Velký hladomor v Irsku — Příběh o smrti a emigraci

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V IRSKU

VE STÍNU irské svaté hory Croagh Patrick * stojí neobvyklá loď. Vypadá jako malá plachetnice z 19. století a její příď míří na západ do Atlantického oceánu.Tato loď však nikdy nevypluje. Je zapuštěna do betonu. Mezi stěžni se jakoby vznášejí napodobeniny lidských koster.

Jedná se o velkou bronzovou plastiku, která byla slavnostně odhalena v roce 1997. Má připomínat jednu z největších tragédií v dějinách Irska — velký hladomor. Kostry a loď jsou symbolem smrti a masové emigrace v letech 1845–1850.

Irsko samozřejmě není jedinou zemí, kde byl hladomor. Tato metla postihovala i jiné země, ale v mnoha směrech měl velký hladomor v Irsku mimořádně tragické následky. V roce  1845 mělo Irsko 8 milionů obyvatel. Do roku 1850 jich asi 1,5 milionu zemřelo v důsledku hladu. Milion dalších lidí odešlo hledat lepší život především do Británie a do Spojených států. Tato čísla ukazují, že to byl skutečně velký hladomor.

Čím byla tato katastrofa způsobena? Jakou pomoc její oběti dostaly? Jak se můžeme z tohoto neštěstí poučit? Abychom na tyto otázky dostali odpověď, podívejme se krátce na to, jak se v Irsku žilo v letech před hladomorem.

Před velkým hladomorem

Na začátku 19. století Británie měla nadvládu nad velkou částí světa. Pod její impérium spadalo i Irsko. Většina půdy v Irsku patřila anglickým statkářům, z nichž mnozí však v Irsku nežili. Tito statkáři vybírali od irských nájemců vysoké poplatky a málo platili za práci.

Tisíce drobných zemědělců žilo v naprosté chudobě. Nemohli si koupit maso ani mnoho jiných druhů potravin, a proto se zaměřili na plodinu, která byla za daných okolností nejlevnější, nejsnáze se pěstovala a byla dostatečně výživná, totiž brambory.

Klíčová úloha brambor

Brambory byly do Irska dovezeny asi v roce 1590. Vzhledem k vlhkému a mírnému podnebí se bramborům v Irsku dobře dařilo a daly se navíc pěstovat i na půdě, která byla poměrně neúrodná. Bramborami se mohli živit jak lidé, tak i zvířata. V polovině 19. století rostly brambory téměř na třetině obdělávané půdy. Dvě třetiny sklizených brambor byly určeny pro lidi. Průměrný Ir měl brambory k jídlu denně — a kromě nich skoro nic jiného.

Vzhledem k tomu, že velké množství lidí bylo naprosto odkázáno na jednu zemědělskou plodinu, mohla snadno nastat katastrofa. Co by se stalo, kdyby přišla neúroda?

První neúroda

Již dříve se stávalo, že v některém roce se brambory neurodily. Tyto situace se však vždy podařilo vyřešit pomocí krátkodobých opatření, a pokud následující rok byla úroda dobrá, prakticky žádné problémy nevznikly. Když se tedy v roce 1845 brambory neurodily, úřady to nepovažovaly za nic mimořádného.

Situace však tentokrát byla mnohem závažnější. Dnes víme, že příčinou neúrody v roce 1845 byla nákaza plísní bramborovou (Phytophthora infestans). Tato plíseň se přenáší vzduchem, a tak se rychle šířila z jednoho bramborového pole na druhé. Nakažené brambory doslova shnily v půdě a ty, které byly již uskladněné, se podle vyprávění svědků „rozpouštěly před očima“. Protože pole byla osázená jen jednou odrůdou brambor, byla postižena úroda v celé zemi. A jelikož ze sklizně měla vzejít sadba pro následující rok, plíseň měla katastrofální dopad i na budoucí úrodu.

 Druhá neúroda

Nekvalitní brambory, které se podařilo zachránit, byly použity pro sadbu v následujícím roce. Plíseň však zničila úrodu i tentokrát. Vzhledem k tomu, že v roce 1846 tedy nebylo co sklidit, mnozí zemědělští dělníci ztratili práci. Místní statkáři si zkrátka nemohli dovolit je platit.

Vláda se postarala o to, aby se mnozí z těchto chudých lidí mohli podílet na nouzových pracích, což byla většinou stavba silnic, a mohli si tak vydělat na obživu své rodiny.

Další dostali práci pouze v chudobincích. V těchto institucích dostali za svoji práci jídlo a ubytování. Práce byla těžká, jídlo bylo často zkažené a podmínky, v jakých bydleli, byly velmi primitivní. Někteří to nepřežili.

Vládní opatření sice přinesla určitou úlevu, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Zima na přelomu let 1846 a 1847 byla mimořádně tuhá, takže nebylo možné pracovat venku. Různé vládní instituce rozdávaly zdarma jídlo. Po dvou letech však částka, kterou vláda vyhradila na humanitární pomoc, již byla vyčerpána. Pomoc, kterou mohla vláda nabídnout, byla pro stále se zvyšující počet tělesně oslabených lidí zoufale nedostatečná. A pak přišla další zničující rána.

Majitelé půdy, z nichž mnozí se sami potýkali s dluhy, dále požadovali peníze za pronájem půdy. Mnoha nájemcům proto byla půda soudně zabavena. Jiní své pozemky opustili a odešli do měst, protože doufali, že tam najdou lepší živobytí. Neměli však co jíst a neměli ani peníze, ani bydlení. Pro řadu z nich tedy bylo jedinou možností emigrovat.

Hromadná emigrace

Emigrace nebyla novým jevem. Emigranti proudili z Irska do Británie a Ameriky již od začátku 18. století. Po zimě roku 1845 však jejich počet prudce vzrostl. V roce 1850 bylo 26 procent obyvatel New Yorku irského původu. Žilo zde více Irů než v irském hlavním městě Dublinu.

Během šesti let hladu se na nebezpečnou, 5 000 kilometrů dlouhou cestu přes Atlantik vydalo pět tisíc lodí. Mnohé lodě byly staré a dříve sloužily k přepravě otroků. Nyní byly použity pouze proto, že situace byla kritická. Stísněné přepravní prostory zůstaly prakticky beze změny, loď neměla žádná hygienická zařízení a cestující neměli téměř žádné zásoby jídla.

Tisíce lidí, kteří již byli oslabeni hladem, onemocněli a mnozí cestou zemřeli. V roce 1847 se lodím plujícím do Kanady začalo říkat plovoucí rakve. Z přibližně 100 000 emigrantů, které tyto lodě vezly, jich 16 000 zemřelo cestou nebo krátce po přistání. Ačkoli tyto strašné podmínky emigranti líčili v dopisech, které posílali svým přátelům a příbuzným do Irska, lidé dál hromadně opouštěli zemi.

Několik majitelů půdy svým bývalým nájemcům poskytlo pomoc. Jeden například pronajal tři lodě a finančně přispěl na převoz tisíců svých nájemců. Většina emigrantů si však musela plavbu uhradit sama. Často si mohl dovolit cestu jen jeden nebo  dva lidé z velké rodiny. Představte si, jak srdceryvné muselo být pro tisíce lidí loučení v přístavu, když věděli, že už se pravděpodobně nikdy neuvidí.

Nemoci a třetí neúroda

Obyvatelstvo, které bylo zdecimováno dvěma po sobě jdoucími neúrodami a hromadným vyháněním z půdy, se muselo vyrovnat s další krutou ranou — nemocemi. Tyfus, úplavice a kurděje vedly k dalším ztrátám na životech. Ti, kdo to všechno přežili, si určitě mysleli, že nic horšího se už nemůže stát. Ale mýlili se.

Vzhledem k tomu, že v roce 1847 byla úroda dobrá, v následujícím roce zemědělci vysázeli brambory na trojnásobně velké ploše. A pak přišla katastrofa. Léto bylo velmi vlhké a opět se objevila plíseň. Potřetí během čtyř let došlo k neúrodě. Vládní instituce a charitativní spolky se dostaly na hranice svých možností. Avšak situace se měla zhoršit ještě víc. Došlo k epidemii cholery, na kterou zemřelo dalších 36 000 lidí.

Následky

Epidemie však znamenala určitý zlom. Další úroda brambor byla dobrá a vše se pomalu začalo zlepšovat. Vláda vydala nové zákony, jimiž se rušily všechny dluhy vzniklé v důsledku hladomoru. Obyvatel začalo přibývat. Přestože se plíseň objevila i v několika následujících letech, již nikdy nenastala tak strašná situace jako za tragických let hladu, kdy zemřela čtvrtina obyvatel Irska.

Dodnes můžete po celém Irsku vidět rozbořené kamenné zdi a domy, které jsou ponurou připomínkou té hrozné doby hladu, kdy se Irové vystěhovali do různých částí světa. Jen ve Spojených státech může o sobě více než 40 milionů lidí říci, že má irský původ. Americký prezident John F. Kennedy a také zakladatel slavné automobilky Henry Ford byli přímými potomky emigrantů, kteří v době hladomoru připluli z Irska.

Hlavním faktorem ve smutném příběhu o smrti a emigraci byla samozřejmě opakovaná neúroda. Dalším důležitým faktorem bylo to, co vyjádřil starověký pisatel Bible slovy: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kazatel 8:9) Boží slovo, Bible, nás však ujišťuje, že Stvořitel země a všeho, co je na ní, zřídí rajský nový svět a nastolí trvalý mír a blahobyt pro všechny lidi. (2. Petra 3:13) Starověký žalmista také předpověděl: „Na zemi bude spousta obilí; na vrcholku hor bude nadbytek.“ (Žalm 72:16)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 14]

Památník velkého hladomoru

[Obrázek na straně 15]

Vykopávání brambor, obrázek z „Illustrated London News“, 22. prosince 1849

[Obrázek na straně 16]

Rozdělování šatů strádajícím rodinám

[Podpisek]

a strana 15: Z novin The Illustrated London News, 22. prosince 1849

[Obrázek na straně 16 a 17]

„Loď s emigranty“ (Obraz od Charlese J. Stanilanda, asi 1880)

[Podpisek]

Bradford Art Galleries and Museums, West Yorkshire, UK/Bridgeman Art Library

[Obrázek na straně 17]

Rozbořené domy jsou ponurou připomínkou té hrozné doby hladu

[Podpisek obrázku na straně 14]

Kresba nahoře: Courtesy of the „Views of the Famine“ Web site at http://vassun.vassar.edu/˜sttaylor/FAMINE