dodává extrémním sportům jejich podmanivé kouzlo“.

„Na vzestupu jsou dokonce nejextrémnější z extrémních sportů,“ uvádí časopis U.S.News & World Report. „Při sky surfingu parašutisté letící volným pádem ze 4 000 metrů předvádějí vruty a salta na grafitových prknech. Tento sport v roce 1990 neexistoval, ale nyní přitahuje tisíce nadšenců. Další sport známý jako BASE jumping (seskoky z budov, anténních věží, mostních konstrukcí a přírodních útvarů), provozovaný od roku 1980, nyní láká stovky lidí, kteří — často ilegálně a v noci — seskakují s padákem z objektů, jako jsou rozhlasové věže nebo mosty.“ Při tomto sportu už zahynuly desítky lidí. „Při BASE jumpingu se většinou nezraníte,“ říká jeden ostřílený skokan. „Buď to přežijete, nebo je po vás.“

Tisíce lidí provozují volné lezení po kolmých skalních stěnách, na kterých jsou pouze malé nerovnosti, takzvané chyty a stupy. Dokonce televizní a tištěné reklamy, které propagují vše od kamionů až po prášky na bolest hlavy, ukazují horolezce v riskantních pozicích, jak visí stovky metrů nad zemí na strmých skalních stěnách a přitom jsou jištěni pouze tenkým lanem. Uvádí se, že v roce 1989 se ve Spojených státech tomuto sportu věnovalo asi 50 000 lidí — a před nedávnem si už tato smrtelně nebezpečná záliba našla asi půl milionu příznivců. Jejich počet vzrůstá po celém světě.

Ve Spojených státech „přibývá ‚normálních‘ kluků a holek, kteří se zabili nebo zmrzačili  při provozování nových bizarních a nebezpečných her,“ uvedl časopis Family Circle. K takovým ‚hrám‘, které si už vyžádaly mnoho životů mladých lidí, patří například car surfing, při kterém se člověk vysouká oknem rychle jedoucího auta na střechu, kde se postaví, nebo jízda na střeše výtahu či vagonu metra.

Středem zájmu adrenalinových sportovců se dokonce stal velkolepý Mount Everest. Horolezci, kteří nemají přiměřený výcvik, zaplatí až 65 000 dolarů za doprovod na vrchol a zpět. Od roku 1953 se jich na vrchol dostalo více než 700. Mnozí z nich se už zpátky nikdy nevrátili. Jejich těla tam nahoře leží až dosud. „Horolezci dnes soutěží o to, kdo zdolá Everest jako nejmladší, nejstarší nebo v rekordně krátkém čase,“ napsal jeden žurnalista. „Na rozdíl od ostatních sportů,“ píše jiný autor, „ten, kdo se věnuje horolezectví, musí být připraven na smrt.“ Musí snad člověk riskovat život, aby dokázal, že je odvážný? Jeden zkušený horolezec varuje: „Odvaha neznamená, že děláte hlouposti.“ K těmto ‚hloupostem‘ podle něj také patří „‚dobrodružné výpravy‘ rádoby horolezců na Mount Everest“.

A tak to jde stále dál. Počet životu nebezpečných zálib, jež se ve světě stávají běžnými, je stejně neomezený jako fantazie těch, kdo jsou ochotni vymýšlet nové. Jeden psycholog se domnívá, že ‚nejoblíbenějšími sporty 21. století se co do počtu diváků i účastníků‘ stanou právě extrémní sporty, jejichž aktéři žijí pro onu chvíli strávenou na hranici života a smrti.

Proč to dělají?

Mnoho sportovců-extremistů obhajuje své riskantní kousky tím, že je to únik z nudy. Rutinní práce je už omrzela, a tak někteří opustili své zaměstnání a usilují o novou kariéru ve světě extrémních sportů. „Bungee jumping se pro mě stal drogou, je to způsob, jak si vypláchnout mozek,“ řekl jeden muž. „Skočím a říkám si: ‚Problémy? Jaký problémy?‘“ „Tento zkušený ‚jumper‘ má za sebou 456 skoků, včetně skoků ze stěny El Capitan v Yosemitském parku, z mostu Bay Bridge v San Francisku a z nejvyšší lanovky na světě ve Francii,“ uvedl časopis.

Jiný příznivec extrémních sportů říká: „Čas se zastaví. Je ti úplně fuk, co se děje ve světě.“ Další prohlásil: „To, co my děláme pro ten super pocit [mnozí však za to dostanou i peněžní odměnu], by většina lidí neudělala, ani kdybyste jim drželi bouchačku u hlavy.“ Časopis Newsweek konstatuje: „Všichni chtějí za každou cenu prožít vzrušení.“

Někteří psychologové podnikli rozsáhlý výzkum týkající se honby za vzrušením. Jeden z nich označuje tyto ‚lovce vzrušení‘ jako geneticky předurčené osobnosti typu T. ‚Písmeno T pochází z anglického slova „thrills“ a vyjadřuje  touhu po riskování a vzrušení.‘ „Někteří lidé lpí na tom, aby měli ve svém životě určité opěrné body — pravidla, tradice,“ uvedl dále tento psycholog. „Osobnosti typu T se ale bez takových opěrných bodů obejdou. Vytvářejí si vlastní, nezávislý život.“ Psycholog dále poukazuje na některé studie, jež odhalily, že lidé s takovou osobností mají dvakrát tolik automobilových nehod než ostatní. „Nehody jsou hlavní příčinou smrti teenagerů, protože v touze po vzrušení se mladí často vystavují nebezpečí.“

Vědci a psychologové uznávají, že není přirozené, aby někdo vyhledával sporty, u kterých je vysoké procento smrtelných nehod. Mnoho lidí utrpělo vážná zranění ohrožující jejich život, a přesto se po dlouhé době strávené v nemocnicích a rehabilitačních střediscích zase vrátili ke svým životu nebezpečným zálibám. To ukazuje, že s jejich myšlením není něco v pořádku. A přitom to často mohou být vysoce inteligentní lidé.

Experti si nejsou jisti tím, co ‚lovce vzrušení‘ láká, aby riskovali život a zdraví. Domnívají se, že odpověď by skutečně mohla souviset s tím, jak tito lidé uvažují. „V té honbě za vzrušením je nelze zastavit,“ říkají, „ale snažíme se zamezit tomu, aby podstupovali smrtelná rizika. Chceme, aby alespoň nehazardovali s životy druhých.“

Křesťanský názor

Křesťané se na život dívají jako na drahocenný dar od Jehovy Boha. Jestliže někdo záměrně dává v sázku svůj život tím, že podstupuje zbytečné riziko, jen aby vystavil na odiv svou nebojácnost a mužnost, aby přivedl do varu přihlížející davy nebo aby uspokojil svou touhu po intenzivním pocitu euforie — takový člověk vlastně pohrdá podivuhodným darem života, který máme od Boha. Ježíš dal svým jednáním jasně najevo hlubokou úctu ke svému životu, který nechtěl zbytečně ohrožovat. Odmítl zkoušet Boha. (Matouš 4:5–7)

Podobně mají i křesťané povinnost mít svůj život v úctě. „Jednou jsem lezla po strmé skále a dostala jsem se do situace, kdy jsem nemohla nahoru ani dolů,“ napsala jedna křesťanka. „Až dodnes mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na to, jak blízko smrti jsem byla. Tak nesmyslně přijít o život!“

‚Tam, kde žiji, se mladí těmto extrémním sportům hodně věnují,‘ napsala jedna mladá křesťanka. ‚Pořád se mě snaží přemluvit, abych s nimi šla. V televizi jsou často zprávy o lidech, kteří zemřeli nebo se vážně zranili právě při těch „zábavných“ sportech, o kterých mi tito mladí vyprávěli. Uvědomuji si, že by bylo nemoudré, abych ohrožovala život, který mi Jehova dal, kvůli takovému chvilkovému vzrušení.‘ Kéž máš i ty zdravý rozum a dobrý úsudek.

[Podpisek obrázku na straně 21]

© Reuters NewMedia Inc./CORBIS

[Podpisek obrázku na straně 24]

Steve Vidler/SuperStock